Sice jsou vládní prázdniny, čas hledat stín a vodu či se opalovat a odpočívat, přesto jedno zásadní téma proniklo běžný letní provoz „co kdo o kom řekl a neřekl“. Do města Ceuta patřícího Španělsku se dostaly desítky tisíc nelegálů. V EU začal virvál, který zase rychle utichl – z Schengenu nikdo Španělsko nevyloučil a občan, daňový poplatník může jen nevěřícně koukat.
Nejdříve si shrňme základní fakta. Ano, Ceuta je formálně španělská (stejně jako Melilla). Od evropského Španělska, tudíž od starého kontinentu, ji však dělí v nejužším místě zhruba 20 kilometrů Středozemního moře. Není se tedy co divit, že Španělsko nakonec nikdo ze Schengenu nevystrnadil. Naopak mu všichni slíbili pomoc. I největší hlomoznice utichly. V tomto ohledu není bez zajímavosti, jak téma spojilo protipóly – dánskou předsedkyni vlády Frederiksenovou a italskou předsedkyni vlády Meloniovou.
Frederiksenová, symbol levicové progresivnosti, hřímající (dokonce začala dřív než Italka) ruku v ruce s Meloniovou, symbolem pravicového konzervatismu. Obě si svou pověst pečlivě pěstují, mají tudíž řadu podporovatelů i odpůrců. Jenže když jde o instrumentalizaci migrace, pro domácí politický prospěch, není žádné spojenectví málo dobré.
Španělsko odmítá italské kontroly. Kvůli Ceutě zavede vlastní opatření
Přitom všem muselo být jasné, že při velikosti Španělska a faktu, že Španělsko kontinentální dělí od Ceuty řádný kus moře, dojde k očekávanému výsledku. Na zasedání ministrů vnitra EU vyjádřily ostatní země pochopení a slíbily Španělsku pomoc v jeho nelehké úloze udržovat kontrolu hranic v koloniích, které se však už v dnešní době kolonie nenazývají, protože by to bylo více než žinantní.
Co už jsme zažili na Balkáně
Když popíšeme situaci z odstupu, postupovalo se podle osvědčeného vzoru. Pašeráci rozhlásili, že hranice jsou otevřené, desítky tisíc lidí se daly do pohybu. Neunijní vláda byla zpočátku laxní, minimálně desítky lidských bytostí přišly o život při pokusu hranici překonat. Pohraničníci pak raději otevřeli brány, než aby se zapsali do historie jako ti, kdo postříleli desítky tisíc nebo se dívali na další topící se.
Španělská vláda narychlo nainstalovala bóje na vzdálenost cca půl kilometru. V moři vytvořili zábranu metr nad hladinu a metr pod ní, protože soud rozhodl, že vráceni mohou být jen ti, kteří překonali překážku vytvořenou člověkem. Většina běženců už odešla sama, protože nebylo co získat. Z moře se stále loví mrtvoly těch, kteří nezvládli přeplavat, a jede se dál.
„Migrační blitzkrieg“. Nemá Španělsko na pranýři zakrýt selhávání evropské migrační politiky?
V obecné rovině se vše stalo už dříve na trase balkánské. Naposledy ve velkém před covidem (řecko-turecká hranice), poprvé před 11 lety, což vyústilo 31. srpna 2015 ve slavnou větu tehdejší německé kancléřky Merkelové: Wir schaffen das. Tím zvládnutím měla na mysli mimo jiné fakt, že kvůli nelegální migraci hrozil konflikt mezi státy nejen v jihovýchodní Evropě. Mám to z vlastní zkušenosti, byl jsem roky na východní migrační stezce coby korespondent. Vzpomeňme také na konflikt v Itálii ohledně lodí neziskovek.
Dělo se a děje se v bleděmodrém to samé už jedenáct let. Ti, kteří mohou přijít legálně, mají kvalifikaci, nebo se jen přivdají či přižení, zažívají byrokratické peklo na zemi. Ti, kteří chtějí přijít nelegálně, procházejí jednou více, po druhé méně co do počtu i obtíží. A občan – daňový poplatník jen zírá.
Sem tam se udělá práce pro práci. Jako se například přijal migrační pakt. Jedna z jeho údajně hlavních a pro bezpečnost klíčových částí byla právě do 6. září vypnuta. Snímání biometrických údajů má od samotné Evropské komise výjimku, protože platí „mimořádná situace“. Nelekejme se, nejedná se o nic jiného než o fakt, že jsou dovolené a na letištích i pozemních hranicích Schengenu to byl opravdový očistec. Takže otisky a sítnice si dají chvíli pohov.
Konec kolonií. Mělo by Španělsko předat Ceutu a Melillu Maroku?
Jelikož jsem tuto praxi zažil při cestování, jsem za danou absurditu vlastně rád, protože to je stejně typické opatření „aby se něco dělalo“. Jelikož jako unijní občan jsem musel čekat s neunijními, protože proč na hranici oddělit ty, kteří mohou projet snáze, když mohou raději všichni trpět spolu. Budu rád, když „mimořádné okolnosti“ povedou k zamyšlení se nad praktickým zlepšením snímání biometrických údajů.
Jednoduché řešení
Za jedenáct let se zkrátka neudálo téměř nic. Kvóty vznikly, aby zanikly, v migračním paktu se objevily přejmenované na přidělené alokace, hranice jsou propustné, nikdo z nelegálů se skoro nevrací, legálové trpí, stejně jako jejich partneři, firmy či instituce, které lidi kvalifikované ze zemí mimo EU chtějí. A přitom řešení by bylo jednoduché.
Udělat analýzu, kolik lidí je potřeba kde v EU, vydat pracovní povolení, umožnit pobyt jen na dobu pracovního povolení, po jeho konci hned zpátky. Tím umožnit legální cestu, která nebude riskantní pro příchozí ani pro unijní pohraničníky. Ty, kdo přijdou jiným způsobem, dát do uprchlického centra k vyřízení případné žádosti o azyl nebo hned vrátit do země ochotné je přijmout. Kdo platí daně, dodržuje zákony a zvyklosti, u toho je jedno, odkud je.
Kromě výše zmíněného, a to už chce obzvláštní práci, je potřeba řešit radikalizaci druhé a třetí generace těch, kteří přišli už dříve. Jednodušší je ale křičet tak hezky, jako to typově dokážou dva údajné politické protipóly z opačných konců Evropy.
