Kontraproduktivní slib? Bojem o televizi vláda poztrácí čas, energii i podporu

Nižší ceny elektřiny, EET 2.0, nový stavební zákon či vyšší rodičovská. Na druhé straně také odpískání slibů ohledně muniční iniciativy, stíhaček F-35, snižování daní a hlavně odpovědnosti v oblasti veřejných financí. Vláda Andreje Babiše těsně před parlamentními prázdninami bilancovala, v úřadě je půl roku.

Kdo trochu zná legislativní termíny, tedy jak dlouho trvá napsat zákon, prohnat ho všemi připomínkovými místy, vládou, třemi čteními ve Sněmovně, Senátem, pak často znovu Sněmovnou a nakonec přes prezidenta, ten ví, že hodnotit kabinet po půl roce, tedy v osmině mandátu, je holý nesmysl. Lze udělat jen první soud o tom, kudy vláda vykročila.

A tady se jakékoli hodnocení samozřejmě odvíjí od osobních preferencí hodnotitele. Někdo ocení návrat školkovného, jiný nižší odvody pro OSVČ, zmrazení ceny dálniční známky, osvobození spropitného od daně, lepší penzijko, přísnější kurz u migrace, tužší boj proti drogám, návrat trestného činu neplacení výživného nebo třeba restrukturalizaci ČEZ.

Půl roku krkolomné jízdy s Motoristy. Problémem Babišovy vlády je koalice s potížisty

Všechny zmíněné kroky mají jistě svá pro a proti, přičemž ono proti je nejčastěji dopad na státní rozpočet. Ale aby demokracie byla funkční, musí panovat alespoň elementární důvěra mezi voličem a politikem – proto důležitější hodnocení než z pohledu osobních politických preferencí je hodnocení toho, jak vláda plní své sliby. A vyjma několika výše vyjmenovaných odpískaných slibů lze říci, že se o to kabinet snaží, nezřídka i s využitím kliček, třeba vládnutím přes poslanecké návrhy zákonů.

Co je zatím největším zklamáním jak z pohledu pravicověji založeného voliče a komentátora, tak i z hlediska vlastních slibů vlády, je malý důraz na zlepšení stavu našich veřejných financí. A smíření se s tím, že si český stát i v době obstojného ekonomického růstu není schopen vydělat na vlastní provoz. Kabinet rezignoval na nějaký hluboký audit všech zbytných pravomocí, agend a úřadů, stejně jako moderní daňovou reformu – a naivně doufá, že naplní státní kasu jen lepším výběrem daní a nastartováním ekonomiky.

A pak je tu jeden slib vlády, který by z principu splnit měla, dokonce je věcně vzato i racionální, politicky je ale dost kontraproduktivní. Slib, který bude dost pravděpodobně tahákem minimálně politického podzimu: zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média. Všechny argumenty pro zrušení samozřejmě platí, dokonce nový generální ředitel etalonu veřejnoprávnosti, tedy britské BBC, Matt Brittin minulý týden označil koncesionářské poplatky za model včerejška.

Platí u nás „šetřete a kušujte“, nebo „plaťte a kušujte“? To je podstata boje o média

Ne všechno správné je ale také politicky moudré. Vláda bitvu o poplatky vede od svého nástupu, po předložení zákona do parlamentu pak nastane hotový politický armagedon: obstrukce, demonstrace, stávky. Kabinet to bude stát čas, energii, mediální prostor a možná i část podpory veřejnosti. Přitom jde (kromě principu) o sumu cca 9 miliard, které notabene bude muset vláda médiím zaplatit ze státního rozpočtu. Ve srovnání se stamiliardami strukturálního deficitu, který by kabinet měl řešit přednostně, hotový pakatel.

Je na vládě a premiérovi, jak si efektivitu této „poslední bitvy“ vyhodnotí. Preference hnutí ANO sice setrvávají na hodnotách z loňských voleb, spokojenost s vládou ale pozvolna klesá. Vyplatí se jí teď bitva o kótu, z níž televizáci, aktivisté a opozice nesmyslně udělali pupek světa?