Malíř Maxim Havlíček představí v Mánesu sedmimetrový obraz i vzpomínku na otce

Sedm metrů dlouhé plátno, na kterém pracoval déle než rok, ale také obrazy vzniklé na materiálu, který po sobě zanechal jeho otec. Českoamerický malíř Maxim Havlíček představí v pražské Galerii Mánes výstavu Anima Mundi. Prostřednictvím 31 děl zkoumá vztahy mezi lidmi, přírodou a světem kolem nás.

Pražská Galerie Mánes se od 20. října promění v prostor plný abstraktních obrazů, kaligrafických znaků a výrazných barevných struktur. Českoamerický výtvarník Maxim Havlíček zde představí novou sérii nazvanou Anima Mundi, tedy Duše světa. Na jejím vzniku pracoval posledních osmnáct měsíců.

Maxim Havlíček: Anima Mundi

• Vernisáž 20. října 2026 v 18 hodin
• Výstava od 21. října do 12. listopadu 2026 v Galerii Mánes na Masarykově nábřeží 250/1 v Praze
• Otevírací hodiny 11 až 19 hodin
• Vstupné 150 Kč (snížené vstupné 90 Kč)
• Komentovaná prohlídka s autorem 4. listopadu od 18:00
• Více informací na www.maximhavlicek.com

Duše světa

Název výstavy odkazuje na starověkou filozofickou představu, podle níž je všechno ve vesmíru vzájemně propojeno. Právě tuto myšlenku se Havlíček pokouší zachytit prostřednictvím abstraktní malby. Kaligrafické znaky neslouží jen k předávání konkrétních sdělení, ale stávají se záznamem pohybu ruky, okamžiku a emocí, které malování provázejí. Obrazy jsou tak svědectvím o procesu tvorby, v němž se jednotlivé tahy, vrstvy a barevné struktury vzájemně prolínají.

„Fascinuje mě myšlenka, že všechno souvisí se vším, všechno se něčeho dotýká a nic neexistuje samo o sobě. Každé naše rozhodnutí, čin i energie, kterou vysíláme, mají své důsledky. Energie nemizí, pouze se proměňuje,“ vysvětluje umělec.

Dominantou výstavy bude monumentální sedmimetrové plátno, které nese stejný název jako celá expozice. Havlíček na něm pracoval více než rok a promítl do něj témata, která se prolínají celou jeho novou tvorbou – pohyb, vrstvení zkušeností i vztahy mezi člověkem a okolním světem.

Anima Mundi v Galerii Mánes

Obraz jako struktura z několika vrstev

Celkem návštěvníci uvidí 31 obrazů. Devětadvacet vzniklo během posledního roku a půl, další dva navazují na autorovu předchozí výstavu The Last Missing Piece.

Pro Havlíčka je malování intenzivním fyzickým procesem. Dokáže pracovat celé hodiny bez přestávky, aniž by vnímal čas. Dílo pak nevnímá jen jako barevnou plochu, ale jako strukturu, která vzniká postupným vrstvením: „Obraz pro mě nikdy nekončí přesně tam, kde končí plátno. Je součástí mnohem většího pole. Poznám, že je hotový, ve chvíli, kdy do sebe všechno zapadne a já dostanu husí kůži. Když o tom začnu příliš přemýšlet, raději přestanu a nechám obraz být,“ popisuje.

K vytvoření výrazných struktur používá především olejové tyčinky, které mu umožňují kombinovat malbu s bezprostředností kresby. Barvu nanáší také do ještě vlhkých vrstev, takže se jednotlivé odstíny a stopy vzájemně prolínají. Výsledkem jsou plasticky působící obrazy, jejichž povrch místy připomíná reliéf.

Po třiceti letech začal malovat na otcova plátna

Vedle monumentálních děl má výstava i výrazně osobní rovinu. Podle dostupných informací totiž Havlíček vytvořil tři obrazy na plátnech, která původně patřila jeho otci a více než třicet let ležela nevyužitá na půdě.

