Konec koncesionářských poplatků: ano, ale bohužel naslepo a na dluh

Debata o změně financování veřejnoprávních médií působí trochu záhadně: řada lidí je pro, řada jiných proti. Samotný smysl těchto médií se ale v debatě řeší jen málo. Přitom právě zamyšlení nad tímto smyslem je nezbytné, pokud chceme zjistit, jaký režim financování je skutečné vhodný.

Zaprvé je třeba si ujasnit, jaký mediální obsah se vlastně obvykle pokládá za veřejnoprávní (VP). Seznam požadavků je dlouhý a barvitý. Vedle nestranného a racionálního (bez-emočního, nedemagogického, nepolarizujícího) zpravodajství jsou to debaty dávající prostor různým názorovým proudům a další formáty povzbuzující k přemýšlení a k vědomí názorové rozmanitosti ve společnosti. Dále jde například o osvětu a vzdělávání, podporu domácích tradic, jazyka a umění, posilování vazeb k menšinám a subregionům nebo vysílání pro děti s nízkým podílem reklamy.

Měly by být koncesionářské poplatky zrušeny?

S otazníkem je zábavný obsah bez jakékoliv VP hodnoty (leckdo by sem asi zařadil například často zmiňovanou StarDance v ČT nebo přehrávání zahraničních popových písniček ve vysílání ČRo). I když takové vysílání možná nelze přiřadit k žádné výše uvedené bohulibé kategorii veřejnoprávnosti, argumentem v jeho prospěch může být naděje, že v rámci vysílání daného VP média fungují takovéto položky jako návnada: díky nim mají lidé možná větší tendenci sledovat dané médium průběžně, a tím pádem víc konzumovat i zbylý obsah, méně zábavný a víc veřejnoprávní.

Přínos pro stabilitu společnosti

Pokud máme jakžtakž jasno v otázce, jak se pozná VP obsah, vyvstává otázka, proč by stát měl do mediálního trhu zasahovat a vysílání takového rázu nějak podporovat. Cožpak není tržní ekonomika založena na tom, že se nabízejí jen ty produkty, u kterých je poptávka tak silná, že je schopna vyvolat potřebnou nabídku za své vlastní peníze, bez státních dotací? Jinak řečeno, kdo má zájem sledovat VP obsah, ať si ho zaplatí. Na tomto principu dnes existuje celá řada komerčních kanálů jako například Mezzo TV, respektive History Channel zaměřené na klasickou hudbu, respektive historii.

Dopadne zrušení poplatků na chudé? Nestrašme se nesmysly, ani veřejnoprávním médiím to nepomáhá

Z mého pohledu nejsilnějším argumentem ve prospěch státního zásahu je odkaz na takzvanou kladnou externalitu obsaženou ve VP obsahu. Obecně se externalitou rozumí přínos plynoucí z určité transakce nad rámec užitku, za nějž kupující vědomě platí. Kladná externalita plynoucí konkrétně z VP obsahu spočívá v tom, že pokud lidé víc sledují VP obsah, stávají se (často aniž si to vůbec uvědomují) víc vyspělí: víc vzdělaní, kultivovaní, tolerantní, připravení řešit konflikty bez násilí cestou kompromisů a podobně. Jestliže kdokoliv z nás sleduje VP obsah, je to přínosné pro stabilitu celé společnosti, a tedy i pro blahobyt všech ostatních kolem něj.

Užitek z dostupnosti VP obsahu má tudíž nepřímo celá společnost. I ti, kteří tento obsah vůbec nesledují. A dokonce i ti, kteří ho nemůžou sledovat, protože nemají televizor, rádio, chytrý telefon ani nic podobného. Například i když oběť určitého druhu diskriminace nemá vůbec žádnou možnost sledovat VP obsah, může být ochotna hradit náklady vysílání VP obsahu, který bude tendenci společnosti k této diskriminaci zmírňovat.

Vidíme tak, že režim hrazení VP obsahu uplatňovaný dnes v Česku, tj. režim povinné platby koncesionářského poplatku vázané na vlastnictví toho nebo onoho přístroje, nedává z pohledu uvedené kladné externality smysl. Zkrátka přijmeme-li předpoklad, že sledování VP obsahu prospívá všem, měli by náklady na tento obsah hradit všichni.

Při dobrovolném hrazení těchto nákladů ovšem hrozí černé pasažérství: budu si moct užívat výhody vyspělé společnosti i tehdy, pokud všichni ostatní na vysílání VP obsahu přispějí, jen já ne. Z tohoto důvodu je třeba, abychom se všichni navzájem k placení donutili – tím, že platba bude plošně povinná. Neboli tím, že náklady na VP obsah budou hrazeny z výnosu daní.

