Linda Havlíček Skarlandtová
Linda Havlíček Skarlandtová se léta pohybovala v uměleckém světě, když pracovala jako mediální zástupkyně divadel a dalších kulturních projektů. Má v kultuře rodinné zázemí. Přesto se ale poslední roky věnuje zdravotnictví a především paliativní péči. Do jiného oboru ji přivedly životní zkušenosti, které by leckoho položily na kolena. Silná žena, která v závěru letošního roku oslaví padesátku, ale jejíž život už teď vydá za několik jiných, vyprávěla o své cestě k vysněné práci v rozhovoru pro Novinky.cz.
Reklama
Lindo, protože se pracovně známe dost dlouho, navrhuji, že si budeme při rozhovoru tykat. Začněme ve tvém dětství. Na co sis nejčastěji hrála?
Od útlého dětství jsem si hrála na doktorku. Měla jsem sadu Malý doktor a i na karneval jsem šla za zdravotní sestřičku. V 10 letech jsem dostala psa, malého knírače, a toho jsem pořád „operovala“. Oblékala jsem mu dupačky, lepila mu náplasti, dávala mu obvazy a on to všechno vydržel.
O pár let později babičce operovali šedý zákal a ona po zákroku 14 dní bydlela u nás doma. A bylo potřeba osmkrát denně jí dávat injekce. Byla jsem úplně ve svém živlu, že jsem to mohla dělat. Později jsem zase jako teenager píchala všem kamarádům dírky do uší. Měla jsem to v sobě jako dítě neuvěřitelně silně a nepochybovala jsem, že to tak půjde dál.
Rodičům se to líbilo?
Určitě víc než to, co přišlo potom. Sice mě vedli odmala k tomu, abych zpívala nebo hrála na klavír, ale jako dítě mě nenapadlo, že by to mohla být moje cesta. Ale pak se něco stalo, ani moc nevím co. Jako kdybych se jednou ráno probudila a řekla si: budu herečkou. Všechno to, co se týkalo medicíny, se upozadilo. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a namísto na zdravotní školu jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř.
Měly na tebe vliv nějaké herecké vzory?
Vůbec si to neuvědomuji. Vyrostla jsem v prostředí divadla, televize, tohle všechno pro mě bylo přirozené a běžné. Ale právě proto i nikterak zajímavé. Chodila jsem s mámou do televize jako jiné děti chodí s maminkami do kanceláře. A vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít později takové úmysly. Vůbec dodnes nevím, co se stalo, že se to změnilo.
Linda Havlíček Skarlandtová ve školce jako zdravotní sestra
Takže ses začala připravovat na studium herectví…
Na talentové zkoušky na hereckou konzervatoř mě připravoval můj strejda Milan (Hein). Nicméně oni mě na tu konzervatoř nevzali! Dneska vím, že naštěstí. Ale tehdy se mi zhroutil svět jako domeček z karet. Ale zároveň už jsem úplně vytěsnila cokoli, co se nějak týkalo zdravotnictví. Takže jsem šla úplně novou cestou a přihlásila se na střední školu managementu.
Reklama
To už muselo být po roce 1989, kdy už bylo možné studovat management?
To byl rok 1991, byla to jedna z prvních soukromých škol. Později expandovala, otevřela i vyšší odbornou školu a vysokou školu. A já jsem tam později vystudovala svoji první vysokou školu zaměřenou na PR.
Ale stále jsi chtěla zůstat v uměleckém prostředí. Co tě na něm lákalo?
To pozlátko, abych byla úplně upřímná. To, co mi předtím přišlo naprosto běžné a vůbec mě to neoslňovalo. Tak najednou v pubertě, asi jak se zbláznily hormony, jsem po tom zatoužila.
A táhlo tě to stále k herectví, nebo ke zpěvu?
Odmala jsem si tak prozpěvovala, chodila zpívat do sboru, ale nemělo to žádný cíl. Potom jsem začala chodit na soukromé hodiny zpěvu k Lídě Nopové, nicméně jsem dokončila studium managementu. Jsem typ člověka, který od ničeho neodchází, dokud to úplně nedokončí.
Odmaturovala jsem a přihlásila se na pěveckou Konzervatoř Jaroslava Ježka a tam už jsem se dostala. Tu jsem samozřejmě také dostudovala, ale i když jsem zpívala s big bandem nebo v muzikálu, nevedlo to úplně k tomu, co by mě naplňovalo.
Linda Havlíček Skarlandtová
A kdy jsi tedy pochopila, že to není cesta pro tebe?
