Zatímco během jejich budování básníci snili o českém moři a inženýři je poměřovali s Cheopsovou pyramidou, realita na březích Vltavy byla mnohem vrstevnatější a většinou i všednější, či dokonce temnější. Od nuceného vystěhování německých obyvatel po tajný luxusní areál pro stranické špičky – nahlédněte do historie gigantických staveb, které změnily tvář jižních Čech. Otázka je, zda navždy.
Dnes navlékáme dovádivé krásce náramky přehrad: z rozmarného toku budou stupně pro královnu českých řek – co schod, to tisíce elektrických robotů na pomoc člověku. Ne už jen milenka, ale také spolupracovnice je Vltava – soudružka v práci. I těmito oslavnými slovy vítala kniha Československo země neznámá (Orbis, 1960) vybudování dvou nejvýznamnějších jihočeských přehradních nádrží – Lipna a Orlíku.
Nakolik byl takový názor rozšířený a jakou uměleckou reflexi stavby vyvolalo, zdařile dokumentuje kniha Obrazy vody: Jihočeské přehrady a jejich otisk v krajině a společnosti. Vznikla jako katalog stejnojmenné výstavy, ale směle obstojí i zcela samostatně.
Přibližuje budovatelské nadšení, ale i sebevědomí, s nimiž se k výstavbě přistupovalo. Tehdejší komunistický básník Pavel Kohout se radoval, že díky obřím přehradám byla konečně naplněna Shakespearova vize a Čechy získávají vlastní „moře“, a s podobnou metaforikou rozhodně nebyl sám.
Původní idea Vltavské kaskády svým rozsahem odpovídala dobovému přístupu k přírodním zdrojům, z hlediska trvale udržitelného rozvoje ji však dnes „lze stěží pokládat za následováníhodný model řešení“.
Novinář a spisovatel Vladimír Michal (1925–2000) si v knize příznačně nazvané Tady začíná moře (Krajské nakladatelství 1958) pochvaloval: „Fantastický plán podpírá hluboká víra a pevné rozhodnutí přemoci království hor, podrobit prahory lidské vůli, rozdrtit žulu a dát Šumavě novou tvář. Nikoliv jen pro krásu, i když také pro ni, ale hlavně ve prospěch celé vlasti“.
Dobová žurnalistika přehrady prezentovala jako technický unikát, který se měl svými rozměry přibližovat a významem překonávat starověké divy světa. Podle některých textů odpovídalo množství použitého betonu při stavbě hráze Lipna polovině objemu Cheopsovy pyramidy.
Obě stavby se ovšem lišily v tom, jaká byla poválečná historie jejich regionů. V případě Lipenska u nás zcela převládl pokrokářský optimismus; klíčová část vzpomínek na zatápěnou kulturní krajinu totiž odešla s vystěhovanými německými obyvateli.
Když se otřásla zem i režim. Osudový rok, který pohřbil Maovu éru a změnil tvář Číny
V oblastech zasažených orlickou přehradou byla naopak sdílená paměť českých starousedlíků, ale také vodáků či trampů silnější a stále živá, proto i v dobových textech častěji probleskují negativní emoce spjaté s motivem zániku. Oficiálně však i zde nakonec převážil důraz na nezbytnost obětování části tradičních hodnot ve prospěch vize budoucí prosperity. Než 29. září 1960 proběhlo za účasti ministra stavebnictví Oldřicha Berana uzavření propustí hráze, kterým započalo napouštění orlické přehrady, uskutečnilo se ještě poslední splutí této část Vltavy několika desítkami vodáků.
V oficiálním dobovém tisku tak nostalgickou atmosféru loučení se starou řekou překryly poukazy na nezbytnost vodního díla pro energetickou soběstačnost státu. Jak se ostatně tehdy pro tisk vyjádřil organizátor akce, rychlostní kanoista a slalomář Bohuslav Karlík (1908–1996): „My všichni, kterým stará řeka vždy zůstane v srdci, jsme přikryli svou lítost nad její ztrátou obdivem k dílu nezdolného člověka.“
Odvrácená tvář veledíla
Co se do tehdejších médií nedostalo, bylo zapojení vězňů a tzv. pomocných technických praporů. Nebo soukromé nesouhlasné zápisky skeptiků, jako byl malíř Jiří Tichý (1924–2013). Na stavbě Lipna strávil tehdy mladý, zprvu optimisticky naladěný výtvarník několik let. Během nich detailně poznal místní každodenní život, jehož aspekty přirozeně ne vždy odpovídaly vzorovému obrazu, který rozvíjela oficiální propaganda.
