Na co ale myslí AI? Umělá inteligence versus živí autoři

Máme tu nový typ literárního skandálu: laureát prestižní soutěže Commonwealth Short Story Prize Jamir Nazir z Trinidadu byl obviněn, že jeho vítěznou povídku „Had v lesním háji“ napsala umělá inteligence. Autor se hájil tím, že je to jeho dílo, vycházející z příběhu, který se skutečně odehrál.

Odborní porotci se hájili před obviněním, že rukopis AI měli poznat, tím, že nemají dostatečně detekční nástroje, které by rozlišily míru ingerence velkého jazykového modelu (LLM), který je zásadní součástí systému umělé inteligence (AI) pro generování literárních/uměleckých textů. Což je něco mnohem složitějšího než odhalování, zda student opsal bakalářku.

Též v Evropě jsme už zaznamenali literární pobouření způsobené používáním AI při psaní. Polská nobelistka Olga Tokarczuková přiznala, že k jednomu velkému jazykovému modelu má tak dobrý vztah, že ho oslovuje – prostřednictvím klávesnice, samozřejmě – „kochana“, tedy miláčku. Samozřejmě, že se okamžitě vynořili komentátoři-inkvizitoři, kteří žádali, aby jí byla Nobelova cena odebrána. Přehlédli bohužel, že odebrat ji možné není. Nepřišel o ni vědec, který vymyslel lobotomii, ani Jásir Arafat.

Lidé plní své texty překlepy, aby dokázali, že nejsou AI. Má to ale háček

Český příklad je k dispozici rovněž, ovšem bez skandálu: Dita Malečková přiznaně napsala svou detektivní sci-fi „Animal“ (Dybbuk 2024) s použitím AI. Obávám se, že její přiznání k experimentu vyvolalo větší pozornost než kniha jako taková.

Když to pobouření sleduju, mám pocit, že je to cosi podobného čůrání do moře na návětrném boku plachetnice. Využívání AI k psaní už patří a Tokarczuková dobře ví, proč ji tak něžně oslovuje.

Mám ale navíc ještě jeden pocit: déjà vu. Před čtyřiceti lety jsem totiž vydal knížku sci-fi povídek „Moře času“ (Mladá fronta, 1986) a hrdinou jedné z nich, nazvané „Na co ale mysleli klasikové“, byl nakladatelský redaktor, který vydává knihy psané počítači. Dnes bychom řekli velkými jazykovými modely.

„Dokonalé počítače nasycené programy sestavenými na základě analýzy desetitisíců románů, sonetů, dramat, povídek, epigramů, ság a pohádek jsou dokonalejší než sebetalentovanější lidé,“ psal jsem tenkrát, kdy ještě nikdo netušil, že budou existovat gigantická úložiště dat spotřebovávající na to ukládání víc energie než krajské město s ocelárnou nebo co to jsou nějaké neuronové sítě.

Jak odhalit, že autor místo své práce prodává produkt robota? A jaké chyby dělá AI v češtině?

O knihy psané lidmi se v té povídce zajímají už jen literární kritici, čtenáři je přestávají číst a autoři nakonec i psát. Můj redaktor si však láme hlavu tím, na co ale mysleli ti slavní literární klasikové, když ještě psali. Rozhodne se, že taky zkusí, nejde mu to však. Nakonec svými úvahami nakrmil počítač a ten mu napíše právě onu povídku.

Byla ta povídka dystopická? (Tehdy se to slovo nepoužívalo, když jsem je někde řekl, musel jsem vysvětlovat, co to znamená. Dnes patří do běžného slovníku.) Z hlediska současné podoby sci-fi byla nepochybně diluviální. Přesto však, obávám se, byla velmi předvídavá.