Asi až v 25 letech. Uvědomila jsem si věc, kterou naši o mně věděli celou dobu – že nejsem typ na to, abych prorazila. Typ, který se rád prodává, druží se s těmi správnými lidmi, aby z toho pro sebe něco získal. Umím to dělat pro něco jiného, pro dobrou věc, ale ne kvůli sobě. Naši to věděli, že mě ta branže semele. A já na to v těch 25 taky přišla.
Ale nechtěli ti v tom bránit…
Kolem podání přihlášky na konzervatoř byly doma velké diskuse. Ale ve věcech, které chci, jsem jak buldok. Věděli, že nemá smysl do toho zásadně zasahovat, že by to zbytečně rozbilo naše vztahy a já si to stejně nějak prosadím, takže to nakonec podepsali. Ale když jsem za nimi ve 25 přišla a dala jim za pravdu, tak si hodně odfrkli.
Reklama
Jak a kdy začala tvoje cesta k public relations?
Náhodou. Ještě než jsem dostudovala konzervatoř, jsem věděla, že zpěvačkou nebudu. Na konci studia jsem se začala kamarádit s klukama, kteří jezdili rallye v autech. Požádali mě, zda neznám novináře, kteří by o nich napsali. Zapátrala jsem v paměti, koho znám z novinářů, a povedlo se to.
A mě to začalo bavit… Najednou jsem byla dobrý obchodník, protože se nejednalo o mě. A stala jsem se PR manažerkou rallyového týmu. A stejně jako to mám v jiných oborech, když začnu něco dělat, mám potřebu se v tom i vzdělávat. Šla jsem tedy studovat PR.
Linda Havlíček Skarlandtová, vernisáž výstavy Jiřího Machta v Obecním domě v roce 2023
Jak dlouho ses věnovala PR?
Kolem dvaceti let. Když jsem skončila u rallye, přešla jsem do velké PR agentury. Tam jsem se v tomhle oboru naučila úplně nejvíc, měla jsem klienty z různých segmentů, od letecké společnosti přes Český olympijský výbor po výrobce příkrmů pro děti.
A jak ses dostala ke kultuře?
Když jsem byla v agentuře, přišel za mnou náš Milan, to mi bylo nějakých 27. A řekl, jestli bych nešla dělat PR do Divadla Ungelt. Pak se na to začaly nabalovat další věci, jednorázové kulturní projekty. Začala jsem se specializovat na kulturu a odešla jsem z agentury.
A mezitím jsi taky porodila svoji dceru, že?
Porodila jsem Lauru, a protože to bylo hodně složité, věděla jsem, že bych se do agentury ani vrátit nemohla, že volná noha je nejlepší řešení. Otevřela jsem si živnostňák a začala jsem dělat sama na sebe. A takhle jsem jako freelancer vydržela dlouhé roky. Mohla jsem si vybírat projekty, které jsem chtěla. Měla jsem obrovské štěstí, že byly, že byla ta nabídka.
A také, že jsem si mohla organizovat čas, Laura mě hodně potřebovala. Měla zdravotní problémy, prodělala i plno operací, strávily jsme mnoho času po nemocnicích. Bylo to všechno na mně, pracovala jsem hlavně po nocích.
A co Lauřin tatínek?
Tatínek byl hokejista. Byl tehdy hodně mladý a myslím, že toho na něj bylo moc, že vůbec nebyl připravený, že život může přinášet tak komplikované situace. Nicméně se to zvládlo, mně se narodil ještě syn, i na druhé mateřské jsem pracovala, protože mě to bavilo a drželo v tempu. Theo hraje taky hokej, zkombinovat to, to byla velká výzva.
Linda Havlíček Skarlandtová s maminkou, někdejší televizní hlasatelkou Martou Skarlandtovou
Takže nejsi typ ženy, pro kterou je mateřství tlustá čára za předchozím životem?
Ne. Možná to souvisí s tím, že moje máma taky nebyla taková máma a vždycky říkala: „Lindičko, pamatuj si dvě věci: nikdy nebuď finančně závislá na chlapovi a nikdy nebuď ve svém životě jenom matkou, musíš mít pořád i svůj život.“ To jsem si zapamatovala. Svoboda, kterou jsem měla od svých rodičů, s tímhle hodně souvisela.
Nebyla jsem dítě svázané rodičovskou láskou, ač se o mě jako o jedináčka velmi báli. Nikdy mě láskou neusurpovali, i když vím, že mě milovali, nikdy jsem ale nebyla jejich životní projekt, měli pořád i své životy. Stejnou svobodu se snažím dávat i svým dětem, které samozřejmě taky nad slunce miluju a v jejichž dětství jsem tu pro ně byla na 100 %.
