Něco osvobozujícího. Co sleduje Švédská akademie udělením Nobelovy ceny za literaturu Anne Carsonové?

Letošní Nobelovu cenu za literaturu – stotřiadvacátou v řadě – má Anne Carsonová. Kanadská básnířka, v češtině známá z jediné knihy: Autobiografie rudé. Porota autorku ocenila za její „odvážné a nápadité dílo, které v hravém dialogu s tradicí vytvořilo nové formy pro současnou literaturu“.

To hodnocení je tak všeříkající i nicneříkající, že by padlo nejspíš i na další potenciální laureáty. Letos mezi nimi byli Can Xue, Haruki Murakami, Margaret Atwoodová, Michel Houellebecq. Anebo Salman Rushdie, který ve svém románovém psaní míchá náboženské, společenské, kulturní a jazykové zkušenosti, vpisuje dávné mytické vzorce do aktuálního světa – a v neposlední řadě spojuje dílo rovnou s vlastním životem; minimálně v autobiografické próze Nůž, kde reflektuje brutální, málem smrtící útok, kterému čelil v srpnu 2022.

Carsonová se narodila roku 1950 v Torontu. Na tamější univerzitě vystudovala klasickou filologii. Píše básně, věnuje se esejistice a překladu. Její záběr jde přes obory a století. Zajímá se o starořeckou a latinskou literaturu, ve svých knihách pak dávné autory převléká do moderního šatu, aktualizuje jejich formáty, motivicky variuje jejich příběhy. Výrazově je málem postmoderní: střídá verš s esejí, lyriku s epikou, fikci s nonfikcí. Jako právě v Autobiografii rudé.

Nobelovu cenu za literaturu získala kanadská básnířka Anne Carsonová

Ta knížka (originál je z roku 1998) vyšla česky loni v překladu Tomáše Gabriela. V hlavní roli Geryon, monstrum ze starých řeckých bájí a pověstí: šest rukou, šest nohou, na zádech křídla. V původním znění ho skolil otráveným šípem silák Hérakles, Carsonová ale jeho profil i osud přetavila po svém, jak napovídá anotace: „… v jejím podání je Geryon dospívající chlapec s fotografickým zápalem, vysoce senzitivní introvert, který se zamiluje do charismatického a citově neukotveného Hérakla.“ Samozřejmě – proč ne? Proč ale vůbec letošní nobelovka za poezii?

Zpátky k dějinám pro poučení

V roce 2020 dostala cenu básnířka Louise Glücková. Za „nezaměnitelný poetický hlas, který díky strohé kráse dává individuální existenci univerzální rozměr“. To zní trochu jako volání o pomoc. A možná to tak je i s oceněním pro Carsonovou. Možná tím stockholmská komise reaguje na děsivé zhrubnutí a zblbnutí člověka v posledních dekádách, na všecky ty kruté válečné konflikty, ekologické kolapsy, čím dál lačnější tlamu umělé inteligence. Na všechnu tu účelnou a užitnou prózu pozdního technokratického věku. Možná je ta cena ukazatel: zpátky k dějinám pro poučení, zpátky ke zkušenosti, jistotě, pravdě. K jemnosti a citu.

Anne Carsonová ale vidí básnění trochu jinak, dost výjimečně, osobně. V jednom rozhovoru řekla: „Mám pocit, že je to taková moje vášeň – odpoutat se od jakékoli množiny informací, o kterou se opírám, když se k něčemu vyjadřuji. Myslím, že právě básnická tvorba je způsob, jak toho dosáhnout. Přemýšlet básnicky, to je jako skočit z budovy. Ne shromažďovat data, pohybovat se od bodu k bodu – prostě vědět jen to, co víš v daném okamžiku. Je na tom něco osvobozujícího.“