Jeho otec na ně sice už nestihl nic namalovat, Maxim Havlíček se však rozhodl dát jim nový život a během práce se vracel ke společným vzpomínkám i k věcem, které mezi nimi zůstaly nevyřčené. „Nestihl jsem se s tátou rozloučit. Ta plátna měla původně patřit jeho obrazům, ale zůstala prázdná. Při práci jsem myslel na všechno, co mezi námi zůstalo nedořečené,“ svěřuje se malíř.

Právě tato díla přinášejí do jinak filozoficky laděné expozice intimní příběh o rodinných vztazích, ztrátě a vzpomínkách. Plátna, která desítky let čekala na využití, se tak stala prostředkem symbolického rozhovoru mezi otcem a synem.

Kaligrafické znaky, které nikdo nepřečte

Výrazným prvkem Havlíčkovy tvorby je kaligrafie, ke které se dostal už během studia na pražské Střední průmyslové škole grafické. Fascinovala ho její přesnost a pravidelnost, ale zároveň skutečnost, že ani dva lidé nedokážou vytvořit naprosto totožný znak.

Na první pohled mohou jeho obrazy připomínat plochy pokryté tajemnými šiframi nebo neznámým písmem. Jejich smyslem však není předat konkrétní sdělení, které by divák mohl rozluštit.

„Kaligrafie je pro mě otiskem okamžiku. Není čitelná v tradičním slova smyslu, ale zachycuje energii, pohyb a stav, ve kterém obraz vznikl. Každé dílo je jen malým výsekem mnohem většího prostoru, který pokračuje i za jeho hranicemi,“ vysvětluje Havlíček.

V nové sérii se kaligrafické struktury stávají základním stavebním prvkem obrazů. Divák v nich může hledat vlastní významy, asociace nebo vzpomínky. Vedle olejomaleb budou vystavena také tři díla vytvořená kombinací tuše a uhlu na tenké bavlněné látce. Autor často pracuje přímo na volně položeném materiálu a teprve dokončený obraz napíná na rám.

Od Michelangelovy Piety po Depeche Mode

Inspiraci Havlíček nehledá pouze ve výtvarném umění. Do nové série promítl také filozofii stoicismu, křesťanskou symboliku nebo úvahy o příčinách a následcích lidského jednání. Blízké je mu zejména učení římského císaře a filozofa Marka Aurelia, který zdůrazňoval význam lidského postoje k událostem.

Mezi překvapivější inspirační zdroje patří slavná Michelangelova Pieta ve Vatikánu, ale také fotografie britské skupiny Depeche Mode před sousoším Piety na Karlově mostě z roku 1988.

Výtvarník prostřednictvím nové série zároveň reaguje na současný svět, v němž podle něj lidé někdy ztrácejí vědomí vzájemné propojenosti a odpovědnosti za vlastní jednání. „Sociální sítě v nás někdy vytvářejí iluzi, že naše jednání nemá následky. Já tomu nevěřím. Za své skutky neseme odpovědnost a nic se neztrácí beze stopy,“ uzavírá Havlíček.

Maxim Havlíček: Z Prahy do Los Angeles a zpět

• Narodil se v roce 1974 v Praze.
• Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou, kde se věnoval mimo jiné kresbě, fotografii, litografii a kaligrafii.
• V roce 1999 odešel do Spojených států a od roku 2011 působí v Los Angeles.
• Během své kariéry vystavoval například v New Yorku, Miami, Londýně, Sydney, Melbourne, Singapuru nebo Mexico City.
• Pohybuje se mezi Prahou a Los Angeles, přičemž aktuální výstava v Mánesu má být podle organizátorů na delší dobu jeho poslední samostatnou prezentací v České republice.
• Ve své tvorbě propojuje abstraktní malbu s kaligrafií a experimentováním s materiály.

Obsah vznikl ve spolupráci s Galerií Mánes.