Po rozpadu prvního manželství ses tedy sama starala o dvě děti a dál pracovala v prostředí, které jsi měla ráda. Kdy přichází ta změna a tvůj opětovný zájem o zdravotnictví?
Myslím, že klíčit to začalo už s Laurou. Tehdy se začaly nějak ozývat kořeny z dětství. Začaly se do toho přidávat další věci, hledala jsem něco, co bude mít přesah. Ještě paralelně s Ungeltem a potom s Činoherním klubem jsem začala pracovat pro Národní ústav pro autismus, to pro mě byl velký milník. A měla jsem i rodičovskou zkušenost, Lauře byla diagnostikována lehká forma autismu.
Reklama
A i tehdy jsem si řekla, že když něco dělám, tak to dělám pořádně. Ve 42 letech jsem si podala přihlášku na FF v Hradci Králové na obor sociální práce. Během studia jsem začala intenzivně cítit, že mě to táhne na pomezí zdravotnictví a sociální práce. A do toho onemocněl táta. A to bylo jednoznačné nasměrování k paliativní péči.
Ve tvém životě přicházejí různá znamení, která ale ty posloucháš…
Jednoznačně, jsem v tomhle absolutní fatalista, říkám: Netlač řeku, teče sama. Já se jenom vezu na vlně života a vnímám, co mi říká. Tohle mě naučila Laura. To, že se mi narodila, to je zásadní faktor mého života. Naučila jsem se úplně jinak vnímat svět, naslouchat, chápat, že všechno má svůj význam, že se věci nedějí náhodně a že je potřeba ho vnímat ještě jinými smysly než těmi, které umíme normálně používat. A od té doby, těch 19 let, se o to snažím a pořád si ověřuji, že je to správně a že to tak má být.
Linda Havlíček Skarlandtová
A kdy vstoupil do tvého života Petr, tvůj současný manžel?
To se zase stalo v pravý čas, ale vůbec jsem to nečekala. Byla jsem už nastavená tak, že budu sama s dětmi. A v tenhle moment přišel Petr, který moje plány úplně změnil, a za devět měsíců jsme se brali, věděli jsme velmi brzy, že k sobě patříme. I díky Petrovi jsem pracovně tam, kde jsem.
Petr velmi brzy poté, co mě poznal, zjistil, co chci v životě dělat, a řekl, že mě v tom velmi rád podpoří. „Dělej, co chceš, pro co jsi určena, a o ekonomické záležitosti se postarám já,“ řekl. Opustila jsem definitivně kulturní PR a věnovala se komunikaci v Centru paliativní péče. V té době se začal formovat paliativní tým v Thomayerově nemocnici.
Seznámila jsem se s tamní primářkou Zuzanou Křemenovou a nastoupila do něj jako sociální pracovník, kterého Zuzka chtěla využít i na komunikaci. A sotva jsem do něj vstoupila, tak jsem pochopila, že kruh se uzavřel, že to je moje místo, že sem patřím. Paliativní péče je o tom, co je v životě důležité, o kvalitě života.
Po dvou letech v paliativní péči jsem si řekla, když už v tom zdravotnictví jsem a mám toho skvělého muže, že bych si mohla ještě opravdu vystudovat ten vysněný zdravotnický obor. Můj muž mě opět podpořil. A začala jsem studovat obor všeobecná sestra. A protože mě ze všech medicínských oborů nejvíc jako sestru zajímala urgentní medicína, domluvila jsem si se skvělým „vrchní sestrou“ Sváťou Žáčkem stáž na urgentu na Bulovce a pochopila jsem, že urgentní medicína, to bude „sestersky“ moje!
Linda Havlíček Skarlandtová se svým manželem Petrem Havlíčkem
Není urgentní medicína něco úplně jiného než paliativa?
Ne, to jen vypadá, má to ale spolu hodně společného. Já na urgentu často uplatňuji paliativní přístup. Urgentní medicína nejsou jen úrazy, veliká část pacientů jsou senioři s chronickým onemocněním a s akutním zhoršením svého základního onemocnění. Tam je taky potřeba zjistit, jak žijí, s kým, jestli je možné je vrátit domů, jakou mají péči… To je paliativní přístup.
Jak dlouho může člověk pracovat v paliativní péči, aby nevyhořel?