Konec televizních a rozhlasových poplatků: Jak bude zrušení v praxi fungovat

Jestli to bude z výnosu existující daně, nebo bude za tím účelem zřízena – po vzoru severských zemí – speciální nová daň, už není tak podstatné, podobně jako není podstatné, jestli jsou dejme tomu náklady na obranu hrazeny z tradičních všeobecných daní, nebo z nějaké speciální „vojenské daně“.

Aktuálně tolik propíraný návrh vlády financovat VP obsah nikoliv selektivními koncesionářskými poplatky, nýbrž plošnými daněmi, je tak sám o sobě principiálně v pořádku. A nelze mu oponovat ani obavou ze zesílení politického vlivu: vládnoucí politická garnitura bude moct vydírat poskytovatele VP obsahu hrozbou snížení příspěvku z daní stejně snadno (prostou změnou příslušného zákona), jako je mohla dosud vydírat hrozbou snížení poplatků. Pokud si voliči vyberou politickou reprezentaci, která bude chtít poskytovatele VP obsahu vydírat, nezabrání tomu nejspíš žádná forma povinného hrazení jejich nákladů.

Aspoň dílčí brzdou vydírání se zdá být ve vládním návrhu obsažená valorizace příspěvku podle inflace. Je ale ve hvězdách, jak dlouho valorizační ustanovení v zákoně vydrží bez úprav – viz například dlouholeté šachování se zákonnou valorizací platů ústavních činitelů nebo důchodů.

Špatně pochopitelný vládní manévr

Vedle toho vládní návrh vyvolává dvě další znepokojivé otázky. Jedna se týká úrovně, na níž by příspěvek z rozpočtu měl být nastaven v prvním roce nového režimu. Tato „startovní“ úroveň by měla vycházet z důkladné nezávislé analýzy a následné veřejné debaty o tom, jaký VP obsah by skutečně měl být nabízen, v jakém rozsahu a jakou cestou (skrze subjekty veřejné služby typu ČT a ČRo versus skrze části vysílání soukromých subjektů); a také do jaké míry a v jaké kvalitě tento úkol dosud plnily ČT a ČRo. Výsledkem těchto úvah by byl vládní návrh změn ve fungování českého VP vysílání včetně konkrétní počáteční výše příspěvku.

Bitva o poplatky? Nedělejte ze způsobu placení televize a rozhlasu boj o demokracii

Žádnou důkladnou nezávislou analýzu si ale vláda neobjednala (a veřejná debata se ve větším měřítku rozhořela až teprve v posledních týdnech, ale v důsledku nedostatku analytických dat je plná různých nedorozumění, argumentačních zkratek a emocí). Za takové situace je logické, že vláda žádné velké věcné změny ve fungování českých VP médií nenavrhla. Pokud ovšem mají tato média fungovat v nejbližších letech tak, jak to plánovala doposud, pak by stejně logické bylo nastavit v novém režimu výši rozpočtových příspěvků pro startovní rok 2027 roky na úrovni, na které se jejich příjmy v roce 2027 daly předvídat doposud.

A tady narazíme na špatně pochopitelný vládní manévr: kabinet navrhuje příspěvky ve výši, které dosahoval výběr z poplatků v roce 2024. To by značilo pro ČT a ČRo nutnost snížení výdajů z roku na rok v rozsahu hodně přes deset procent (přitom pro státní rozpočet jako celek se podobné drakonické šetření neplánuje: jeho výdaje mají z letoška na příští rok naopak o několik procent narůst). Někdo by snad mohl vnímat takto podseknutý návrh startovní výše příspěvků pro obě média jako vládní pokus vytvořit si prostor pro vydírání ČT a ČRo aspoň teď, na začátku spuštění celého nového mechanismu; takové vnímání by ale jistě bylo příliš cynické.

Další navýšení rozpočtových deficitů

Druhý zásadní problém vládního návrhu je, že v něm úplně chybí odpověď na otázku, odkud se peníze na příspěvek pro česká VP média ve státním rozpočtu vezmou. Přitom nejde úplně o drobné: rozpočty ČT a ČRo činily loni celkem zhruba deset miliard korun. Bude zavedena nová speciální daň? Pokud ne, bude navýšena některá stávající daň? Pokud ani to ne, který výdaj státního rozpočtu bude zredukován (pokud pro redukci rozpočtů ČT a ČRo samotných neexistuje solidní analytický podklad)?

Stručná taxonomie žab z Kavčích hor. ČT je obětí vnitřních mocenských zájmů a politických kalkulací

Vládní návrh na tyto otázky neodpovídá. Tím pádem ovšem znamená další navýšení nynějších rozpočtových deficitů, už tak nepřiměřeně vysokých. Plán vlády je tedy zřejmě takový, že si budeme užívat přínosy VP obsahu, ale platit za to teď nebudou ani koncesionáři, ani daňoví poplatníci, ani nikdo jiný – povinnost úhrady prostě přesuneme na ty, kteří budou v Česku žít po nás.