Narušení vzdušného prostoru členského státu Severoatlantické aliance (NATO) samo o sobě neznamená důvod k aktivaci článku pět o kolektivní obraně. Zásadní by bylo, zda by incident představoval ozbrojený útok, například cílený útok na alianční letoun nebo území členského státu. Vyplývá to z vyjádření bezpečnostních expertů.
Před několika dny do polského vzdušného prostoru na několik desítek sekund vletěl z Kaliningradské oblasti ruský vojenský vrtulník Mi-8. Vletěl do vzdálenosti 300 metrů od hranic a po 42 vteřinách polský vzdušný prostor opustil. Helikoptéru sledovaly polské radiolokační systémy, vzlétly kvůli ní stíhačky a v pohotovosti byly pozemní síly i prostředky obrany.
Článek pět zakotvuje spojenecký princip kolektivní obrany, v historii byl aktivován pouze jednou, a to po teroristických útocích 11. září 2001.
Samotné narušení vzdušného prostoru podle Vlastislava Břízy z Univerzity Karlovy aktivaci článku 5 automaticky neznamená. Klíčové je, zda jde o ozbrojený útok, typicky například úmyslný útok na území, obyvatelstvo nebo ozbrojené síly členského státu. U méně závažného incidentu podle něj připadají v úvahu spíše konzultace podle článku čtyři.
Článek čtyři umožňuje členským zemím požádat o konzultace, pokud je podle některé z nich ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost některého člena aliance.
Žádost o aktivaci článku pět je na konkrétním členském státu. Aktivaci si Michal Beneš z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) dokáže představit například v situaci, kdy by ruská stíhačka nad aliančním územím cíleně sestřelila alianční letadlo, ruští uniformovaní vojáci ve velkém množství překročili hranice NATO nebo ruské rakety začaly hromadně dopadat na alianční státy. U raket by podle něj nejprve muselo být vyloučeno, že šlo například o střelu odkloněnou protivzdušnou obranou nebo vlastní chybou.
Při rozhodování o reakci na narušení vzdušného prostoru je podle Břízy určující především míra hrozby. Posuzuje se chování letounu, jeho trajektorie, výzbroj, reakce na výzvy a možné ohrožení obyvatelstva či aliančních sil. Délka narušení je podle něj důležitá, sama o sobě ale nerozhoduje. Základním principem je přiměřenost reakce.
Piloti stíhaček a jejich velitelé se podle Beneše rozhodují na základě takzvaných rules of engagement, tedy pravidel nasazení pro danou situaci. Nad neutrálním územím se podle něj cizí stíhačky zpravidla pouze sledují. Pokud vstoupí do vzdušného prostoru konkrétního státu nebo nad jeho výsostné vody, mohou je alianční letouny doprovázet s cílem je z daného prostoru vyprovodit.
Před případným použitím síly je podle Beneše potřeba zjistit, zda jde o cílenou eskalaci, nebo technický problém. Zásah si u většiny aliančních států dokáže představit v případě, že by se alianční letoun nad vlastním územím ocitl pod palbou, cizí letadlo začalo útočit na pozemní cíle nebo dlouhodobě ignorovalo pokyny k opuštění aliančního vzdušného prostoru. V posledním případě by podle něj použití síly předcházel varovný výstřel.
Bříza za největší riziko chybné eskalace označil špatné vyhodnocení úmyslu protivníka. Provokace, navigační chyba nebo technický problém mohou být podle něj mylně považovány za přípravu útoku, případně naopak. Právě proto se podle něj obvykle postupuje od identifikace a doprovodu až k případnému použití síly.
Největší riziko podle Beneše představuje možná lidská chyba pilotů na obou stranách, kterou by druhá strana mohla vyložit jako záminku k eskalaci. Rusko podle něj různou délkou a formou narušení aliančního vzdušného prostoru testuje schopnost vojenské a politické reakce států NATO, zejména jejich schopnost rychle reagovat.
NATO v poslední době řeší opakované případy narušení vzdušného prostoru členských zemí v souvislosti s válkou Ruska proti Ukrajině. Incidenty se týkají mimo jiné ruských letounů a bezpilotních prostředků a vedou k nasazování aliančních stíhaček, zejména na východním křídle aliance.
