Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Miroslav Donutil dnes patří mezi nejvýznamnější české herce. Jak se ale vlastně k herectví dostal? Jak prozradil v několika rozhovorech, jeho rodiče se věnovali ochotnickému divadlu, což ho k hraní přirozeně nasměrovalo už v dětství.
Za pár dnů se setká s tisíci diváky v pražské Lucerně. Miroslav Donutil se do tamních prostor vrací po dvaceti letech. Zájem o jeho vystoupení je tak veliký, že ho dokázal už teď téměř vyprodat třikrát. Oslaví tím s fanoušky 75. narozeniny, které měl v únoru.
Reklama
V Lucerně vystoupíte třikrát: 12., 13. a 14. října. Byl to váš nápad oslavit takto narozeniny?
Vytvořil ho pan Tomáš Ságl, manažer, který mě k tomu doslova přemluvil a donutil. Měl jsem totiž pocit, že už bylo dost Luceren, 1996, 2006, jenže on řekl: „No právě, od té poslední uplynulo dvacet let.“ Tak jsem s tím po úvaze souhlasil. Načež on dodal: „Uděláme tři.“
To je opravdu hodně.
Mně to taky přišlo. Proto jsem reagoval: „Zbláznil jste se?“ Ujistil mě, že ne, ať tomu dám šanci.
A pravdu měl on, je vyprodáno, až na pár lístků. Přitom kapacita Lucerny na podobnou akci je až dva a půl tisíce míst.
Kolik lidí přesně se tam vejde, nevím. Jisté je, že vstupenek zbývá už jen málo… Ale zkusíme umělou inteligenci (sahá po mobilu a ptá se AI - pozn. red.). Tak ano, tvrdí, že je to až dva a půl tisíce míst, podle uspořádání.
KVÍZ: Co je to tady za hnusnou máničku? Miroslav Donutil slaví 75
Budeme jí věřit. Jak bude váš večer vypadat?
To vám řeknu poměrně přesně. Vyrazil jsem s ním už před časem po Česku i Slovensku. Vyzkoušel jsem si, co (ne)funguje. Tohle se mi v letech 1996 a 2006 nepodařilo, což byla škoda. Nyní mám to nejdůležitější hotové. Napsal jsem si své příběhy a příběhy mých vzácných kolegů z Národního divadla, i těch, kteří tam byli před námi, a i těch, kteří tam sice nebyli v angažmá, ale já jsem se s nimi tehdy potkával. Dal jsem vše dohromady, z čehož vznikla dvouhodinová záležitost. Pojednává o 25 letech mého působení v Národním divadle. Na konci večera chci dát prostor divákům k interakci. Dostanou prostor pro své dotazy.
Ty dvě hodiny budou plynout v celku, anebo je rozdělí přestávka?
Přestávka bude, pochopitelně. Musí být, dvě hodiny v celku by asi nikdo neuvítal.
Reklama
Máte scénář k podobné akci během večera před sebou?
Mám s sebou poznámky, ale už je nepotřebuji, zaplať pánbůh… Jinak samotný scénář si napíšu předem. Následně z něj vyřazuji to, co se mi moc nehodí. Pak dbám na to, aby celek měl návaznost, aby v něm byly pointy a aby se lidé bavili.
Budete na jevišti sám, anebo jste si pozval nějaké hosty?
Nikoho jste si záměrně nepozval. V tom se letošní Lucerny liší od těch předešlých, kdy jsem hosty měl. Tentokrát tam budu sám. Vyprávím ucelený příběh s linkou od A až do Z, do nějž se v podstatě nic dalšího nehodí. Což jsme zjistili, když jsme uvažovali o hudebním čísle… Takže v tom, že budu v Lucerně na jevišti sám, není zpupnost ani namyšlenost. Je to má touha vypořádat se s časem, co mám, a během něj pobavit diváky.
Prozradíte mi, čím začínáte?
Mým vstupem do Národního divadla. S prvními setkáními s lidmi, kteří tam byli.
I tam po vás zůstala výrazná stopa. Klasik Jiří Suchý vás nazval Klaunem z boží milosti, za výkon v roli Truffaldina v Goldoniho Sluhovi dvou pánů. Jak svůj um definujete vy?
