Protinožci zakázali dětem do šestnácti let účty na sociálních sítích. Po půl roce je jasné, že australský zákaz zafungoval hlavně jako test obcházení. Problém sítí ale neřešil ani trochu.
Austrálie je úžasný testovací případ. Ne proto, že by ukázala, jak děti ze sociálních sítí dostat pryč, ale protože ukazuje, jak rychle se plošný zákaz účtů mění v obcházení, šedou zónu, tlak na invazivní ověřování věku a v politicky líbivé opatření, které řeší vstup do aplikace místo toho, co reálně škodí uvnitř aplikace.
Desátého prosince 2025 začala v Austrálii platit pravidla zakazující dětem mladším 16 let přístup na vybrané sociální sítě. Případná odpovědnost za něco takového byla přenesena na platformy, nikoliv děti či jejich rodiče. A stanovena tak, že platformy měly učinit „rozumné kroky“, aby Australané mladší 16 let neměli účty na vybraných sociálních sítích. Tedy konkrétně jde o Facebook, Instagram, Kik, Reddit, Snapchat, Threads, TikTok, Twitch, X a YouTube. Naopak mimo režim jsou (mimo jiné) Discord, Messenger, Roblox, Steam, WhatsApp a YouTube Kids.
Původní pokuta za selhání byla až 49,5 milionu australských dolarů. Vláda nyní navrhuje zdvojnásobení na 99 milionů australských dolarů a posílení pravomocí regulátora, včetně možnosti vyžadovat interní dokumenty, zápisy z orgánů společností či interní e-maily.
Formálně zákaz „běží“, ale nefunguje to
Prakticky je to ale poněkud složitější. eSafety v lednu uváděla, že platformy odstranily nebo omezily přístup k 4,7 milionu účtů identifikovaných jako účty dětí pod 16 let. Vláda později mluvila o více než pěti milionech odstraněných, deaktivovaných či omezených účtů. V Austrálii je přitom, podle odhadů, 5,2 milionu dětí pod 18 let (19 % populace).
Zakázat plošně sociální sítě všem pod 15 let? Jsou lepší cesty
Jenže čerstvý výzkum z University of Newcastle ukazuje, že více než 85 procent respondentů mladších 16 let tři měsíce po spuštění pravidel dál používalo ony omezené platformy.
Australský přístup je nejhorší možnou kombinací. Dětem říká „nesmíš“, platformám říká „nějak to zařiďte“ a zároveň nechce zavést jediný tvrdý státní průkaz totožnosti pro všechny.
Nutno dodat, že to poslední je dobře z pohledu soukromí, ale znamená to, že ověřování věku je roztříštěné, nejednotné a často měkké. Takže není divu, že to dopadlo tak, jak to dopadlo:
Podle výzkumu University of Newcastle dvě třetiny dospívajících narazily na nějakou formu ověření věku, nejčastěji prostě uvedení věku a nahrání selfie. Pouze pět procent dětí ve věku 12 až 13 let a 11 procent dětí ve věku 14 až 15 let muselo dodat fotografii oficiálního dokladu.
Denní používání sociálních sítí se u dvanáctiletých až třináctiletých v zásadě nezměnilo, u čtrnáctiletých až patnáctiletých kleslo ze 78 na 69 procent a u šestnáctiletých naopak vzrostlo z 80 na 89 procent.
Zákaz tedy „něco“ dělá, ale ne to, co politicky sliboval. Umí mazat účty, umí vytvořit stres a umí donutit děti přemýšlet, jak systém obejít. Neumí zabránit přístupu k obsahu, dopadům algoritmů, videím, komentářům, predátorům ani toxickým komunitám.
Od banálních po nejabsurdnější cesty obcházení
Nejbanálnější cesta je prostě říct, že je vám šestnáct. Nebo založit nové účty s jiným datem narození, pořídit si záložní účty, používat jiná zařízení v domácnosti nebo se po zablokování znovu přihlásit. Děti tedy zpravidla po zákazu prostě založily nový účet a uvedly vyšší věk.
Další cesta jsou cizí a sdílené účty, tedy dítě přistupující přes účet někoho jiného. Tedy účty přátel, sourozenců, rodičů nebo starších bratranců a sestřenic.
Pak jsou tu samozřejmě anonymní režimy a VPN (virtuální privátní sítě), které umožní virtuálně se „přestěhovat“ mimo Austrálii a na sociální síť přistupovat odjinud a vyhnout se tak povinné detekci věku jako při přístupu z Austrálie.
Cesta k bezpečnému digitálnímu prostředí. Proč zákaz sítí do 15 let neřeší problém a co funguje lépe
Nejabsurdnější jsou cesty oblafnutí selfie a rozpoznávání věku z obličeje. Děti využívaly starší kamarády nebo příbuzné, nechávaly někoho jiného projít skenem obličeje, dávaly telefonu před kameru video s cizím obličejem, zkoušely make-up, horší světlo, „vážný“ výraz, vousy a dokonce Santa vousy.
Skoro dokonalá metafora celé regulace: stát chtěl chránit děti, výsledkem je dítě, které před algoritmem hraje dospělého pomocí kostýmu.
Došlo pochopitelně i na předpovídané „stěhování“ na jiné sítě a pokud by regulace začala být přísnější a běžné obcházení problematičtější, tak by to znamenalo možné masové přesídlení dětí na jiné sítě. Takové, co (prozatím) nejsou takto omezené.
