Takže za sebou máme další mistrovství světa ve fotbalu. Bylo nejdelší (trvalo 39 dnů), největší (hrálo 48 týmů), s nejdražším vstupným (nejlevnější lístky stály v průměru čtyřikrát víc než na posledním mistrovství v Kataru). Na finálový zápas Španělsko–Argentina se podle globálního odhadu dívalo 1,8 miliardy lidí.
Není nejmenší důvod se tomu divit, když fotbal je nejoblíbenější sport dějin, a jak se zdá podle ohlasů právě skončivšího šampionátu, míří cvalem taky mezi sporty plné kontroverzí, a to především na té nejvyšší úrovni, kterou sledují v televizi zmíněné miliardy lidí. Taky proto, že se do mistrovství světa zapletla moderní technologie, hypertrofovaná korektnost, včetně politické, v ještě větší míře byznys a nakonec i postfotbalová politika trumpovského ražení.
Už ne mundial pro 48 týmů. Příště ho rozšiřme na 64, burcuje Infantino
Začnu ofsajdem. Kdysi dávno se pískal, když mezi útočníkem a brankou byli nejméně tři hráči soupeře včetně brankáře. Za časů pánů Načeradce a Habáska, hrdinů dosud nejslavnější české knihy o fotbale Muži v ofsajdu, přišla první změna: od roku 1925 stačil jeden bránící hráč a brankář. Pak v 21. století dorazila technika: kamery a počítače, nejnověji počítačové modely všech hráčů v systému (avataři se jim prý říká).
Na rozdíl od rozhodčích z masa a kostí tihle videokolegové (VAR) rozlišují milisekundy a vidí milimetry. Ve výsledku pak rozhodčí na čáře hlásí i ofsajd, který nebylo v lidských možnostech postřehnout, neviděl ho, ale zaslechl o něm ve sluchátkách od kolegy u počítače…
Snaha o korektnost přinesla v roce 2019 též zpřísnění pravidla o hraní rukou v pokutovém území, když i neúmyslná ruka „nepřirozeně rozšíří“ tělo bránícího hráče. Ve výsledku pak polovina obránců běhá ve velkém vápně s rukama sepnutýma za zády jako zlobiví školáci a není jasné, zda víc hlídají protihráče, nebo vlastní paže.
S čím se dá dnes na fotbalovém stadionu i na polích vyhrát. Ale co ty regulace?
Letos dorazila i politická korektnost: hráč nesmí protihráči nic říkat se zakrytými ústy. Proč? Protože by mu mohl rasisticky nadávat. Nedořešena jsou ovšem zakrytá ústa mezi spoluhráči, kteří se třeba domlouvají před trestným kopem o signálu. Co když ten černý tomu bílému (nebo naopak) rasisticky hrozí, že jej v kabině seřeže, když se netrefí?
Nejnovějším kouskem pak jsou hydratační pauzy, na první pohled motivované zájmem o zdraví hráčů. Všem, kdo vědí, kudy běží zajíc, je ovšem jasné, že je to pauza reklamní, v níž lze čas prodat mnohem lépe než o poločase nebo před či po zápase.
Postfotbalovou politiku pak předvedli prezident USA Trump s prezidentem FIFA Infantinem, když po telefonické žádosti toho prvního omilostnil ten druhý amerického hráče Baloguna, který v předchozím zápase dostal červenou kartu.
Jak kdysi neporazitelní kanárci narazili na vikingy aneb Proč je brazilský fotbal na ústupu
Vlastně můžeme být rádi, že to dopadlo jen takhle. Trump taky mohl předepsat všem týmům kromě USA padesátiprocentní clo z každého gólu, které by pak bylo připočítáno jemu osobně. To by celkem vydalo na 149 a půl gólu, takže zlatou kopačku by získal on a Mbappé s umrněnými deseti góly by ostrouhal. MAGA!
