Silnici z Běchovic k Žižkovské vozovně zná jako své boty. I když vlastně mnohem lépe než je. Jeho věrnost k nejstaršímu nepřerušenému běžeckému závodu v Evropě se v neděli protáhne na jubilejní šedesátku účastí a kecek tu vystřídal přibližně třicet párů. „Každý druhý rok to měním,“ říká Jaroslav Hák před 130. ročníkem. Na legendární desetikilometrové trati zažil ledacos. Bolestivé krize závodní, ale i ty ještě bolavější společenské. Jako tehdy, když na běžce dohlížely pušky sovětských okupantů.
„A běžel jsem i se Zátopkem,“ vypráví, usazený za prostřeným stolem v podkrkonošském Studenci, kde bydlí. „Dal mi to,“ dodává s úsměvem osmdesátiletý „hobík“, nikoliv atlet, jak sám upozorňuje.
Národní hrdina Zátopek tehdy zaběhl Běchovice pod 35 minut a nikdy se sem už nevrátil, přičemž Hák, především běžec na lyžích, se při své druhé účasti poprvé vešel pod magických čtyřicet minut, což se mu pak podařilo ještě dvacetkrát.
Pod padesát tu ještě v klidu běhal i v sedmdesáti. A nad hodinu? Nad tu se přehoupl až loni. Ovšem s velkou nelibostí...
Přepálit se dá v každém věku
„První kilometr jsem šel pět nula pět na kilometr a poslední osm nebo kolik,“ popisuje běžný běchovický neduh, kdy člověk odstartuje plný sil, jejichž pošetřenou špetku si dva kilometry před cílem uzme nekompromisní stoupání hezky zvané Hrdlořezák.
A když Hrdlořezák nemá z čeho brát, seřeže vás. Tak jako loni Háka: „Ten kopec je čím dál větší. Kdysi dávno to ani kopec nebyl a dneska už to je hora. Tenkrát se začalo na osmym kilometru finišovat, protože už to bylo jenom dva kiláky do cíle, teď se tam člověk trápí, aby se vůbec dostal nahoru.“
Jaroslav Hák dokončuje svůj 59. ročník Běchovic a kontroluje výsledný čas. Hodinky mu poprvé v dlouhatánské kariéře ukazují čas nad hodinu.
Když na něj v roce 1965 v rámci letní přípravy na zimní sezonu vyletěl poprvé, neočekával, že ho bude provázet celým životem skoro stejně tak jako studenecký vrch Strážník, na který vybíhá se svými mladými lyžařskými svěřenci.
Jaroslav Hák
- Před letošním ročníkem 59 účastí na Běchovicích. Ve věrnostní tabulce jsou před ním pouze Miloš Šimon (60 účastí) a Vladimír Kříž (61).
- Osobní rekord na Běchovicích – 35:38 (1978).
- Dvě medaile z Běchovic (3. místo M74, 3. místo M79)
- Profesně byl učitelem a instruktorem tělesné výchovy.
- Skoro 60 let učí a trénuje děti běžeckému lyžování, jeho svěřenkyní byla i trojnásobná olympijská medailistka Květa Jeriová.
- Téměř 20 let je starostou Sokolu Studenec.
„Říkal jsem si, že až to budu běhat přes 40 minut, tak toho nechám. Pak jsem si říkal, že až to budu běhat přes 50, tak toho nechám. Pak jsem si říkal, že toho nechám, když to dám přes hodinu. No, a furt toho nechci nechat,“ směje se vytrvalý vytrvalec.
„Když jsem to ještě běhal rychleji a viděl jsem ty starý dědky, jak tam cupitaj...,“ zakroutil hlavou. „A teď jsem to já!“
„Dřív jsem naběhal 300 400 kilometrů za měsíc, ještě před pár lety to bylo 200 a teď je maximum 100 nebo 150,“ konstatoval. Sezonní cíl se mu ale nemění.
Běchovice. Ty ho ne a ne pustit, a když se zeptáte, kde celoživotní láska pramení, vrátí se ve vzpomínkách do svého prvního ročníku, devětašedesátého závodního.
Do šatny provoněné kafrem. „Ta vůně mě omámila. Mazali se tím proti zimě, pamatuju si to doteď, jak to tam těmi mastičkami vonělo. I to byl takovej podnět, že se tam člověk chtěl vracet.“
Z kafrového zasnění o prvním ročníku ho vyvádí až vůně heřmánkového čaje, který se už nějakou dobu louhuje na stole. A vypráví dál: „Nejlepší Běchovice byly v protivětru...“
V háku za nejlepšími
„V protivětru?!“
„Ano. Poprvé a naposledy jsem se držel s těmi nejlepšími,“ rozpomíná se na jeden z ročníků v osmdesátých letech, kdy foukal ostrý západní vítr od Prahy, který favoritům odvanul naději na solidní časy.
