Spisovatelka Monika Czernin při rozhovoru pro Novinky.cz
„Jsem vystudovaná politoložka, ale s historií žiju celý život,“ říká Monika Czernin. Uznávaná rakouská spisovatelka, filmová dokumentaristka, jejíž rodina – jak jméno napovídá – má hluboké kořeny v Česku, původně v Československu, Rakousko-Uhersku, respektive Rakousku a zemích Koruny české…
Reklama
Váš rod je starý, velmi početný, rozvětvený. Jak se vaše rodina dostala do Rakouska?
Dědeček se vydal do Rakouska v roce 1926 kvůli dědickým sporům, které vedl se synovcem (Jaromír, hrabě Czernin - pozn. red.). Tomu před odchodem předal panství ve Vrchlabí a v Horních Maršově, kde naše rodová větev měla domov.
Z Československa tak odešel před druhou světovou válkou. Po ní museli odejít i další Czerninové, a to na základě Benešových dekretů. Po roce 1945 byla situace ve šlechtických kruzích v Československé republice složitá. Mnozí šlechtici Hitlera nepodporovali a stejně byli vysídleni. Matka mého otce pochází například z rodu Kinských…
Běžný scénář, ale vaše rodina tedy žije v Rakousku sto let. Zůstaly vám ještě nějaké předměty, které se pojí k českým zemím, ke Krkonoším?
Dědeček koupil v Rakousku dům, kde je těch věcí poměrně dost. Jde o obrazy, nábytek…, k tomu patří také jedna výjimečná skříň, která patřila evidentně kamsi do kanceláře. Poměrně nedávno jsem ji našla na půdě. Je fascinující, že si ji předci vzali s sebou. Uchovávali v ní účetní knihy z Horního Maršova.
A samozřejmě si z Československa s sebou vzali do Rakouska vzpomínky, příběhy. Děda s nimi žil, vyprávěl, jak to kdysi tam doma vypadalo. Výrazně tím ovlivnil můj zájem o historii, protože jsem s ním vyrůstala. K tomu se přidaly příběhy mého táty, který se sice narodil v Korutanech, ale jeho bratr odešel z Horního Maršova v šesti letech. Celý život si pamatoval, kde a co v tamním parku kvetlo, rostlo.
Tragédie Kryštofa Haranta: Zradili ho ti, jimž nejvíc věřil
Smysl pro detail máte evidentně v rodině. Přenášíte jej do svých knih, které čtenáři díky tomu milují. Jak dlouho trvá, než vznikne jedna?
Je pro mě až zásadní, aby mé knihy byly historicky přesné. Chci, aby se líbily čtenářům, včetně historiků. Stejně pracuji i v případě filmů. Vyprávím sice příběhy pro široké publikum, ale vždycky mu chci zprostředkovat historická fakta. Chci, abychom se z historie poučili.
Reklama
Takže jak dlouho kniha vzniká?
Jde v průměru o dva až čtyři roky. Často dělám knihu i film. To byl třeba případ mé pratety Nory (kniha Žila jsem příliš krátce - pozn. red). Tam jsem měla reálnou výhodu v tom, že jsem mohla pátrat v rodinných archivech. Povídat si se staršími tetami, které její svět znaly… Jinak tomu, samozřejmě, bylo s knihou o Josefu II. Tam už nebylo koho se ptát.
U podobných témat využívám vídeňské archivy, kam jsem chodila kvůli Marii Terezii, tedy knize Marie Terezie – Mějte mě stále ráda: Dopisy nejbližší přítelkyni. V případě titulu Anna Sacher a její hotel o Anně Sacherové (1852-1930) jsem zase využívala firemní, hotelový archiv. V tomhle pracuji trošku jinak než klasičtí historici.
Hodně se ptám. Přímo v legendárním hotelu jsem tak podobně pátrala po tom, jak vypadal častý host. Samozřejmě se to dá shrnout, že byl příslušníkem bohaté aristokracie. Jenže mě taky zajímalo, jestli hostil třeba také Židy, židovskou buržoazii.
Předpokládám, že ano.
To jsem předpokládala také. Jenže písemných zmínek o tom bylo málo. Až jsem narazila na krabici s kondolenčními dopisy, které Anně Sacherové přišly po smrti jejího manžela Eduarda (1843-1890). Šedesát procent kondolenčních karet poslali právě židovští hosté. A o téhle pestrosti je právě má kniha.
