Laktát po Běchovicích? Brutalita. Šampion Vích si připomněl, jak bolí „Hrdlořezák“

Na start tradičního běžeckého klání Běchovice–Praha se dostavil po deseti letech. Zatímco v roce 2016 Damián Vích spíš sbíral zkušenosti, tentokrát už patřil k největším favoritům. Což dokonale potvrdil. A kromě premiérového zlata navíc jako první český běžec od roku 2001 na těžké desetikilometrové trati stlačil svůj čas pod třicet minut. V cíli byl za 29:51.

Přitom minulou sobotu běžel půlmaraton v Ústí, po němž líčil: „Uvidíme, jak se mi poběží. Nezdá se to, ale tělo občas únavové příznaky ukáže až později.“

Ty ale nakonec nepropukly, že?
Takto: nohy byly v pohodě, jenže ve druhé polovině týdne se dostavila nemoc. Měl jsem migrénu a lehkou teplotu. S trenérem jsme si řekli, že uvidíme, jak se můj stav bude vyvíjet den po dni. Naštěstí se pocit zlepšoval, tak jsme to zkusili. Ale i tak jsem byl opatrný.

Říkal jste si, že nepůjdete za hranu?
Byl to poslední závod sezony, chtěl jsem běžet samozřejmě co nejlépe, ale zase tu nenechat zdraví. S trenérem jsme proto naplánovali, že budu dělat postupné kroky. Rozcvičím se – uvidím, jak se budu cítit. Postavím se na start – uvidím, jak se budu cítit. Dám první kilometr… Ale nakonec to bylo dobré.

Překvapil vás čas pod třicet minut?
Hlavní cíl to nebyl. Myslím, že tenhle závod se svou historií je především o vítězství. Chtěl jsem vyhrát, předvést hezký výkon, aby ho fanoušci mohli ocenit, a taky jsem si chtěl Běchovice užít. Což se mi dařilo. Byť teda poslední dva kiláky byly strašné.

Běchovice si podmanila Hrochová v rekordním čase, mužům kraloval Vích

Kvůli kopci v Hrdlořezích?
Přesně tak. Musím říct, že prvních sedm kilometrů se mi běželo dobře. Dokonce jsem cítil, že mám rezervu. Říkal jsem si, že si síly nechám do poslední pětistovky a v ní to švihnu. Ale nic jsem si nakonec do poslední pětistovky nenechal. Jak jsem Běchovice dlouho neběžel, tak mi kopec připadal brutální. Postupně se nalívá a nalívá, člověk už doufá, že je konec… A pak se zase zlomí.

I Tereza Hrochová říkala, že nejhorší pasáž se nachází až v jeho závěru.
Na začátku člověk kopec očekává a má na něj sílu. Konec se zdá zpočátku takový nevinný, nepočítáte s ním, jenže dá pořádně zabrat. Nejvíc to bolí, než doběhnete do poslední dvoustovky.

Damián Vích, nejlepší český účastník ústeckého půlmaratonu 2026 skončil celkově druhý.

Co jste si v tu chvíli myslel?
Trochu mi pomáhalo, že jsem viděl před sebou závod žen a juniorek. Přece jen pomůže, když máte terč a někoho můžete doběhnout. Když už jsem viděl cílovou čáru, tak jsem věděl, že to vyjde. Ale kilák a půl do cíle jsem vážně myslel, že nohy nezvednu. A v závěru se mi dělalo i trochu špatně, tak jsem se bál, abych to v cíli udržel (smích).

Byla vaše taktika, že startovní pole roztrháte už v první polovině trati?
Ano. Měl jsem dost kvalitních soupeřů. Třeba Jáchym Kovář je v kopcích hodně dobrý. Já jsem v nich silově trošku slabší, tak jsem si chtěl vybudovat nějakou rezervu. Od prvních dvou set metrů jsem to proto táhl. Kdybychom možná první pětku běželi víc pohromadě a s někým bych si pomohl, tak bych čas možná stlačil i trochu níž. Ale aspoň ho mám ještě kam posouvat.

Příští rok už maratonec. Vích o nové výzvě, olympijském snu i Běchovicích

Z dráhy přecházíte na silnici. Berete tohle vítězství jako potvrzení, že je vše na dobré cestě?
Určitě. Nevím teda, jestli něco napovídá pro maraton, na který mířím. Je ještě o třicet kiláků delší, v závodě jsem tak daleko nikdy neběžel, tak těžko říct, jaké to na něm bude. Určitě nás čeká dlouhá a náročná práce. Budu muset měnit i metabolismus těla. Maraton se totiž běhá v zóně, kterou já teď nemám vyběhanou. Do prvního startu na to máme ale vyhrazených zhruba osm měsíců, což je snad dostatečný čas. Nechtěli jsme to uspěchat, chci vzít přípravu svědomitěji a první maraton běžet hned naplno, ne si jen něco zkoušet.

Padl i účastnický rekord

V roce 1982 se Běchovic zúčastnilo 3552 běžců. Letos si organizátoři vysnili, že by při 130. ročníku závodu tento rekord překonali. Což se podařilo! Klání bylo dopředu vyprodané, do cíle se nakonec dostalo přes 4000 běžců. Běchovice 2026 tak psaly historii.

Hned za cílem Běchovic vám trenér měřil laktát. I tohle je součástí přípravy?
Doufal jsem, že si toho moc lidí nevšimne… (úsměv) Nechci, aby to vypadalo, že jsem tady byl jen tréninkově. To vůbec. Se vší úctou ke všem soupeřům jsem závodil naplno. Zkrátka jsem doběhl, byl na odběr čas, byl tu trenér... Tak jsme laktát změřili a chtěli vidět, kam se tělo dostane maximálně při třicetiminutové aktivitě.

Kam až?
Měl jsem 19,7 mmol/l. Pokud někdo měří laktát, tak ví, že na desítce je to brutalita. Čekal jsem, že to bude třeba deset nebo dvanáct. Aspoň je vidět, že jsem na trati nechal vážně všechno a za nic jsem se neschovával.