Neanonymně na veřejných sítích? Chce to i prezident, ale o bezpečí musí lidi přesvědčit stát

Také byste chtěli, aby lidé na sociálních sítích nevystupovali anonymně, ale pod skutečnou identitou? Na tom dost je. A neplatí to jen pro sociální sítě, ale i pro webové debaty třeba na zpravodajských serverech.

Přiznávám, že sám jsem proti anonymitě. Ale připouštím i to, že nemám jasno, jak ji účinně potlačit. Zákonem? Ten by chtě nechtě znamenal menší či větší průlom do soukromí. Asi jako unijní zákon Chat Control. Ten dokládá, že cesta do pekla může být vedena dobrými úmysly – v tomto případě bojem proti dětské pornografii.

Když presumpce neviny ustupuje plošnému dohledu. Šmírovací Chat Control je zpátky

V sobotu, na festivalu Colours of Ostrava, se k věci vyjádřil i prezident Petr Pavel. Přimlouval se, aby lidé na sítích vystupovali pod skutečnou identitou, že by se vyjadřovali kultivovaněji: „Když se můžeme schovat za anonymitu, můžeme bez jakéhokoliv postihu na kohokoliv vylít kýbl špíny, zbavit se tak nějaké své vnitřní frustrace a poškodit tím mnoho dalších lidí.“

„Někde jsem četl, že…“

Má pravdu, alespoň pro ty, kteří odmítají hnojomety. I když přiznáme, že sama neanonymita tomu účinně nezabrání. Příklad z domácího webu Lidovky.cz.

Měli by lidé na sociálních sítích vystupovat anonymně, nebo pod svou skutečnou identitou?

V diskusi pod textem o filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana čtenář napsal: „Nolan není žádný chudák, někde jsem četl, že má 18 Oscarů.“ Ne, má jen dva, což lze lehce najít na Wikipedii, a je to detail, který na tom, že je Nolan vlivný muž, nic nemění.

Ale zkuste si představit, co vše lze udělat s formulací „někde jsem četl“. Jste-li v anonymitě, můžete psát – zdánlivě věrohodně – třeba toto: „Někde jsem četl, že Babiš zabil svou matku.“ Nebo: „Někde jsem četl, že Petr Fiala rozpoutal válku na Ukrajině.“ I daleko drsnější věci.

Jenže i tady by měl dostat slovo ďáblův advokát. Je anonymita na síti výhradně škodlivá, nebo pro ni mohou být rozumné důvody?

Digitální doba přináší digitální šikanu. Loni napsal belgický lobbista Frédéric Baldan velmi nevstřícnou knihu o Ursule von der Leyenové (jak za covidu vedla obchody s výrobcem vakcín Pfizerem) a jednoho dne se ocitl bez přístupu ke svým bankovním účtům.

Pavel na Colours sklidil potlesk za Turka. A promluvil o tom, proč dá na svou manželku

Řeknete si, že to nebylo na sociální síti. Nebo že ten pán je paranoik. Ale takových případů je více. Třeba šest soudců Mezinárodního trestního soudu, na které uvalily sankce USA. Být odříznut od digitálního přístupu k vlastním penězům je v době, kdy hotovost odumírá, a navíc je sama o sobě považována za podezřelou, cosi jako společenský rozsudek smrti.

Je klid, ale kdyby „orgány“ chtěly…

Toto jsou momenty, byť vzácné, vyhrocené a geograficky vzdálené, které i u našinců posilují touhu po anonymitě na webu včetně sociálních sítí.

Už vícekrát jsem napsal, že nelze vést paralely mezi dnešní dobou „boje proti dezinformacím“ a dobou „boje proti ideodiverzním centrálám“ za Husáka. Už proto ne, že teď je každý případ „slovního zločinu“ široce a kriticky popsán v médiích. To bylo před 40 lety nemyslitelné. Tento rozdíl je třeba mít na paměti, stěžuje-li si někdo na „novou totalitu“.

Ale jisté pocity určitou podobnost vyvolávat mohou. Zde se hodí osobní zkušenost. Pár let před listopadem 1989 jsem psal pro samizdat pod značkou i pseudonymem. Anonymita zaručovala slušný pocit bezpečí. Až na jaře 1989 jsem rozhodl psát pod skutečným jménem, skutečnou identitou, bez anonymity.

Svět obchází strašidlo internetu jenom s občankou. Konec anonymity

Nestalo se vůbec nic. Možná i proto, že takových už bylo více, „orgány“ nevěděly, kam dřív skočit, a na malé ryby prostě kašlaly. Nicméně člověk stejně věděl, že kdyby „orgány“ chtěly, mohly ho vydatně podusit.

I dnes – v době, kdy šéf vládní komunikace mluvil o sviních a justice tasila trestní zákoník na češtinářku Bednářovou či aktivistu Křivku v podstatě za blbosti – může mít leckdo pocit, že anonymní publikace má svůj smysl. I když si o něm myslíte, že je magor či paranoik.

Když nelze anonymně demonstrovat…

Úhrnem. Prezident má pravdu, že by bylo lepší, kdyby anonymita ze sociálních sítí zmizela. Pokud řada zemí zakazuje demonstrovat v zahalení (v anonymitě), proč neomezit anonymitu ve veřejných diskusích? Samozřejmě ne v soukromé korespondenci typu e-mailu.

Je na státu a jeho „orgánech“, aby přesvědčily občany, že i bez anonymity jim nic nehrozí. Že pro vyjadřování na webu mají platit stejná pravidla jako v běžných soukromých médiích. A běžné noviny anonymní dopisy čtenářů prostě netisknou.