Stavba Lipna (1956)
Mimo jiné si zapsal slova, která naznačují podobné pochyby, které vyjadřoval třeba Josef Jedlička, obyvatel honosného litvínovského Koldomu, dalšího velkého socialistického projektu, ve svém románu Kde život náš je v půli se svou poutí: „Pozornosti zasluhuje také to, že nikdo si nevšímá, co se děje s lidmi, jak hrubnou – jak nové podmínky, snazší, větší výdělky, bezstarostnost od práce, nedávají klíčit novým objevům a pracovnímu nadšení, ale dávají bujet starým přežitkům, holkařství (ženáčů), ožralství atd.“
Přehrady pak skutečně začaly plnit svůj energetický i rekreační účel. Jejich jména se v šedesátých letech otiskla i do některých produktů Jihočeských mlékáren, dezertu Lipánek (1966) a taveného sýru Lipno (1967). „Popularitu rekreační destinace se tak podařilo propojit s oblíbenou potravinou, tradičně spojovanou se stravováním turistů a výletníků,“ uvádí k tomu autoři.
Ovšem dodávají, že všechny „pobřežní“ lokality nebyly pro všechny. V letech 1960–1962 vznikl na levém břehu orlické nádrže v lokalitě Vystrkov přísně střežený rekreační areál ÚV KSČ. „Oplocená enkláva s uzavřenou pláží, záměrně nevyznačená na turistických mapách, ostře kontrastovala s prostředím přeplněných kempů, v nichž trávili rekreaci běžní občané. Tragickým paradoxem doby zůstává autorství pozoruhodných objektů, na němž se podílely týmy architektů z řad politických vězňů soustředěných v pražské pankrácké věznici,“ trpce dodávají.
Umění po roce 1989 se už publikace nevěnuje, tak jen zmiňme, že až tehdy se začalo více reflektovat i zatopené dědictví Lipna, ať už knižně (Jan Štifter), nebo prostřednictvím multimediálních projektů, jako bylo vytvoření vodní stěny a promítání 3D modelů domů a kostela sv. Linharta zaniklé Dolní Vltavice přímo na hladině Lipna, nad zatopenou obcí.
Každý chce zapřáhnout řeku
Obecně autoři právem upozorňují, že výstavba velkých vodních děl byla ve druhé polovině 20. století příznačná pro země východního bloku i pro tehdejší západ: „Ambice přetvářet přírodu nevycházely jen z totalitní ideologie, ale z obecnějšího přesvědčení o dalekosáhlých možnostech vědy a techniky, které člověku umožní plně využít veškeré přírodní zdroje“.
Vyváženě uvádí, že navzdory své velikosti nejsou přehrady širší veřejností vnímány zdaleka tak negativně jako např. uhelné doly. Voda jako v krajině přirozený živel dokáže i v tomto extrémním případě vytvářet nové estetické kvality, „harmonizovat“ důsledky lidské činnosti.
Od prvorepublikových plováren po moderní wellness. Nejhezčí bazény a koupaliště v Česku
Původní idea Vltavské kaskády svým rozsahem odpovídala dobovému přístupu k přírodním zdrojům, z hlediska trvale udržitelného rozvoje ji však dnes „lze stěží pokládat za následováníhodný model řešení“.
Přehrady se přitom staví už po tisíciletí, ostatně většina nejstarších civilizací vznikala tam, kde bylo nutné budovat vodní kanály a s nimi i nádrže či malé přehrady. Některé, ty menší a skromnější, jako stále fungující španělská Cornalvo postavená Římany před asi dvěma tisíci lety, se s tamní krajinou „sžily“ a snad si i vytvořily nový ekosystém.
Mnohé novější a poněkud megalomanské byly ale shledány jako ekologicky natolik škodlivé, že se poslední dobou někde i bourají. V případě Lipna a Orlíku se o jejich destrukci (zatím?) vážně neuvažuje, ale zřetelně zaznívají kritické hlasy, které by se metaforicky daly vyjádřit i tak, že z ekologického hlediska v nich Vltava nezískala náramky, ale spíše dusivý korzet, okovy či roubík…
