Kdykoli začne debata o financování neziskových organizací, zazní věta: neházejme všechny do jednoho pytle, pomáhají. To je pravda. Ale také platí, že každá organizace hospodařící s veřejnými penězi nesmí stát mimo veřejnou kontrolu.
Případ kolem Platformy pro sociální bydlení, na niž podalo ministerstvo pro místní rozvoj trestní oznámení, protože prý tři úředníci pracovali jak pro státní sektor, tak i pro neziskovky a podle resortu při přípravě zákona neziskovky zvýhodnili, ukazuje, že problém přesahuje jednu organizaci a jeden resort. A otevírá otázku, jak skutečně a na co jsou rozdělovány veřejné dotace.
Ukáže-li se, že úředníci současně působili na ministerstvu, podíleli se na přípravě zákonů a zároveň byli spojeni s organizacemi, jež čerpaly díky těmto zákonům desítky milionů korun z veřejných rozpočtů, je legitimní chtít vědět, zda byly podmínky skutečně objektivní. A stejně legitimní je ptát se i na samotné využívání veřejných peněz.
Neziskovky a ex-úředníci ministerstva mají trable kvůli dotacím. Pomsta, míní Bartoš
Stačí se podívat na personální strukturu některých neziskovek. Vedle běžných profesí zaměstnávají řadu lidí, u nichž není divu, že se veřejnost ptá, co vlastně za státní peníze dělají: kupříkladu Platforma pro sociální bydlení uvádí, že má poradce pro ukončování bezdomovectví a samostatného koordinátora těchto poradců, poradce pro systémovou změnu v obcích, poradkyni pro úspěšné šíření přístupu Housing First, experty na měření fidelity, experta na tvorbu politiky nebo třeba evaluátorku. Každá z těchto funkcí může mít své opodstatnění, ale popravdě – vážně si umíte představit pod jednotlivými profesemi konkrétní změny, které přinesly, anebo slyšíte o těchto funkcích poprvé?
Ruku na srdce, kravin placených štědře z dotací je v této zemi spousta. A stejně tak i organizací, které to jediné, co vytvářejí, je dojem práce, přínosu a nepostradatelnosti.
Zadek na dvou židlích
Ale pozor, to není zpochybňování práce těchto lidí. To je otázka hospodárnosti. Veřejné peníze nejsou soukromým majetkem organizací ani ministerstev. Každá koruna musí obstát před veřejnou kontrolou.
A právě v tom se často láme důvěra veřejnosti. Lidé totiž vidí rostoucí počet zaměstnanců, projektových manažerů, koordinátorů, poradců, expertů nebo specialistů, zatímco konkrétní výsledky bývají mnohem hůře měřitelné nebo úplně virtuální. Anebo je výsledkem jen štědře placené teoretizování, drahé analýzy a kulaté stoly, kde se stejně nic nevyřeší.
Babišovo „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“ se vrací. Zvykejme si
A ač uznávám, že za jistých podmínek to může být užitečné, je zároveň oprávněné si klást otázku, jestli z dotací není jen finanční perpetuum mobile, kdy do úplně zbytečných neziskových organizací přitékají roky stovky milionů korun, za které se vytváří dojem přínosu a výsledkem jsou nebetyčné blbiny. Vzpomínám si třeba na z dotací natočený podcast o dopravních nehodách, které byly celé vymyšlené, vydávané za reálné a slova „aktérů“ tak hloupá, že se jim smály i děti ve školce.
Je proto zarážející, že lidé pracující pro ministerstvo pracují i pro neziskovky, kterým nastavují pravidla. Nestačí sám o sobě argument, že je to běžné. Naopak – o to přísnější musí být pravidla pro střet zájmů. Musí být zřejmé, že daný úředník svou možnou zaujatost a střet zájmů dával jasně najevo a distancoval se od rozhodování.
Veřejnost přece není naivní. Ví, že tam, kde se rozdělují desítky nebo stovky milionů korun, vždy existuje klientelismus a protekce. Prověřování možných střetů zájmů nebo využití veřejných peněz není proto útokem na občanskou společnost, jak tvrdí neziskové organizace. Je to základní povinnost demokratického státu.
