Škola není továrna na body. O kvalitě vypovídají také jiné výsledky než průměr

Každý rok se i v českých médiích objevují zprávy o výsledcích mezinárodní maturity International Baccalaureate (IB). Dočteme se, která škola dosáhla nejvyššího průměrného skóre, kolik studentů získalo mimořádný počet bodů nebo jak si Češi vedli ve srovnání se světem.

Je dobře, že se o vzdělávání mluví. Přesto mám pocit, že v debatě o výsledcích škol často zaměňujeme prostředek za cíl.

Jako společnost jsme si zvykli akcentovat především výsledky, průměry a rekordy. Čím vyšší číslo, tím lepší škola. Jenže vzdělávání není atletika a škola není továrna na body.

Otázka, kterou bychom si měli klást, nezní, kolik bodů získal nejlepší student. Mnohem důležitější je, co škola se studenty během let studia dokázala. Jakým způsobem je posunula. Jak rozvinula jejich potenciál. Jaké příležitosti jim otevřela. Právě u mezinárodní maturity je tento rozdíl obzvlášť patrný.

Maturovala jsem v šestnácti. Dneska v tom věku mnozí končí základní školu

Program International Baccalaureate patří k nejnáročnějším středoškolským programům na světě. Místo memorování faktů, jako například u české maturity, klade důraz na schopnost kriticky myslet, analyzovat informace, argumentovat, propojovat souvislosti a obhajovat vlastní názory. Nejde jen o zkoušku, která završí středoškolská studia. Je to dvouletý proces, který studenty připravuje na univerzitní prostředí a zejména na život v globálním světě.

Proto si nejsem jistá, zda bychom měli úspěch školy měřit pouze tím, jak vysoký bodový průměr její absolventi získají. Stejně důležitá je totiž otázka, kolika studentům škola umožní tuto náročnou cestu absolvovat.

Některé školy pracují s velmi úzkou skupinou těch nejtalentovanějších. Jiné se snaží otevřít náročné vzdělávání podstatně širšímu okruhu mladých lidí. První model logicky často vede k vyšším průměrným výsledkům. Druhý zase k tomu, že si mezinárodní maturitu vyzkouší více studentů s různými předpoklady, zájmy i životními zkušenostmi.

Co je mimořádný úspěch

Oba přístupy jsou legitimní. Neměli bychom ale předstírat, že vypovídají o stejné věci. Pokud jedna škola přivede k vynikajícím výsledkům malou skupinu pečlivě vybraných studentů a jiná umožní úspěšně dokončit náročný program většině svého ročníku, může jít v obou případech o mimořádný vzdělávací úspěch. Jen každý vypadá trochu jinak.

Pražané rozdali karty: Přijímačkové peklo bude pokračovat. Pojďme volit raději na jaře!

Osobně se domnívám, že bychom měli mnohem více mluvit o přidané hodnotě školy. O tom, odkud studenti přicházejí a kam se během studia posunou. O tom, zda škola dokáže rozvíjet nejen ty nejsilnější, ale i ty, kteří potřebují větší podporu. O tom, zda otevírá dveře talentovaným mladým lidem bez ohledu na jejich sociální zázemí.

Takové výsledky se měří hůře než průměrné skóre. Nevejdou se do jednoho čísla ani do přehledného žebříčku. Přesto vypovídají o kvalitě vzdělávání možná více než jakákoli tabulka.

V Open Gate se dlouhodobě snažíme budovat školu, která nestaví na exkluzivitě, ale na příležitosti. Věříme, že náročné vzdělávání by nemělo být vyhrazeno pouze úzké skupině předem vybraných studentů. Proto považujeme za stejně důležité jako samotné výsledky i to, kolik mladých lidí má šanci náročným programem projít a uspět.

Jestli jsme to s tím liberalismem ve školství nepřehnali. Nařízení už je dost

Pro ilustraci dodávám, že na naší škole letos absolvovalo IB maturitu 85 procent studentů z celého ročníku.

Ve veřejné debatě o školství často hledáme jednoduché odpovědi. Jedno číslo, jeden žebříček, jednoho vítěze. Vzdělávání je ale složitější. Pokud chceme hodnotit školy férově, nestačí sledovat jen to, jak vysoko se dostanou ti nejlepší. Měli bychom se zajímat také o to, kolika studentům pomohly dostat se dál, než by se dostali bez nich.

A právě v tom podle mě spočívá skutečná kvalita školy.

Autorka je ředitelka školy Open Gate.