Musel jsem lhát i mámě. Slavík o drsné show Asia Express, emocích i zlomených žebrech

Dvacet let se drží ve světové špičce, je mnohonásobným mistrem světa ve fourcrossu a legendou městských sjezdů, v Jablonci pořádá vlastní závod. Až díky vítězství v nedávné televizní reality show se však dostal do povědomí širší veřejnosti.

„Je to strašný paradox. Celý život závodím na kole a mám výsledky, ale teprve když běhám měsíc s batohem na zádech v televizi, lidi prokouknou a zjistí, že nějaký Tomáš Slavík vůbec existuje,“ směje se elitní biker, který společně s bývalým vodním slalomářem a olympijským medailistou Vavřincem Hradilkem ovládl dobrodružný závod dvojic Asia Express.

Jak si tu nově nabytou popularitu užíváte?
Je to moc fajn. Spousta lidí se na mě přijela podívat na mistrovství republiky ve sjezdu do Příbrami. Říkali mi, že mě doteď neznali, ale zjistili, co dělám, a začalo je to zajímat. A že přijedou i na závod k nám do Jablonce.

Změní vám to život?
Asi úplně ne. Kdybych se chtěl hnát do nějakých dalších show, mohlo by to nabrat trošku jiný směr. Ale já mám svoje jasné plány, které od předchozích let neměním. Pořád jsem hlavně závodník a sportovec, a taky organizátor skvělého fourcrossového závodu JBC 4X Revelations. Možná mi to otevře možnosti v nějakých spolupracích, ale svůj život neplánuju nijak měnit.

S BATOHEM NA ZÁDECH. Nezbytným doplňkem soutěžících v drsné soutěži byl batoh na zádech, s nímž se přesouvali z místa na místo. Vpravo Tomáš Slavík, vlevo Vavřinec Hradilek.

Co je náročnější? Řítit se střemhlav po úzkých schodech v jihoamerických městech a riskovat zranění, nebo putovat po Asii jako účastník televizní soutěže?
Každé má něco svého. Když dělám sport, tak vím, do čeho jdu. Že dělám něco, v čem jsem dobrej a že si můžu věřit. V Asii byli najednou všichni na stejné startovní čáře, nebyl mezi námi žádný rozdíl a nevěděli jsme, do čeho jdeme. Na kole máme předzávodní a závodní stav pár hodin, ale tady to trvá přes třicet dní. Člověk od rána do večera závodí a večer přemýšlí, co druhý den udělá jinak, aby bylo všechno v pohodě. Je to neustálý zápřah. Je strašně zajímavé, jak to působí na hlavu člověka.

Povídejte.
V desáté etapě nám nešlo stopování, skončili jsme poslední a mysleli si, že vypadneme. Dojeli jsme do cíle a já říkám: „OK, Vávro, končíme.“ Přistihl jsem se, jak ze mě po 25 dnech spadl balvan, mám záchvat smíchu a do toho brečím. Emotivní pochody byly strašně silné. Vytvořili jsme si tam svou druhou realitu, kterou jsme žili, a neexistovalo pro nás nic jiného. Proto u některých týmů vznikaly vyhrocené situace - protože v tu chvíli to pro nás znamenalo celý svět.

Co bylo nejtěžší?
Ta beznaděj, když člověk nemůže něco ovlivnit. Když jsme stopovali auta, lidi nám nestavěli, protože jsme byli dva větší chlápci, kdežto ostatním stavěli. To mě dost frustrovalo. To, že jsme tam pak jedli různé věci, které se jíst nemají, se dalo v zápalu boje odpružit. Nevzpomínám na to vůbec ve zlém, naopak se u toho zasměju.

Takže když zmíním býčí penis, který jste v jednom díle musel taky sníst, nic to s vámi nedělá?
Trošku mě potrápil, to je pravda, ale celkem to šlo. Ale když jsme u těch nechuťáren, za sebe bych řekl, že nejhorší bylo jíst ploštice, to byl fakt hnus.

Která z těch tří zemí, jimiž jste putovali, vám přirostla k srdci nejvíc?
V Thajsku už jsem předtím byl, takže jsem trošku věděl, co čekat, ale tentokrát jsme se pohybovali na severu v částech, které nejsou tak obydlené. Nejvíc mi asi přirostla k srdci Kambodža, ta mi přišla nejvíc přátelská. Auta nám zastavovala, lidi docela uměli anglicky. Laos byl úplné peklo, Thajsko něco mezi Laosem a Kambodžou.

Jak jste se vůbec dal dohromady s Vavřincem Hradilkem, s nímž jste utvořili tým Jelýtka?
My se s Vávrou známe spoustu let. Od té doby, co nastoupil do týmu Red Bullu, se pravidelně potkáváme. Televize oslovila Vávru, a když hledal týmového kolegu, zavolal mi. Já jsem mu v první chvíli řekl, že nemám zájem, že v rámci kariéry nemůžu odjet někam na měsíc. Nakonec jsem ale kývl. Nějakou kariéru mám ještě před sebou a byla by škoda, kdyby mi tohle uteklo.

