Na polsko-ukrajinské frontě křik, na těch visegrádských zatím klid. A že by být nemusel

Nevím, jestli je přijatelná parafráze ve smyslu „Dějiny jsou dobrý sluha, ale zlý pán“, každopádně platí, že politici o nich rádi mluví a hledají inspiraci, ale nezřídka o ně také nešťastně zakopnou. Staré nevyříkané křivdy se pak stávají překážkou jinak perspektivního vývoje.

Naposledy jsme toho byli svědky po vypuknutí sporu mezi Varšavou a Kyjevem, který vyvrcholil odebráním polského vyznamenání ukrajinskému prezidentovi. Může se něco podobného stát ve visegrádské čtyřce, která tento týden slavila své údajné znovuzrození?

Kořeny národních resentimentů

V Gdaňsku na severu Polska proběhla včera a dnes konference věnovaná poválečné obnově Ukrajiny, prý největší tohoto typu. Z velkolepé akce si Ukrajinci odvážejí domů dohody v hodnotě více než deseti miliard eur. V dějišti konference však chyběl nejvyšší ústavní činitel válkou sužované země, prezident Volodymyr Zelenskyj.

Nejde jenom o polský metál pro Zelenského. Mezi Varšavou a Kyjevem to vře

Ne, nešlo o vrtoch ukrajinské vlády, která by ho z nějakého důvodu odmítla vzít s sebou do Polska, příčinou je diplomatická válka mezi Kyjevem a Varšavou. Polský prezident Karol Nawrocki odebral svému ukrajinskému protějšku nejvyšší polské vyznamenání, Řád bílé orlice, v reakci na Zelenského rozhodnutí udělit ukrajinské vojenské jednotce název Hrdinů Ukrajinské povstalecké armády (UPA). A jak známo – nacionalisté z UPA se za války podíleli na masakrech Poláků.

Historická témata, která komplikují vztahy mezi oběma zeměmi, byla dočasně upozaděna poté, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu. Stejně jako se Moskvě podařilo zahnat Švédsko a Finsko do NATO, a tedy potenciálně postavit proti sobě, podepsala se ruská agrese též pod nebývale vřelé ukrajinsko-polské objetí. To samozřejmě postupně vlažnělo, až dostalo nedávnou ránu. Situace je tím vážnější, že národní resentimenty mívají hlubší kořínek než aktuální spojenecké a jiné praktické vazby.

Uhry

Gabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností.

Ještěže směrem na jih se Polákům aktuálně nabízí klidnější partnerství. Visegrádská čtyřka je zpátky, znělo v úterý hrdě unisono od premiérů všech dotčených zemí. Něco podobného jsme slyšeli už loni na podzim, když se staronovým českým premiérem stal Andrej Babiš. Tenkrát šlo primárně o obnovu vládní komunikace na lince Praha-Bratislava, ale jedním dechem byl zmiňován i Visegrád, přičemž bylo všem jasné, že překážkou Babišovy visegrádské ambice byl paradoxně jeho parťák z Budapešti Viktor Orbán.

V tu dobu to drhlo mezi Budapeští a Varšavou. Tehdejší maďarský premiér Orbán, k němuž se Babiš a předseda slovenské vlády Robert Fico velmi hlásili, byl pro svou vstřícnou politiku vůči Moskvě pro Poláky nepřijatelný. Teď, po dubnových volbách v Maďarsku, je vše jinak. Cílem první zahraniční cesty nové maďarské premiérské hvězdy Pétera Magyara se stala v květnu Varšava a nic už tudíž nebránilo tomu, aby k obnovení visegrádské spolupráce skutečně došlo.

Kdoví jaké pocity přemohly z Magyarova pohledu nepřítele státu Orbána, když si po setkání visegrádských premiérů přečetl nadšené Babišovo hodnocení: „Máme dobrou chemii. Politika je vždy o osobních vztazích.“

Čekání na společnou učebnici

Slovenský premiér by byl možná opatrnější. Ve vztahu s Péterem Magyarem zřejmě zatím nepodléhá žádnému nadšení, důležité ale je, že se neodmítl spolupodílet na napínání plachty společné lodi, na jejíž palubě je přes 60 milionů lidí. A přitom mohl mít důvod „dělat Zagorku“. Není to přece tak dávno, co po sobě nový maďarský premiér Magyar a zkušení bratislavští politici poštěkávali tu kvůli používání z pohledu Slováků hanlivého označení jižního Slovenska výrazem Felvidék, jindy zase kvůli Magyarovým slovům o tom, že Maďarsko je jediná země na světě, která sousedí sama se sebou, nebo zákonu trestajícímu osoby, které by zpochybnily poválečné uspořádání na Slovensku včetně Benešových dekretů.

„Nebudeme dávat na stůl témata, která nás rozdělují,“ pronesl Fico v úterý na zámku v Gödöllő u Budapešti (škoda, že podobně vstřícně nebyl naladěn, když nedávno udělal velvyslancem na Kypru poslance Miroslava Radačovského, který ještě coby europoslanec vyhrožoval, že Slované udělají ze západní Evropy trávník). Ačkoli jsou Ficova slova vzhledem k výše uvedeným rozepřím spíše defenzivní, lze je vnímat i jako formulaci, která by měla vést ke společným úspěchům. Pokud by se jí držel například Kyjev, k nešťastnému diplomatickému karambolu Ukrajinců s Poláky dojít nemuselo.

Nawrocki odebral Zelenskému Řád bílé orlice kvůli sporu o nacionalisty

Přitom ne že by nedodiskutované historické otázky mezi Budapeští a Bratislavou neexistovaly, na různé interpretace minulosti nemají Poláci a Ukrajinci patent. Smíšená komise historiků slibovala společnou slovensko-maďarskou učebnici dějin už před bezmála dvaceti lety. Dodnes ji žáci na obou stranách Dunaje nemají...

Nechť se ale dějinami a učebnicemi dějepisu zabývají k tomu povolaní lidé a politici ať pracují na našich lepších zítřcích. Visegrádské země nemusejí hned ekonomicky a sociálně válcovat zbytek Evropy, stačí, když mezi zúčastněnými státy budou vládnout přátelské vztahy a - když už nic lepšího - uskuteční se alespoň pár slibovaných projektů typu rychlostní železnice, spojující všechny země V4.