To raději nechávám na tak fundovaných lidech, jakými jsou lidé typu Jiřího Suchého. Od něj to zní krásně. Když se dozvíte něco takového, je to dojemné. On, který do humoru dělá celý život, ještě dodal, že plakal smíchy tak, že už si nesundával ani brýle, neboť to nemělo cenu… I proto nechávám hodnocení své práce na druhých. Samozřejmě, všechna vyjádření nejsou kladná. Každý má právo na svůj názor. Každý z nás má jiný vkus, každý z nás má jiné požadavky. A já se budu při svých večerech v Lucerně snažit, aby diváci odcházeli spokojení, pobavili se, zjistili třeba, že pan Suchý může mít pravdu.
V komedii Pelíšky (1999) ztvárnil Miroslav Donutil vojáka z povolání a komunistického funkcionáře majora Šebka.
Mluví se o vás jako o baviči. Souhlasil byste s touto škatulkou?
Já nevím, jestli tato kategorie ještě funguje. Mám pocit, že význam slova bavič postupem času vymizel. Navíc moc se to slovo nikomu z branže nelíbilo, i když mně toto označení bylo jedno. Zejména proto, že jsem hlavně herec. Herectvím se živím, je mojí profesí, mým posláním, je to můj život. A jestli u příležitosti herectví ještě dokážu lidem vyprávět příběh, a někdo mě proto nazve bavičem, proč ne?
Výbornými baviči byli a jsou i další Moraváci, třeba Vladimír Menšík nebo Bolek Polívka. Je moravský humor jiný než český?
Tohle se úplně jednoznačně definovat nedá. Každopádně veselí lidé jsou na Moravě, jsou ve Slezsku, jsou v Čechách, jsou na Slovensku, jsou v Americe, jsou v Itálii, jsou všude. Jenom je otázka, jak se kdo projevuje, jak to kdo cítí. Na Moravě patří smysl pro humor k životu. Odpověď na vaši otázku tak zní: stojí za ním moravská nátura. Na Moravě jsme veselí.
Tohle musíte vědět dobře. Než jste se zabydlel v Praze, žil jste na Moravě v různých městech. Chalupu ovšem máte na Vysočině. Kde je to vaše skutečné doma?
Moje žití na Moravě má víc etap, ne na všechny si pamatuji. Jsem rodák z Třebíče, žil jsem tam rok po narození, poté jsem tam jezdil za prarodiči. Stále tam tedy jezdívám rád, Třebíč je městem mého dětství. Jsem i jejím čestným občanem, což mě nesmírně hřeje. Žil jsem taky v Tišnově, dva roky, vůbec nic si nepamatuji. Stejné je to s Vyškovem. Paměť mi začíná fungovat až se Znojmem, kde jsem začal chodit do první třídy a skončil jsem v šesté třídě, to už jsme se stěhovali do Brna. Tam jsem pak zakotvil na dvacet tři roků, jestli se nepletu, a už nějakých sedmadvacet let žiji tady, v Praze.
Reklama
Hodně míst, řeknu vám. Kde jste v únoru oslavil své 75. narozeniny?
Doma. Je to nejlepší způsob. Sejde se rodina a všichni společně narozeniny oslavíme. Ovšem tyhle byly celkově ještě lepší, opravdu krásné. Slavil jsem je nejprve v Národním divadle, o což se postaral Český rozhlas, pořad Tobogan.
Při natáčení jsem zažil déjà vu. Vrátil jsem se po deseti letech na místa, kde jsem měl derniéru Sluhy dvou pánů (od září 1994 do prosince 2026 se odehrálo 600 představení, což je rekord ND - pozn. red.). Znovu přede mnou bylo jedenáct set zaplněných míst. A všichni lidé stáli, tleskali…, jako tenkrát, při Sluhovi.
Se mnou na jevišti slavili navíc přátelé. Vzal jsem tam i svou ženu, která se při pohledu do hlediště rozplakala. Zeptala se mě: „Jak jsi tady mohl hrát?“ Ten pohled je opravdu dechberoucí. Kdo to nezažil, nepochopí. Podobné pocity jsem měl i v těch Lucernách. Tam diváci bouřili stejně jako v Národním. Právě pro tuhle krásu herectví dělám.
Teď sedíme v Divadle ABC. Nahradilo vám aspoň částečně atmosféru Národního?
… Počkejte, ještě vám dořeknu své narozeninové oslavy. Měl jsem ještě oslavu v Doupěti, což je nádherné studio kamaráda Petra Chmely. Nahrávají v něm, vystupují i světové a české kapely. Byl tak laskav, že tam uspořádal mou oslavu. Přišli herci, zpěváci, přátelé, prostě všichni, co mohli. Někdo něco zazpíval, někdo něco řekl, něco se popilo, cosi pojedlo, sem tam jsem si s někým přiťuknul. Všichni na ten večer dodnes vzpomínáme… A co se týče ABC, změnu to po 25 letech v Národním divadle chtělo.
