Kraje se zastání nedočkaly. Proč jsou stále popelkou našeho ústavního systému?

Některé ústavní orgány se u Ústavního soudu domůžou svého velmi rychle a, jiné mají smůlu. Znovu se potvrdilo, že kraje jsou popelkou našeho ústavního systému.

Prvního července Ústavní soud po více než tři čtvrtě roku rozhodl o návrhu, kterým se samosprávné kraje, prostřednictvím 32 senátorů, pokoušely dovolat zastání ve věci nespravedlnosti svého financování. Jejich žádost byla zamítnuta.

Ve stručnosti proto, že systém podle Ústavního soudu je nespravedlivý a nerovný, ale to nezakládá protiústavnost. Rozhodnutí sice nebylo neočekávané, ale to nemění nic na tom, že je problematické. Ukazuje totiž, že zdaleka ne všechny ústavní orgány jsou si rovny.

Samotná doba řízení nemusí být problém, i když jsme aktuálně byli svědky, že Ústavní soud umí rozhodovat ze dne na den. Jde-li o významné zájmy týkající se ústavních orgánů. Zásadnější problém je, že vůči územním samosprávným celkům, zde krajům, uplatňuje odlišný přístup ve věci samé. Přitom se jedná o záležitost dotýkající se základu organizace veřejné správy.

Závislost na státním rozpočtu

Ústava územní samosprávě poskytuje rozsáhlé záruky, které ani zákonodárce nemůže narušit. Namátkou jde o právní subjektivitu nezávislou na státu, právo spravovat si záležitosti svěřené jim zákonem, také právo hospodařit se svým majetkem a dle svého rozpočtu.

A v tom posledním je kámen úrazu. Každý rozumí tomu, že jedním z předpokladů nezávislosti je finanční zajištění. Majetek dává nezávislost na ostatních, například na zaměstnavateli, nadřízeném, umožňuje svobodné konání. Obce a kraje mají sice zaručeno právo hospodařit se svým majetkem nezávisle a stejně tak na základě svého rozpočtu, jenže v Česku územně samosprávné celky obou typů jsou v podstatě nemajetné a závislé na státním rozpočtu.

Boj o miliardy z daní nevyšel. ÚS odmítl přepsat pravidla pro kraje

Pro přiblížení, udává se, že závislost obcí a krajů na státním rozpočtu a přerozdělování z něj činí v celkovém průměru více než 90 %. V případě krajů jen asi 3 % jejich příjmů nemají původ v prostředcích vybraných a přerozdělených státem. Bez materiální základny ve skutečnosti není nezávislosti. Je to stát, kdo rozhoduje o tom, jaké zdroje a v jaké výši budou nakonec obcím a krajům přiděleny. To ale není vše. V rámci pravidel přidělování dochází k disproporcím, které jsou mimořádné v případě krajů.

Zákon o rozpočtovém určení daní, prostřednictvím kterého jsou daně vybrané státem přerozděleny, používá v případě krajů pevně stanovený koeficient podílu každého jednotlivého kraje na přerozdělených prostředcích. V případě hlavního města Prahy činí tento podíl 3,183684 %, v případě Pardubického kraje 5,555168 %, v případě Moravskoslezského kraje 9,624135 %. Celý výčet obsahuje tabulka tvořící přílohu č. 1 zákona č. 243/2000 Sb. v platném znění. Co je důležité, tabulka, tedy „aktuální“ podíly krajů na celkovém výnosu sdílených daní, je stará 22 let!

Nespravedlnosti uvnitř systému

Naposledy byla aktualizována v roce 2004. Už v době svého vzniku, respektive poslední aktualizace, byly jednotlivé podíly výsledkem úprav ve Sněmovně. Tato historie je však po 22 letech v podstatě lhostejná. Klíčové je, že od té doby neexistovala vůle na straně státu zohlednit demografické změny, rozvoj infrastruktury a další klíčové proměny, kterými kraje prošly. Ty jsou přirozeně značné. Popsaná dekáda trvající a stále se prohlubující disproporce bije do očí o to víc, že v případě obcí zákon s parametry tohoto druhu automaticky počítá.

Připomeňme, že kraje jsou majiteli a správci silnic II. a III. třídy, zřizovateli středních škol, významnými zřizovateli a provozovateli zdravotnických a sociálních zařízení, zdravotnické záchranné služby a obdobných veřejných služeb. Jejich rozsah souvisí s počtem obyvatel a demografickou skladbou krajů. Ale tento faktor není zohledňován při přidělování finančních prostředků, respektive se tak děje na základě zastaralého a dávno překonaného čísla.

Toho posledního se návrh ležící na Ústavním soudu týkal. Neusiloval o posílení finanční základny územních samospráv, protože nenapadal částku z daní, která je krajům vyčleněna, ale snažil se pouze o narovnání největších nespravedlností uvnitř stávajícího systému, daných dlouhodobým ignorováním vývoje jednotlivých krajů. Vzhledem k rozdílným zájmům mezi kraji je situace zablokovaná, protože tento faktor ovlivňuje i rozhodování státu.

Alibistické řešení Ústavního soudu

Jediný, kdo to mohl změnit, byl Ústavní soud zrušením stávající zákonné úpravy s ponecháním času na přípravu spravedlivějšího řešení. Bohužel zvolil alibistické řešení odkazující na princip vlastní zdrženlivosti a v zásadě na to, že rovnost v právech a nediskriminace je zaručena pouze lidem.

To je jistě pravda. Je však škoda, že nezohlednil více skutečnost, že podle ústavy jsou obce i kraje územními společenstvími občanů majícími právo na samosprávu. A o ně v zamítnutém návrhu šlo. Není problém to, že představitelé některých krajů rozhodují o proporčně menší částce než ve srovnatelných krajích jiných. Problém je to, že ona disproporce má dopad na veřejné služby a na kvalitu života obyvatel jednotlivých krajů. Navíc všichni lidé odvádějí stejné daně. Není tak zohledněno, že žijí v kraji, který je finančně znevýhodněný. Platí tedy více za méně.

Bylo zajímavé sledovat, jak se Ústavní soud k záležitosti postaví. Nyní nezbývá než si položit otázku, jak se s ústavou snáší existence občanů I. a II. kategorie. Stejné platí pro ústavní orgány. Některé se zastání domůžou, a navíc velmi rychle, jiné mají smůlu. Znovu se potvrdilo, že územní samosprávy jsou popelkou našeho ústavního systému. Ten je v jejich případě sice bohatou, ale pořád jen fasádou.