Pomohlo vám v soutěži, že jste oba vrcholoví sportovci?
Co se týče fyzických předpokladů, velkou časovou výhodu nám to nedalo. Stopování jsem nemohli ovlivnit a logické úkoly taky silou nepřervete. Největší výhoda byla, že jsme díky tréninku oba celý život zvyklí být mimo komfortní zónu. Proto jsme některé věci psychicky snášeli líp, to byla naše silná stránka.

Říkal jste, že jste v Asii žili ve vlastní realitě. Byla o to větší vaše radost z vítězství?
Já jsem tam hlavně nejel s tím, že jdeme vyhrát. Chtěli jsme si to hlavně užít. Říkali jsme si, že pojedeme na sto procent a uvidíme, co to dá. Věděli jsme, že každá etapa bude boj, už po první jsme málem vypadli. Když jsme nakonec vyhráli, byl to úžasný pocit srovnatelný s vítězstvím v nějakém velkém závodě.

Reality show Asia Express se točila v listopadu a v prosinci minulého roku. Jak těžké bylo váš výsledek celou dobu tajit?
To bylo něco. Dva měsíce po příjezdu jsme museli tajit i to, že v nějaké reality show vůbec jsme. To se tenkrát ještě vůbec nevědělo. Všichni se mě ptali, kde jsem měsíc byl a proč jsem nepsal nic na sociální sítě. Vymlouval jsem se, že jsem natáčel nějaké video na kolech a nebyl tam signál. A když se pak objevila reklama na soutěž, přišla další vlna. Lidi z mého okolí říkali, že je to jasný, že jsme určitě vyhráli. Já jim tvrdil, že ne. Musel jsem furt lhát a vymýšlet si. Teď už to konečně můžu říct naplno.

Je vlastně s podivem, že se takovou věc podaří udržet pod pokličkou...
Že jsme vyhráli, věděla jen moje přítelkyně a dva tři lidi kolem mě, kterým na sto deset procent věřím. Neřekl jsem to ani doma mamce. Co kdyby se někde prořekla sousedce? To by byl průšvih.

Pojďme ještě ke sportu. Vy za sebou máte letos dva velké závody ve sjezdu v Jižní Americe a oba poznamenaly vaše pády. Co se stalo?
Městské sjezdy se začínají posouvat a jede se víc a víc na hraně. Závod v chilském Valparaisu byl vrchol mé zimní části sezony a chtěl jsem tam útočit na páté vítězství. V poslední tréninkové jízdě mi ale vybouchlo zadní kolo a v šedesátikilometrové rychlosti jsem vletěl do plotů. Odnesla to zlámaná žebra. Rozhodl jsem se s tím závodit, nechtěl jsem vzdát kvůli bodům do celkového pořadí. Dojel jsem pátý, což byl za daných podmínek vlastně super výsledek. Z toho pádu se zraněním jsem se zotavil, začínal jsem se dostávat do formy, ale čtyři týdny nazpět jsem měl pád v Mexiku. Vyhrál jsem kvalifikaci, všechno šlo jako po másle, ale ve finálové jízdě se mi na schodech zavřela řidítka a zřítil jsem se z čtyřmetrové výšky do nějaké zahrady.

Co jste si udělal?
Ze začátku to bylo takové nenápadné zranění, ale doteď nejsem schopen jízdy. Musel jsem vynechat dva závody, což mě mrzí. Měl jsem pohmožděné stehno, hematom stekl do kolena a nemůžu s ním pořádně hýbat. Za tři týdny se jede další závod světové série ve sjezdu v Janově a do té doby bych chtěl být ready, ale bude to těžké, jsem pět týdnů bez tréninku.

Pracujete už na letním světovém fourcrossovém závodu JBC 4X Revelations, který pořádáte v Jablonci?
Vzhledem k účinkování v televizní soutěži i ke zraněním jsem to měl dost nabité, ale teď už finalizujeme přípravy. Provedli jsme menší změny na trati a snažíme se to udělat zase o něco větší a lepší pro diváky i závodníky. Tradičně nebude chybět ani letecká show Martina Šonky.

Jste taky úspěšný sportovní rybář. Udělal jste si v tom shonu čas i na kapry?
Na ty jsem si ho udělat musel. Byli jsme znovu na Balatonu na největším závodě na světě v lovu kaprů. Tentokrát to bylo smutný, nepřálo nám štěstí, ale kdykoli jsem u vody, jsou to krásně strávené chvíle, kdy si oddychnu od kola. Hlavní rybářská část mě ale čeká na podzim.