LITERÁRNÍ ESA. Většina vrahů je hloupá, takže dokonalou vraždu nespáchají, říká Helen Fieldsová
Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Spisovatelka Helen Fieldsová představila v Praze letos v květnu svou novinku, detektivku Pozorovatel.
Jejích thrillerů se ve světě prodaly miliony kusů. Přeloženy byly do více než dvaceti jazyků, včetně češtiny. Pokaždé, když vydá novou knihu, obvykle s ní ovládne žebříčky nejžádanějších titulů; i u nás. Britská spisovatelka Helen Fieldsová v nich nezapře, že dokonale ví, o čem píše. Než se stala profesionální autorkou napínavých literárních příběhů, živilo ji dlouhé roky právo.
Reklama
Původní profesí jste právnička, řešila jste tehdy nejednu kriminální kauzu. Tenhle svět jste opustila, abyste měla víc času na svou rodinu, děti. Naplnila se vaše představa?
To víte, že ne. Je to tím, že svůj čas dokážu vždy hodně naplnit, i kdybych ho měla víc, budu si myslet, že cosi nestíhám… Momentem, kdy jsem začala „jen“ psát, jsem si tedy nepomohla. Obvykle mám totiž rozepsané hned tři knihy zároveň.
Pak se starám o rodinu, o děti. Mám tři a vždycky jsem si říkala, že až budou starší, budu mít víc času. No, nemám. Je jim 22, 20 a 17 let a já mám někdy pocit, že mi ho berou více, než když byly malé. Nestěžuji si, jen to shrnuji… Ale nešidím se, koníčkům se věnuji, třeba keramice.
Narazila jsem ale ještě na jinou vaši zálibu: relaxování při létání v tunelu. Ještě vás to baví?
Teď už to nedělám, z různých důvodů, ale vždycky mě to moc bavilo. Vlezete, spíše skočíte, do takové skleněné roury a jen si létáte. Na nic nemyslíte, jen jste.
Spisovatelka Julie Caplinová: Miluji vaši svíčkovou a nadýchané knedlíky
To musím zkusit. Stále jsme u času. Existuje cosi jako váš typický pracovní den?
Píšu ve všední dny, většinou od devíti do tří, tedy od pondělí do pátku. Dávám si i deadliny, které se snažím dodržovat. Beru psaní jako svou profesi, takže k němu přistupuji zodpovědně. Neberu tenhle proces jen jako zábavu. Nastavené termíny patří ke každé práci…
No a kdybych je neměla, dobré by to nebylo. Jsem dost líná…, ne, líp řečeno, najdu si hladce jinou činnost, které se mohu věnovat, než práci. Deadliny mi dávají potřebnou disciplínu v mé tvorbě.
Reklama
To zní až dokonale. Ostatně řada vašich knih má v názvu toto přídavné jméno. Jde o Dokonalé stopy (2018), Dokonalá kořist (2018), Dokonalá smrt (2019), Dokonalé ticho (2020), Dokonalý zločin (2021), Dokonalá tma (2022) nebo Dokonalá lítost (2023). Existuje pro vás dokonalá vražda?
Myslím si, že to možné je. Je možné někoho zabít, aniž by vás někdy v budoucnu chytili. Ano, je to sice teď kvůli moderním technologiím těžší: máte stále u sebe telefon, všude jsou kamery, ale když se vše promyslí a máte štěstí, uniknout spravedlnosti můžete. Je to rozhodně snazší udělat někde mimo město…
Dokonalá vražda tak podle mě existuje, jen musíte hodně přemýšlet. Vždycky mě překvapí, když se někde najde tělo. V tu chvíli mě napadne: vždyť je tak jednoduché ho skrýt, zakopat na místě, kde ho nikdo nenajde. Nechat tělo kdesi u silnice, pohodit ho tam, smysl nedává. Kdyby si vrah, vrahové dali víc práce, ušli s ním pár kilometrů do lesa, mají dost věcí vyřešeno. Pravděpodobnost, že se nenajde, je velká. Bez těla se zločin u soudu dokazuje těžko. Problém je, že většina vrahů je hloupá.
Vy o uložení těl poměrně často diskutujete, jak jsem zjistila. Hypoteticky, kam byste dala mrtvolu vy, kdybyste byla vražedkyně?
Podle mě je nejdokonalejší způsob, jak „nechtěné“ tělo pohřbít, vzít ho kamsi na širé moře. Zatížit ho a hodit do moře. Nemáte-li, třeba jako v Česku, moře, je „dobrá“ cesta zakopat ho hluboko v lesích, a to opravdu hluboko pod zem. Nezapomeňte na to, že před tím je dobré tělo vysvléci. Tím uspíšíte jeho rozklad. Pomůže vám v tom hmyz…
Abychom nevypadaly morbidně, vysvětlím ještě to, že jste byla právnička a řešila nejtěžší kriminální kauzy. Tehdy do vašeho světa patřili policisté, kriminálníci. Váš detektiv Luc Callanach je krásný Francouz, který přišel do Skotska. Jak byste ho popsala, kdyby to po vás chtěli vyšetřovatelé?
Jak vypadá fyzicky, se lidé dozví z mých knih. A jak vypadá uvnitř, po stránce charakterové? Nese si v sobě řadu traumat. Je až takový rozbitý. Kdybych ho měla popsat po duševní stránce, řeknu o něm: tráví až moc času ve své hlavě, kvůli čemuž nedokáže hladce navázat vztahy, vlastně se jich bojí. Zároveň, navzdory své minulosti, je v něm hluboko stále naděje, že to zvládne, že naváže lidský kontakt, jen potřebuje začít lidem znovu věřit.
Helen Fieldsová v 5 bodech
Měřítka fyzické krásy máme často budovaná už z dětství. Prozraďte mi, jaké plakáty s idoly vám visely nad postelí?
Žádné. Moji rodiče byli opravdu přísní. Netvrdím, že zlí, ale musela jsem kolem nich chodit po špičkách. Takže jsem se jich ani neptala, jestli bych si mohla dát nad svou postel plakáty. Vyrůstala jsem v tichu.
Když jsem poslouchala hudbu, musela jsem ji poslouchat potichu, i knížky jsem si četla v pokoji, abych nerušila. Hodně jsem se taky učila, abych měla dobré známky… Nezlepšilo se to, ani když jsem dospívala. Například popkulturu, kterou milovali mí vrstevníci, rodiče rádi vážně neměli. Moje dětství zkrátka nebylo normální. Snažila jsem se jim vyhovět na sto procent, proto jsem nedělala řadu věcí jako jiné děti.
To je mi líto. Pojďme k veselejším věcem. Kdybyste si mohla vybrat herce, herečku, kteří by hráli v seriálech, filmech podle vašich knih, kdo vás napadne jako první?
Nikdo, ač se teď reálně o seriálu a natočení adaptace mé tvorby s producenty bavíme. Pro mě je nejdůležitější, aby ten herec, představitel Luka Callanacha, byl Francouz. Nechci, aby nějaký britský herec jen předstíral francouzský přízvuk, chci, aby měl protagonista francouzský přízvuk v angličtině.
+3
Michaela Klevisová: V mých detektivkách krev neteče
Výběr článků
Reklama