A trvá už deset let.
I tohle zmíním v Lucerně. Když mi ABC nabídlo hostování, konkrétně Michal Dočekal, můj dlouholetý šéf v ND, roli v Obchodním cestujícím (hlavní role Willyho Lomana - pozn. red.), potom Čapkovu Bílou nemoc (ztvárňuje pacifistického doktora Galéna i mocichtivého Maršála - pozn. red.), nebylo co řešit. Inscenace se velmi podařily. Navíc, podívejte se na obrázky na zdi, které v šatně visí.
Vidím Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
A ještě je tam fotografie Jaroslava Ježka. Mám tu čest sedět v šatně po nich, což mě nesmírně těší. Za chvíli se zvednu ze židle a půjdu hrát právě Bílou nemoc. Pořád máme vyprodáno. A co je nejvíc potěšující, že divadlo zaplňují mladí. Na konci se postaví a začnou tleskat. Právě jejich reakce jsou pro mě stále určitým druhem sebereflexe, vzrušení. Ukazují, jak je Karel Čapek nadčasový. Diváci vnímají, že to, co se dneska děje, má svůj vývoj i historické paralely.
Dřívější obavy, že lidé přestanou chodit do divadla, se evidentně nenaplňují, že?
Myslím, že ne, aspoň v ABC to nevidím. To, že na inscenace chodí, je ovšem překvapením i pro některé z nás. Když jsem podepisoval smlouvu na Bílou nemoc, pan ředitel měl jisté obavy. Shrnul je do věty: „Aby nám na to chodili lidi…“ Tak vždycky, když ho potkám, usměju se na něj. Jak mají plno jinde, nevím. Ale byl jsem se dvakrát podívat na našeho Martina, taky měl plno, tak snad mají diváky všude.
Miroslav Donutil s manželkou Zuzanou
V rámci vzpomínání zmíním svůj postřeh. Prvně si vás vybavím z Balady pro banditu (1975, divadlo, 1978 film, M. Uhde, M. Štědroň, režie Z. Pospíšil). Dlouho se vás chci zeptat, byl jste někdy v Koločavě?
Byli jsme tam film promítat v 90. letech, na takovém festivalu romantických duší: Měl jsem tu čest, že vedle mě při projekci seděla dcera Eržiky a Nikoly Šuhaje, paní Anna Štayerová. Koukala chvilku na plátno, pak na mě, říkala si asi: Sedí tady vedle mě, jak je to možný? Pak jsem ji doprovázel domů. Po cestě byla říčka, nabídl jsem té bábince, že ji převedu přes mostek. Načež se na mě podívala, skočila přes ni a zmizela. Prostě dcera loupežníka.
Je zmíněná role tou, kterou byste označil za zásadní?
Je jich víc. Mohl bych jmenovat starého Karamazova (1981, Divadlo Husa na provázku - pozn. red.), již zmíněného Truffaldina v Goldoniho Sluhovi dvou pánů, hejtmana v Revizorovi (ND, 2006-2014, - pozn. red.), anebo ty novější dvě z ABC… Tohle jsou všecko role, které určují můj herecký život a posouvají mě dál. Což je nezbytnost naší profese.
Přijímáte ještě novou práci?
Vzhledem k věku si musí člověk vybírat to, co chce dělat, to, co má smysl pro něj, co mu konvenuje a co si myslí, že bude pro diváky přínosem. A nové věci? Přijímám jen ty, kde jsem si jist, že v nich odevzdám vše, o nichž vím, že do nich ze sebe dám úplně všecko. I proto pokračuji v natáčení seriálu Záhadné případy. První řada měla velký úspěch. Kývnul jsem i na pokračování minisérie Moloch, kde hraju prezidenta.
Reklama
Jde o zdařilý projekt platformy Canal+. Role prezidenta vám seděla?
Stejně jako každá postava, kterou jsem přijal. Přijmu ji a když už se jí zmocním, proniknu do ní, vrhnu se do práce, sedí mi. Je jedno, jestli je to prezident, premiér nebo šašek. Prostě se musíte s rolí seznámit, musíte si ji podrobit a musíte do ní jít naplno.
Tohle s sebou obnáší únavu. Zejména mladí herci mluví o nezbytné psychohygieně. Jak se loučíte se svými postavami?