Problematické je i to, že YouTube či TikTok lze sledovat i bez účtu, jen bez komentování a postování. Ale stále pod vlivem škodlivého obsahu.
Tohle nikam nevede
Výsledkem je falešný pocit bezpečí. Rodič i politik mohou mít dojem, že problém je vyřešen, protože dítě „nemá účet“. Jenže dítě může dál konzumovat obsah bez účtu, přes nový účet, přes účet kamaráda, přes anonymní režim nebo na jiné službě.
Dříve nebo později to ale začne mít i dopad na soukromí. Austrálie zatím výslovně nevyžaduje, aby každý použil vládní doklad, a platformy nesmí Australany nutit pouze k vládnímu ID nebo vládní digitální identitě. Jenže čím víc děti zákaz obcházejí, tím víc roste politický tlak na tvrdší ověřování.
Omezení věku dětí na sociální sítě? Problémem jsou hlavně škodlivé designové prvky
Paradoxně to celé posiluje i šmírovací aktivity a schopnosti platforem. Mohou posuzovat věk a polohu podle délky existence účtu, typu obsahu, jazykové úrovně, fotografií, videí, hlasu, školních rytmů, vazeb na jiné mladé uživatele, IP adresy, GPS, nastavení zařízení, telefonního čísla, app storu, operačního systému i aktivit.
Přesně ten moment, kdy ochrana dětí začne vytvářet důvody pro ještě detailnější sledování všech.
Omezování navíc vede i k růstu podvodů. Falešné nabídky fake ID, „ověřených“ účtů, phishing, krádež účtu, sextortion i grooming. Zákaz vytvořil novou poptávku po obcházení, a tím i nový trh pro podvodníky.
Co dělat místo plošného zakazování
Austrálie ukazuje, proč omezení tohoto druhu je slepá ulička. A to, že místo „jak zabráníme dítěti v účtu“ by se politici, rodiče i společnost měli zajímat o to „co konkrétně dětem škodí a kdo na tom vydělává“.
První krok je regulovat design. Nekonečné scrollování, agresivní doporučovací algoritmy, noční notifikace, virální odměňování konfliktu, tlak na lajky, veřejné metriky popularity a doporučování extrémního obsahu jsou mnohem lepší cíl než vlastnictví účtu. Lidové noviny se tomuto řešení věnovaly již dříve v Omezení věku dětí na sociální sítě? Problémem jsou hlavně škodlivé designové prvky.
Na což by mělo navázat tvrdé vymáhání bezpečnostní povinnosti platforem. Nejen mazání účtů, ale rychlé řešení kyberšikany, sexuálního vydírání, predátorského kontaktu, poruch příjmu potravy, sebepoškozování a škodlivých doporučovacích aktivit.
Zásadní je i postavit soukromí jako výchozí. U dětí má být minimum sběru dat, žádná behaviorální reklama, žádné zbytečné biometrické databáze, žádná přesná lokalizace jako normál a žádné nucení všech občanů k digitálnímu občanskému průkazu jen proto, aby mohli otevřít aplikaci.
Klasicky tady hraje zásadní roli digitální a algoritmická gramotnost. Ne ve smyslu nudné přednášky, že internet je nebezpečný. Ale učit, jak funguje doporučování videí, proč algoritmus zesiluje extrémy, jak poznat manipulaci, jak řešit nátlak na poslání intimních fotek, jak nahlásit vydírání, jak si nastavit soukromí, jak se nenechat zatáhnout do šikany.
Blíží se den, kdy k zapnutí počítače či mobilu budete muset předložit občanku
Zásadní roli tady má hrát i rodina a škola, ale ne jako náhrada za regulaci platforem. Rodiče nemohou hlídat desítky aplikací, algoritmů a anonymních účtů. Mohou ale nastavit společná pravidla: telefon nepatří v noci do postele, notifikace se vypínají, problém se neřeší tajně, dítě ví, kam jít při vydírání nebo šikaně.
A poslední k zvážení je také dost jasné. Cílit na nejzranitelnější děti, ne na abstraktní „screen time“, čas s displejem. Dospívající s diagnostikovanými duševními obtížemi používají sociální sítě jinak než jejich vrstevníci, více se porovnávají, víc je ovlivňuje zpětná vazba a častěji cítí menší kontrolu nad časem online. To je důležitější než prosté počítání minut.
Co si tedy odnést?
Austrálie nezjistila, že ochrana dětí na internetu je zbytečná. Zjistila něco jiného. Zákaz účtu není totéž jako ochrana dítěte. Děti nejsou pasivní objekty regulace.
Když jim stát a platformy postaví digitální závoru, začnou ji zkoumat, sdílet triky a obcházet. Někdy falešným věkem, někdy účtem rodiče, někdy VPN a někdy Santovy vousy před kamerou.
Skutečná regulace má mířit na architekturu platforem, ne na věk uživatele. Na algoritmy, sběr dat, reklamu, design závislosti, noční notifikace, špatnou moderaci a absenci odpovědnosti.
Jinak vznikne jen drahý a invazivní systém, který vychová novou generaci dětí k tomu, že pravidla jsou technická překážka, ne společenská dohoda.