To já ještě nevím, jsem tam čtvrtým rokem a zatím ten pocit určitě nemám. Souvisí to s tím, že máme mimořádně skvělý tým… Primářka Zuzka se o nás stará, máme pravidelné supervize, koučinky, nástroje podpůrné, abychom o sebe mohli pečovat. Hodně spolu mluvíme. V takovém prostředí se to, myslím, dá dělat hodně dlouho.
Je těžší jednání s umírajícím, nebo s jeho nejbližšími?
Většinou s těmi, kteří někoho ztrácejí. Ale nedá se to paušalizovat. Těžké to je, když naši pacienti jsou mladí, mají malé děti, když ty rodiny jsou mladé. To je opravdu hodně těžké, nedá se to odcházení racionalizovat, jejich čas ještě nastat neměl, je tam spousta pochopitelných emocí. A je toho v poslední době celkem hodně. Člověk se neubrání tomu, aby do toho neprojektoval i sám sebe.
Na druhou stranu, pokud by člověk k tomu byl imunní, myslím, že už má nějaký problém, nesmíme ani jako profesionálové přestat být lidmi, co mají emoce. U nás se hodně pláče, pláčeme s našimi rodinami, mluvíme o tom. Ale to, že máš nástroje jejich bolest a utrpení zmírnit, je ten obrovský smysl, který ta práce dává.
Umírání v nemocnicích by mohlo být důstojnější. Chybí paliativní pokoje
Co je na paliativní péči nejkrásnější?
Pocit smysluplnosti vlastní existence. Trochu paradoxní je, že dělám něco, co mě baví, což je v podstatě sobecký motiv. Dělám tu práci proto, že mě baví, že chci pomáhat a zároveň mě naplňuje. Pocit, že něco, co vykonám, má reálný dopad, že někomu udělá těžkou chvíli snazší, kvalitnější, že se ten někdo necítí na to těžké sám. To je úkol paliativní péče, a to je to, co na ní miluju. Jsme tady od toho, abychom zařídili všechno okolo, aby si rodiny mohly užívat jen ten čas, který mají se svým blízkým, který odchází.
Reklama
Ty ses díky Petrovi stala už před pár lety babičkou, jaké to je?
Petr byl dědečkem hodně brzo. Jeho nejstarší vnučce je 17, vnukům 13 a 4 roky a teď se nám v dubnu narodila od další dcery vnučka. Děti, které už umějí mluvit, mi říkají babi a mně to přijde hrozně dobrý.
Linda Havlíček Skarlandtová s manželem milují hory v jakékoli roční době.
A to ti letos teprve bude 50?
V prosinci. Jsem narozená ve znamení Střelce, ale poslední den znamení, takže jsem na přelomu s Kozorohem. A myslím, že to na mě sedí a že se to projevovalo i v té umělecké branži. Jsem vnějším projevem typický Střelec, ale uvnitř jsem hodně racionální, nohama na zemi. Hodně se to ve mně mísí.
Ale nejsem ten plánovací typ, jako někteří Kozorozi bývají, mám ráda proměnlivost, trochu napětí, to mi přesně nabízí nejen urgentní medicína, ale i nemocniční paliativní péče, každý den je tam jiný a program se mění i v jeho průběhu. Ráno nevíme, jak den bude vypadat. My jsme hodně dynamický tým a stihneme opravdu hodně práce.
Takže žádné plány na další studium?
Ale ano! Od září jdu na VŠ zdravotnictví a sociální práce svaté Alžběty studovat zdravotnického záchranáře, myslím, že je mi to bližší než všeobecná sestra. Takže za tři roky už budu moci být oficiálně na urgentním příjmu nebo na záchrance.
Víc si teď myslím, že mě láká urgentní příjem, ale díky projektu Sanitka splněných přání, který vedu u Asociace Samaritánů ČR a kde současně zastávám roli tiskové mluvčí, seznamuji se i s prostředím záchranné služby, kterou Samaritáni provozují, tak uvidíme, třeba to nějak nakombinuju…
A samozřejmě budu dál v paliativním týmu v Thomayerce jako sociální pracovník, to měnit v žádném případě nebudu. V paliativě mě baví právě sociální práce, být v ní sestrou by pro mě bylo asi málo adrenalinu. Jsem zvyklá z PR být trochu produkční, propojovat, zařizovat, organizovat, komunikovat, to mi sociální práce v nemocnici absolutně umožňuje. Ze sociální práce bych si ráda udělala ještě malý doktorát, zrovna jsem se přihlásila. Navíc si myslím, že kombinace dovedností sociálního pracovníka a zdravotníka je ideální výbava.
Marta Skarlandtová: Při živém vysílání jsme měli tep jako pilot při startu
Výběr článků
Reklama