Je o tom, jak býval slavný hotel na hlavní vídeňské třídě centrem společenského dění. Potkávala se v něm řada lidí, kteří přicházeli do Vídně se svými osudy. Vlastnili tam paláce, byty, chodili do divadel, do restaurací… Moje kniha, která má do značné míry románové rysy, zachycuje Vídeň na přelomu 19. a 20. století optikou hotelu Sacher.
Historici, pokud vím, jsou docela puntičkáři. Takže kdo vám kontroluje, aby vše sedělo?
Mám čtenářskou základnu historiků, odborníků, kterým mohu rukopisy ukázat a kteří mi případně nabízejí názory, návrhy na vylepšení. Je pro mě důležité s nimi o tématech mluvit. Historické knihy by totiž podle mě neměly stát jen na archiváliích, měly by také reflektovat filozofii doby. I proto, než začnu cokoli psát, hodně diskutuji. To je základ mé práce.
Reklama
Spolupracovala jste na televizním seriálu Marie Terezie, dokumenty o ní jste natočila. Napsala jste knihu o císaři Josefovi II. Máte pocit, že by je Rakušané a Češi vnímali odlišně?
Marie Terezie je všude nesmírně uctívána, historie z ní udělala matku národů, navíc ji všichni známe. Známe její vídeňskou sochu a vládla tak dlouho, že získala až posvátný status. Mám dojem, že je velmi uctívána i v Česku, i když její vztah k vám nebyl jednoduchý. A Josef II.? Na jedné straně existuje v Česku i v Rakousku hodně jeho soch, ač jich u vás za komunismu hodně zmizelo… Ale srovnat rakouský a český pohled na něj úplně neumím.
Podle mě mají Češi Josefa radši než jeho mámu. Třeba proto, že kvůli Marii Terezii České království ztratilo Slezsko. Naopak Josef zavedl povinnou školní docházku, zrušil nevolnictví…
Pohled na něj není tak jednoznačný. I proto jsem napsala knihu o Josefu II. Snažila jsem se změnit způsob, jakým je vnímán, což se mi - doufám - podařilo. V podstatě tak vznikl nový obraz Josefa II., který byl přijat s velkou vstřícností.
Byl velmi důležitým panovníkem. Nyní je v Rakousku vnímán jako zakladatel moderního habsburského státu. Ostatně v knize Josef II.: Podivuhodné cesty habsburského císaře je i kapitola o jeho cestě do Českého království, kde byl tehdy hladomor (zásadní cesta proběhla v roce 1771 - pozn. red.).
Zmínila jste opakovaně archivy. Chodíte i do těch českých, kde do určité doby němčina dokumentům dominuje? Přečtete i švabach?
Mé práci dominují rakouské archivy. Obvykle procházím dokumenty do roku 1900. A číst v nich je relativně snadné, na písma typu švabach mám asistenty. Obecně platí: písmo se dá přečíst, ovládáte-li jeho základy, poměrně dobře. Ovšem pro porozumění textu je klíčové, kdo ho psal. Třeba Josef II. měl hrozný rukopis, jeho sekretář psal úhledně. V poslední době mi hodně pomáhá i umělá inteligence, rakouský software Transkribus.
Ještě vás vrátím k televiznímu seriálu Marie Terezie. U nás byl velmi populární, v Rakousku také. Jak konkrétně jste se na něm podílela?
Seriál měl velký úspěch, podílela jsem se na něm ovšem pouze jako poradkyně. Jinak jsem natočila o císařovně dva své dokumenty, konkrétně Výsost a Matka. Druhý zachycoval vyhnání Židů z Prahy, za nímž stála.
A teď se vraťme k vaší úspěšné knize o vaší pratetě Noře, která se vydala na začátku 20. století na Sibiř. Proč právě tam?
První světová válka s sebou přinesla zcela nový fenomén: masy válečných zajatců. Kolem roku 1915 jich bylo v Rusku kolem dvou milionů. Země přitom neměla jídlo ani pro své obyvatele. Podvýživa a hlad s sebou přinášely nemoci, včetně tyfu…
Ruská carevna matka (Marie Sofie Dánská, 1847-1928, manželka cara Alexandra III. - pozn. red.), která byla dánskou princeznou, tak spolu s dánským Červeným křížem a Maxem von Badenem (poslední říšský kancléř odpovědný za zajatce - pozn. red.) vymyslela misi, v níž zdravotní sestry z Centrálních mocností cestovaly do Ruska a kontrolovaly zajatecké tábory. Obvykle se jednalo o vdovy, případně starší vdané ženy, aristokratky, které mluvily několika jazyky. Navštěvovaly tábory a snažily se v nich zajistit dodržování lidských práv.
