Z Austrálie se už vrátil domů a říká, že jet lag a únava se začínají hlásit o slovo. „Trochu bojuju, ale sezona je u konce, tak mě ani tolik netrápí, jestli se teď pár dní nevyspím a nebudu se cítit úplně top,“ usmívá se cyklista Martin Stošek. Má za sebou dost intenzivní rok.
Minulou neděli v Nannupu na gravelu dlouho bojoval o medaili a nakonec skončil s osmisekundovou ztrátou sedmý. Na zářijovém mistrovství světa horských kol v maratonu obsadil šestou příčku a k tomu v obou disciplínách vybojoval dres českého mistra.
Jenže ho také na přelomu května a června zastavila akutní infekce cytomegalovirem, kvůli se na měsíc musel zcela vzdát sportu a jeho závodní pauza se nakonec protáhla na dva a půl měsíce.
„V tomto ohledu to byla jedna z nejtěžších sezon,“ rekapituluje dvaatřicetiletý Stošek, jezdec španělské stáje Buff BH. „Ale když vezmu, jak relativně málo závodů jsem jel, tak se mi na všech dařilo extrémně dobře.“
Světový šampionát na gravelu nebyl výjimkou. Jak se za ním ohlížíte?
Určitě panuje spokojenost. Už před startem jsem věděl, že výkonnost je dobrá. Nejvíc jsem se bál situací, které člověk nemůže tolik ovlivnit, jako jsou třeba defekty. Tak jsem si říkal: Hlavně dojet, neudělat chyby, které bych si pak mohl vyčítat. A kdyby z toho byla desítka, byl by to úspěch. Což se všechno podařilo. Byť samozřejmě, když k medaili chybí jen sekundy, člověku to vždycky nasadí do hlavy myšlenky, že to mohlo dopadnout ještě trochu jinak.
Skvělý Stošek. Na gravelu dlouho bojoval o světovou medaili, nakonec skončil sedmý
V jednu chvíli jste se ve čtveřici vzdálili všem soupeřům. Tehdy se medaile zdála být skutečně blízko.
Od půlky závodu jsem odpočítával kiláky a vyhlížel každý další kopec. Cítil jsem se vážně dobře a potřeboval jsem, aby se skupina co nejvíc ztenčila. Když se nám podařilo odjet, tak je pravda, že jsem chvíli věřil, že bychom mohli takto vydržet až do cíle. Ale na gravelu to bohužel všem dost odsýpá, větší skupina má výhodu a úniky se mažou snáze než na horských kolech.
Potřeboval byste ještě náročnější profil?
Přesně tak. Kopce byly sice těžké, ale zase tak dlouhé nebyly. Mezi nimi se navíc nacházelo dost prostoru, kde se daly úniky sjet. Kdyby rozhodoval čistě jen výkon, tak si upřímně myslím, že jsem byl asi mezi třemi nejlepšími. Já a oba Dánové Klaris (pozdější vítěz) a Würtz Schmidt (v cíli čtvrtý) jsme na to měli v kopcích nejvíc. Jenže kluci, kteří jinak jezdí na silnici, mají zase velkou sílu na rovinách, takže nás dojeli.
Martin Stošek (vpravo) během mistrovství světa na gravelu v Austrálii
V závěru vám naopak unikla čtveřice, která si to posléze rozdala o vítězství. Ztrátu jste na ni ale neměl velkou. Věřil jste, že byste ji ještě mohl dotáhnout?
Když nastoupili, měl jsem zrovna trochu křeče a nebyl schopný reagovat. Proto jsem zvolil strategii, že zvolním, pojedu s Američanem Swensonem a sice ztratím třeba deset vteřin, ale budu doufat, že se to ještě sjede. Což se klidně stát mohlo. Závěr závodů je vždycky i dost loterie a může se stát všechno. Stačilo by, kdyby třeba v závěru víc taktizovali… Ale uvědomovali si, že jsme kousek za nimi, tak nám nedali šanci.
Jak ovlivnilo vaši strategii, že těsně před startem onemocněl Petr Vakoč a do závodu nakonec nenastoupil?
Zpětně jsem si říkal, že by bylo dobré, kdybychom byli vepředu spolu. Dánové byli až do cíle ve dvou, Nizozemci jeli také dlouho ve dvou, Belgičané dokonce ve třech… Možná bychom si mohli rozdělit pokrývání nástupů a trochu pošetřit síly. Ale to je otázka. Spíš mě jeho absence mrzela především lidsky. V Austrálii jsme byli spolu, trénovali spolu, pak Péťa přišel, že se necítí dobře a nezvládne to. Tak mě to mrzelo kvůli němu.
V sobotním závodě žen pršelo a na trati leželo dost bahna. Při vašem klání už ale byla v dobrém stavu, že?