V Národním jsem vždy po derniéře vzal scénář a dal ho sem nahoru (ukazuje na skříňku nad stolem - pozn. red.). V ABC jsem hostem, takže to dělat nebudu, ale v Národním byste v době mého angažmá ty odžité scénáře ve skříňce našla. Poté, co jsem je tam vložil, vypadl mi text z hlavy. Ani ze Sluhy dvou pánů nedám dohromady už téměř žádnou repliku, a to jsme ho hráli šestsetkrát. Takhle to mají i jiní herci a herečky. I proto se mluví o hereckých šuplících. Navíc k určitým rolím se vrátit nejde.
Tipnu si. Třeba k Nikolovi Šuhajovi?
Ano, jde o jednu z nich. Je to až komické, jak se mnou žije. Přijedu do Brna, potká mě paní a říká: „Když jste teď tady, hostujete ve hře Amadeus, nechcete zahrát zase Baladu pro banditu?“
Co podobným zvědavcům odpovídáte?
„Paní, neblázněte, vždyť by mě ta kláda už neunesla.“ Stejné je to s rolí Truffaldina. Už bych taky těžko celý vlezl do bedny, případně přeběhl tryskem jeviště. Jak šel čas, v běhu po jevišti jsem zpomaloval. A teď už by to nešlo vůbec.
Ještě vás vrátím do Lucerny. Jak si představujete diváka, který si koupil lístek?
Neumím si ho představit. Vím, že mám příznivce od 5 do 90 let. To je krása. Takže si myslím, doufám, že tam budou v podobném věkovém rozpětí sedět.
Starší ročníky chápu. Ty mladé vám dodávají kultovní filmy typu Pelíšky?
Taky, ale hodně mladých - 12, 13 let – miluje seriál Doktor Martin. Chodívají za mnou a říkají: „Martine, já vás miluju.“ Vím, že seriál někteří z nich znají nazpaměť. Zprvu mě to překvapilo.
Nafoukaný Pražák v Beskydech. V seriálu Doktor Martin hrál nerudného lékaře, kterému se zhroutila kariéra v metropoli, a tak převzal vesnickou ordinaci.
Mě to překvapuje teď. Máte pro to vysvětlení?
Mám. Zeptal jsem se jich. Nejdřív na to, proč se na seriál dívají a s kým. Tedy, nejdřív jsme se o tom bavili s mojí ženou, ta mi v podstatě řekla to, co posléze oni. Milují na něm upřímnost. Malé děti totiž hned řeknou třeba: Ta paní je ošklivá. Cítí to tak, vidí to, nemají důvod lhát. Proto je Doktor Martin oslovuje. Když má postava říká pacientce: „Jste enormně tlustá“, ona reaguje: „Pomůže mi běh?“, načež si vyslechne, že jí nepomůže už nic, děti vnímají, že tohle je upřímné, i když tvrdé. Proto se jim tenhle seriál tak líbí, oslovuje je.
Oceníte upřímnost?
Pochopitelně, ale znáte to. Dospělí žijí ve zkresleném pohledu dospělého člověka. Nemůžete té paní říct to, co to dítě, leckdy nemůžete říkat věci zcela narovinu. Víte, že slova mohou bolet, ranit. Čili upřímnost odsud posud.
Probrali jsme Lucernu, divadlo a seriály. Co nový film? Rýsuje se něco?
Letos šly do kina dvě komedie, v nichž jsem hrál. S Bolkem Polívkou to bylo Jak se nám to mohlo stát, pak Někdo to rád v Plzni. Někomu se líbí moc, někdo je pohoršen. Jsme zase u vkusu. Já tomuto tématu ještě obvykle dodávám, že do Někdo to rád v Plzni jsem šel proto, že jsem se prvně před filmovou kamerou, ne televizní, potkal s Jirkou Lábusem, což jsme oba ocenili. Natáčení mě bavilo, vznikla docela slušná komedie, na kterou je dobré se podívat a pak třeba zapomenout. Co se týče Jak se nám to mohlo stát, s Bolkem jsme se dostatečně vyřádili… A tři celovečeráky představuje v podstatě zmíněné pokračování Molochu.
Jde o politický thriller o zasahování Ruska do české politiky. Kam se děj posune?
Ještě to nevím. Ale vzhledem k tomu, že svět kolem nás je v pohybu, budou tvůrci určitě respektovat i aktuální události.
+6
RECENZE: Tuzemská produkce v Molochovi konečně nabízí svižný politický thriller
Výběr článků
Reklama