Spisovatelka a filmová dokumentaristka Monika Czernin se ve své práci zaměřuje na významné historické osobnosti střední Evropy.
Jenže „vaše“ Nora Kinská (1888-1923) byla mladá.
Bylo jí dvacet sedm let, když se rozhodla vydat do Ruska. Ona byla u nás v rodině skutečně mimořádná bytost. Chtěla pomáhat, nechtěla se vdávat, chtěla si žít po svém.
Podobných osobností máte v rodině řadu. Kdo bude další, o kom napíšete knihu?
Spisovatel Péter Esterházy (1950-2016), potomek slavného uherského šlechtického rodu, mi jednou na otázku, do jaké míry ho jeho příjmení zavazuje, odpověděl: Mám celou bednu příběhů svých předků, a to je můj závazek. S tím souhlasím. Zajímá mě ale i mnoho dalších významných postav evropských dějin.
A nějaký tip na českého hlavního hrdinu?
Herman Czernin…
… Myslíte Heřmana Černína z Chudenic?
Ano, česky je to asi Heřman. Říkalo se mu také Tureček, protože byl císařem vyslán do Konstantinopole na diplomatickou misi na začátku a na konci Třicetileté války. Měl tam jediný cíl: udržet Osmanskou říši mimo zmíněný konflikt, což se mu zdařilo… Psal si ve staré češtině deník, asi jej psal tedy jeho tajemník, který je velmi zajímavý. Zatím je z něj přepsáno málo. Číst ho není zrovna jednoduché. Existují o něm informace i denících dalších členů rakouské mise. Dokonce o něm psali i Turci, jak jsem zjistila v tamních archivech.
Reklama
A co?
Shrnuli, že můj praprapředek byl nevychovaný. Nelíbilo se jim mimo jiné, že nešel pozdravit sultána, ale hověl si v bezpečí svého bytu. Když se podíváte na jeho portréty, asi vážně nebyl z těch, kdo by si příliš zakládali na etiketě. A vy Češi ho můžete spojit s popravou 27 českých pánů v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Byl mezi nimi i jeho bratr… Jak jsem říkala, naše rodina byla a je široce rozvětvená. Náboženství, názory, politika na sebe různě narážely po celá století.
Když jsem přišla na rozhovor s vámi, měla jsem pocit, že mi sem tam rozumíte, když mluvím česky. Jak jste na tom s češtinou?
V Praze jsem strávila hodně času. Jako novinářka jsem u vás pracovala v 90. letech pro veřejnoprávní rozhlas ORF. Psala jsem o sametové revoluci. Úplně má první návštěva u vás se odehrála na jaře 1989, když byl Václav Havel propuštěn z vězení a já jsem s ním chtěla udělat rozhovor.
Navíc jsem u vás předtím trávila jedno léto na Karlově univerzitě, abych se naučila česky. Nicméně se to setkalo s malým úspěchem… Asi není divu, žiju v Bavorsku a částečně ve Vídni. Ambice osvojit si češtinu tam rychle mizí. Nicméně mám vždy radost, když chytnu nějaké to slovo, kterému rozumím. Navíc se mi čeština opravdu líbí. Ráda jí naslouchám, i když mě obsah sdělení míjí.
Monika Czernin v kostce
+3
LÉTO S LITERÁRNÍMI ESY
K létu patří prázdniny a dovolené. Leckdo z nás si již dlouhé týdny chystá kulturní seznam toho, co chce zhlédnout v divadle, na platformách, v televizi a v kinech. K volnému času nás, lidí z kulturní sekce Novinek/Práva, patří knihy, které máme na stole a které si chceme právě nyní užít. Jste na tom stejně? Tak vás třeba potěší náš seriál Literární esa.
Připravili jsme pro vás jedenáct rozhovorů se spisovateli a spisovatelkami, kteří přijeli v uplynulých týdnech do Česka, aby zde propagovali své knihy. Dohromady jich ve světě prodali desítky milionů. My jsme je vyzpovídali a doporučujeme je jako „jména“ ke čtení.
Zuzana Mauréry: Základnu mám stále v Bratislavě
Výběr článků
Reklama