Je to tak. Holky si podmínky teda užily, určitě je měly nejhorší ze všech deseti dní, co jsem v Austrálii byl. V sobotu jsem si ještě v rámci tréninku vyrazil projet závěr trati. Bylo to dost nepříjemné. Zima, déšť, bláto… Tak jsem přemýšlel, jaké to bude pro nás. Ale nakonec musím říct, že podmínky jsme měli skoro ideální. Kromě pár louží cesty relativně vyschly, nebylo horko a díky tomu, že trať nebyla tolik vyprahlá, na ní kolo aspoň víc drželo.
Navíc vás asi muselo těšit, že tentokrát vedla skutečně po šotolině a po asfaltu se jelo jen ojediněle.
Přesně. Šlo o krásnou ukázku, o čem gravel je. I tohle byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem se do Austrálie vypravil. Věděl jsem, že nás čeká trať, na níž bude hrát větší roli výkonnost, a ne poziční boj jako na mistrovstvích v předchozích letech. Pro mě jako bikera ideální. Jen kdyby byly ty kopce delší… (úsměv) Ale ne, jak jsem říkal, sedmé místo je dobré, musím být spokojený.
Obzvlášť po tom, jak se pro vás začátek léta vyvíjel. Můžete připomenout, jak jste s trenérem Karlem Martinkem přišli na to, že vaše tělo bojuje s infekcí?
Šlo to dost rychle. Jeden týden jsem skončil třetí na gravelovém závodě The Traka v Gironě, další jsem jel svěťák v maratonu na biku a už jsem vůbec nedokázal šlapat. Dojel jsem asi třicátý. Ještě týden jsem pak zkoušel trénovat, ale pořád jsem se necítil dobře, tak jsem šel na krevní testy. Z nich vyšlo najevo, že mám špatné jaterní hodnoty a pozitivní test na cytomegalovirus.
Martin Stošek s Belgičanem Woutem Allemanem (vepředu) na Cape Epic 2026
Co pak?
Byla to lekce. Čtyři týdny jsem byl úplně bez sportu, což jsem za posledních snad patnáct let nezažil. A ještě k tomu výpadek přišel v půlce sezony, když člověk vidí, jak všichni závodí… Každý týden jsem chodil na kontrolní testy, jestli se jaterní hodnoty zlepšují. Naštěstí jsem doufal, že tohle onemocnění bude mít kratší průběh než mononukleóza, která by mi mohla úplně ukončit sezonu.
Vidina, že máte dobrou šanci ještě letos závodit, vás držela na pozitivní vlně?
Říkal jsem si, že času je pořád dost a hlavní vrcholy bych měl stihnout. V hlavě jsem si tedy nastavil, že chci být na mistrovství Evropy na gravelu, které se konalo na konci srpna, už stoprocentně připravený (Stošek na něm skončil třináctý). A pak jsem cílil hlavně na obě mistrovství světa. Naštěstí se to naplnilo.
Budíček nad ránem, čtyřicet ve stínu i divá zvěř. Stošek o nejtěžším bikerském klání
Jaké bylo vrátit se po měsíci naprostého klidu na kolo?
Těžké, těžké. Byla půlka sezony, ale já se vrátil do období, jako když na podzim začínáte po posezonním volnu. A ani to mi nikdy čtyři týdny netrvá. Dobré bylo, že se mi během onemocnění podařilo udržet váhu, jinak by byl návrat ještě těžší. První dva týdny jsme začali hodně lehce, další čtyři už by se daly nazvat tréninkem.
Martin Stošek (druhý zleva) během mistrovství světa na gravelu v Austrálii
Načež jste už startoval na českém mistrovství v maratonu na horských kolech, které jste vyhrál.
Kdyby se jelo o týden dřív, tak asi připravený nejsem a nevyhraju. Pak už šla forma nahoru. Víkend nato se jel závod Gravel Tour Hlinsko, kde jsem se konečně cítil stoprocentně a kdybych neměl defekt, tak bych nejspíš taky bojoval o vítězství. Nakonec mi možná onemocnění paradoxně v nějakém ohledu i pomohlo. Odpočinul jsem si od kola a do závodů jsem se pak pustil o to natěšenější.
V týmu Buff BH vám končí smlouva. Už máte jasno, kde budete v příštím roce působit?
Přestupuju. Jméno týmu zatím prozradit nemůžu, ale zůstávám ve Španělsku. Smlouvu jsme dotahovali po maratonském mistrovství světa, takže na gravelové jsem už vyrazil s čistou hlavou, což mi asi taky pomohlo. Budu se v příští sezoně víc zaměřovat právě na gravel. Řekl bych, že mu věnuju tak tři čtvrtiny závodního programu. Ale ani horských kol se rozhodně nevzdávám. Měl bych jet Cape Epic i velké šampionáty.
