„Nestandardní děti“ aneb Chování vašeho syna ostatním vadí

Přítelkyně Dáša měla v létě velkou radost. Její devatenáctiletý syn Jakub udělal maturitu. Úspěšná maturita potěší každou matku, jenže Dáša v něco takového vůbec nedoufala. Ne že by byl Jakub hloupý, je to inteligentní kluk, jen trochu zvláštní. Původně se mluvilo o autismu, později zvolila Dáša termín neurodiverzita, nejspíš proto, že tolik neškatulkuje.

Každý vnímáme svět trochu jinak, tedy diverzifikovaně. Jenže Jakub nechodil celých sedm let do školy. Do první třídy prý nastoupil s chutí, jako většina dětí, ale časem se ukázalo, že tam nevydrží. Při vyučování usínal, nekomunikoval, jak se očekávalo, kamarádství tam nezažíval a domů chodil nešťastný.

Maminka trpěla s ním, obviňovala učitelky, posléze asistentky, nakonec celý systém. Hledala alternativy, avšak ze všech zbylo jen domácí vzdělávání. Jednotné maturitní testy z češtiny trénovala se synem sama, ke zkoušce cestovali přes půl republiky, s maturitním projektem, na němž pracovali v tandemu. „Mohla by z toho být knížka,“ napadlo ji a vyšlo to. Zkouška i knížka, byť vydaná za cenu zadlužení vlastním nákladem. Jmenuje se „Mami, kočky a autisty nepředěláš“.

Inkluze se nikde nepovedla. Jen v zemích, kde se povedla

Jakub zažil úspěch a rodina se těšila novou nadějí. „Pro nás to byl skoro zázrak, když Kuba začal zase pravidelně chodit mezi lidi,“ napsala Dáša na Facebook s tím, že našla roční postmaturitní studium. Po několika týdnech ale přišel dopis. „Dozvěděli jsme se z něj, že některé jeho projevy ostatním vadí. Skáče do řeči, když zná odpověď, při práci ve dvojici neumí přirozeně rozvíjet dialog, při samostatné práci si mluví pro sebe.“ Nabízejí mu individuální výuku při zachování statutu studenta. Matka má zase tendenci obviňovat systém. Chápu.

Inkluzivní vzdělávání, tedy takové, které neodděluje jinaké, je ve světě, který si oškliví diskriminaci, tvrdý oříšek. Ano i pro vládu. Zejména pak pro vládu, v níž nepanuje úplně jednotný názor. Momentálně jde o asistenty, tedy ty, kteří by měli v běžných třídách pomáhat handicapovaným. Dosud bylo jejich najímání a financování trochu na vodě. Něco se platilo z evropských fondů, které končí, něco tak trochu na úkor učitelů. „Musí to jít ze státního rozpočtu,“ tvrdí ministr školství Plaga (ANO) a mluví o potřebných miliardách. Dvě menší strany vlády však tvrdí, že to stejně nepomůže, protože inkluze je iluze a nefunguje. Co s tím?

Všechny bojové linie svéhlavého ministra Plagy. Co obětuje ve prospěch vyhrané války?

Jakubův příběh není tak výjimečný, jak by mnozí čekali. Ministr Plaga tvrdí, že inkluze se týká každého osmého žáka a měla by v rozumnější míře než dřív pokračovat. SPD a Motoristé upozorňují, že se inkluze týká i běžných spolužáků, neboť je omezuje. Mentálně jinakým dětem by podle nich víc než běžné třídy pomohly malé kolektivy s odborným vedením. Obojí má svá pro a proti. Jistá se mi zdá jediná věc: Pokud má člověk standardní děti, měl by to považovat za štěstí, ne za zásluhu.