Nemusíte nic říkat, stačí vyzařovat. A v čem měla paní baronka pravdu
Volala přítelkyně, jestli bych s ní nešla ven, že její muž vyzařuje. Vrátil se z jakéhosi nukleárního vyšetření, kde mu řekli, že bude ještě pár hodin radioaktivní, takže doma je pro zbytek rodiny nebezpečno. Šla jsem.
Naše maminka se chodila taky vždycky projít, když tatínek vyzařoval. Ale pokud si pamatuju, nebyla to radioaktivita, nýbrž špatná nálada. Dneska se tomu říká negativní energie.
Já mám štěstí, můj životní partner negaci nevyzařuje, tedy až na fotbal. Když se vrací ze zápasu, na kterém mu záleželo, poznám, že prohráli, už podle toho, jak otvírá dveře. Nepěstuju jógu a slovo „čakry“ mi vždycky tak trochu splývalo se slovem „čachry“, možná proto, že mi jistá osoba nabízela jejich vylepšení. Prý za tisícovku.
Dneska připouštím, že něco jako energetické pole by součástí lidské existence být mohlo, a že by se z něho mohly šířit i ty kruhy či víry, co zasahují do prostoru. Jedna známá tvrdí, že jí dokonce vypudily z domova. „Naplňoval byt tak negativní energií, že už se to nedalo vydržet,“ stálo v rozvodových papírech.
Dva roky povinné školky? Rozhodovat se bude nejspíš o nich bez nich
Taky jsem si všimla, že ráda pobývám s lidmi, kteří vyzařují energii pozitivní. Třeba s Aničkou, která přitom není nijak obzvlášť zábavná, a navíc je strašně hlasitá. Jistota jsou Američani. Když potkáte Američana, máte pocit, že o setkání s vámi dlouho snil a konečně se mu to splnilo. Snažím se o podobný přístup, ale ne vždycky uspěju.
Například jednu devadesátiletou paní, které někteří místní říkali baronka, i když baronka nikdy nebyla, jsem dlouho potkávala v rámci venčení psa. Chodila s mopslíkem a hůlkou pořád stejnými cestami, občas se zastavila, občas usedla na lavičku. Staré ženy mě zajímají, takže jsem se nebránila bližšímu kontaktu.
Dobrý den, jak se máte, zdravila jsem standardně a zmínila aktuální počasí. Někdy to zabralo a já se dozvěděla, kam chodila do školy a kam bruslit. Ale nezdálo se mi, že by ji můj zájem zvlášť těšil. „Jak bych se měla, pořád stejně,“ odpálkovala mne jednou. Příště jsem to tedy zkusila jinak. „Co jste si dneska dala k obědu,“ pokusila jsem se zahájit konverzaci, když jsme už několik minut seděly na lavičce mlčky. Překvapila mne odpovědí, že tyhle otázky nesnáší.
Pochopila jsem, že moje vyzařování nebude nic moc a napříště jsem zůstala jen u holého pozdravu, abych se posléze dozvěděla, že jsem domýšlivá. Ale v tom měla baronka pravdu. Sama si říkám, že kdybych se zbavila domýšlivosti, ohromně bych si ulehčila život. Dostane se mi nějaké informace, třeba i pozitivní, a já ji začnu domýšlet, čímž se z ní v konečném stadiu stane informace negativní.
Moje rodina to nesnáší. Nemohla by ses prostě jen tak radovat z toho, co je, a nepřemýšlet, co z toho plyne, kde na to bereme, a co se všechno může stát? No, nemohla. Právě, že nemohla. Možná nemám správně rozložené čakry, takže bych je potřebovala srovnat.