Po roce tu máme opět Prague Pride. Je dobře, jak se festival v našem hlavním městě zabydlel. Přes kritiku prokázal, že do veřejného prostoru patří. Ať už tradičním průvodem, nebo bohatým doprovodným programem plným debat, seminářů a přednášek.
V programu letošního ročníku mě ale zaujala jedna novinka – anketa o „Největší queer Češstvo“. Připomínat významné osobnosti z prostředí LGBT+ je jistě správné. O to větší odpovědnost ale mají organizátoři při výběru jmen. Mezi nominovanými se totiž objevila i světoznámá malířka Toyen. A právě tady jsem znejistěl. Zdá se mi, že část dnešní queer komunity se snaží Toyen interpretovat především optikou současných představ o nebinaritě a queer identitě. Jenže odpovídá takové čtení jejího života skutečnosti?
Toyen jako LGBT+ ikona? Důkazy chybí, přivlastňují si spíš její slávu, říká autorka
Nechtěl jsem zůstávat u vlastních dojmů. Proto jsem si tento týden do pořadu Rozstřel na iDNES.cz pozval režisérku a spisovatelku Andreu Sedláčkovou. O Toyen napsala dvě rozsáhlé biografie, natočila o ní dokumentární film a při práci v archivech pronikla k jejímu životu možná blíž než kdokoliv jiný. Její pohled mě zaujal právě tím, jak byl prostý dnešních ideologických škatulek.
Ano, Toyen o sobě v uměleckých kruzích často mluvila v mužském rodě. Odmítala označení „malířka“ a říkala: „Já jsem přece malíř.“ Nosila pánské obleky, kravaty nebo cylindr. Jenže právě tady dnešní interpretace končí, zatímco historická skutečnost pokračuje dál. Podle Sedláčkové si mužský oděv přinesla z anarchokomunistického hnutí, kde podobným způsobem vystupovala řada žen. Na fotografiích z jiných fází života se obléká elegantně a jednoznačně žensky.
Podobně je tomu i s mužským rodem. V tehdejším převážně mužském světě výtvarného umění představoval především způsob, jak nebýt automaticky vnímána jako žena v profesi, kde dominovali muži. Současně šlo o originální marketingovou stylizaci, která jí pomohla zaujmout už v době Devětsilu. V soukromé korespondenci, s výjimkou několika dopisů Karlu Teigemu, i při běžném životě ve Francii přitom používala standardní ženský rod.
Ještě zajímavější je otázka jejího soukromého života. Podle výzkumu Andrey Sedláčkové měla Toyen doložené partnerské i milostné vztahy hned s několika muži. Přímé důkazy o vztahu se ženou chybějí. Možnost bisexuality autorka nevylučuje, ale zdůrazňuje, že pro ni neexistují spolehlivé prameny. Označovat proto Toyen za lesbickou, nebinární nebo queer ikonu v dnešním významu těchto pojmů považuje spíše za promítání současných představ do minulého století.
Sedláčková: Toyen kreslila explicitní smilstvo na zakázku, ale s humorem
Možná je právě tohle na celé debatě nejzajímavější. Každá doba má totiž tendenci hledat své předchůdce. Konzervativci, liberálové, socialisté, feministky i queer aktivisté přirozeně touží ukázat, že jejich hodnoty mají hluboké historické kořeny. Je to pochopitelné. Jenže historie není stavebnice, ze které si můžeme vybírat osobnosti podle dnešní potřeby. Toyen byla mimořádná právě tím, že se vymykala jednoduchým škatulkám. Byla svobodná, emancipovaná, originální a nezávislá. Proto nás fascinuje dodnes. Ke své velikosti ale žádnou dodatečně přidělenou nálepku nepotřebuje.
Je dobře, když se lidé hrdě hlásí ke své identitě. Otevřenost i sebevědomí společnost kultivují. Právě proto bychom ale měli být stejně opatrní při určování identity lidí, kteří už se sami vyjádřit nemohou. Zařazovat do veřejné ankety osobnost jen na základě dnešních interpretací, nikoli spolehlivě doložených historických pramenů, mi připadá jako zbytečná chyba. Ne proto, že by na označení „queer“ bylo něco špatného, ale proto, že právě respekt k člověku začíná respektem k pravdě o jeho životě.