„Nikomu z nich se proti němu nechtělo, takže jsem do pátého šestého kilometru pyšně běžel s reprezentanty jako Standa Hoffman (dvojnásobný mistr ČSSR na desítce) nebo Dušan Moravčík (stříbrný na ME v steeplu),“ vyprávěl. Situaci ale na háku neměl: „Já se jich zuby nehty držel vzadu schovanej od větru,“ směje se Hák v háku.
Příspěvek sdílený Bechovice-Praha (@bechovicepraha)
„Nakonec přece zabrali a byli pryč...“
Vrací se i k méně veselým časům, kdy se Běchovice běžely krátce po invazi okupačních vojsk. „Na každý křižovatce stál ruskej samopalník a hlídal, aby lidi neodbočili z cesty, aby se tam asi nechovali nepatřičně,“ popisuje.
S armádou souvisí i jedna z jeho dvou běchovických omluvenek, v roce 1967 mu totiž statistiky pokazila vojna.
A druhá prázdná kolonka? Rok 1974. „Necítil jsem se úplně fit, dneska bych nad tím mávl rukou, ale tenkrát byly doma malý děti, tak jsem cítil otcovskou povinnost...“
Povinnost teď na oplátku cítí i jeho potomci (a nejen oni).
Běchovice běhá celá rodina
Syn Michal? Třiatřicet účastí a pokud vydrží zdravý, může tátu i překonat.
Bratr Luděk? Běžel třicetkrát.
Celá rozsáhlá rodina dohromady? 184 účastí (rekordní počet).
Běhají už i vnoučata. A ta, která ne, se brzy přidají. „Holky chtěly běžet už letos, ale je jim čtrnáct, tak jim říkám: Za rok poběžíte. Další vnučka z Olomouce, které je teď osmnáct a nikdy moc nesportovala, ode mě dostala k narozeninám startovné, tak měla velikánskou radost. Takže od tý doby se začala připravovat.“
Zapomenutý šampion Běchovic. Skládali mu básně, málem skončil jako kriminálník
„Oni vědí, že jsou Hákovi, že zaprvý musí lyžovat a že musí běhat,“ vysvětluje a z kuchyně se v tu ránu ozývá smích manželky Ivy, která naopak Běchovice nikdy neběžela. „Tam jsem přemlouvání ani nezkoušel,“ usmívá se jubilant.
Právě manželku před měsícem svým koníčkem ošklivě vystrašil.
Odteď jen s mobilem. Sluchátka? Hloupost
Domů přiběhl z tréninku zkrvavený, téměř dvě hodiny po předpokládaném času návratu. „Někde jsem sebou na Strážníku prásknul. Dostal jsem se domů, ale vůbec nevím jak, cestu si nepamatuju. Ani nevím, jak jsem upadl.“
Trainovaný Wolf a Mistr Uher, co nechtěl nosit číslo. Jaký byl první ročník Běchovic
V nemocnici mu udělali CT a ani následným pozorováním nic zvláštního nevypozorovali. Nezmar se tak vrátil k tréninku. Pod jednou rodinnou podmínkou: S mobilem. „Mám ledvinku a ničemu to nevadí. Aspoň můžu dát vědět, kdyby se něco schrulo.“
Na Běchovice mobil tahat nebude, bude ho tam ale doprovázet jiný zástupce moderní techniky: chytré hodinky. „Furt na ně čumim, koukám, jaký mam tempo. Když se vracím z tréninku a vidím, že mi chybí pár metrů, běhám kolem baráku,“ dokazuje, že je částečně i běžcem jednadvacátého století.
K dokonalosti mu chybí ještě sluchátka v uších... Ale o nich nechce slyšet.
Jaroslav Hák během 129. ročníku Běchovic.
„Běhat se sluchátkama, to je největší hloupost, co může bejt. Člověk běží lesem a neslyší ani zpívat ptáčka, ve městě zase neslyší auto. Hudbu můžeš poslouchat doma na gauči, při práci, anebo v autě, ale když jdeš do přírody, tak není potřeba poslouchat nějakou hudbu...“
V neděli si s radostí hudbu před závodem rád vyslechne i on, ne ze sluchátek, nýbrž z reproduktorů. 130. ročník Běchovic, stejně jako všechny ostatní, zahájí česká hymna.
Autogramiáda? Pocta, ale...
A po ní už je jen potřeba krotit emoce a nepřepálit start. „Loňský rok byl zkušenost, letos poběžím s rozumem už od začátku,“ hlásí. „Zkušenosti se sbírají v každém věku,“ přemítá.
Speciální pro něj bude jubilejní ročník ještě v jednom ohledu. Po doběhu usedne vedle sedminásobného vítěze Róberta Štefka a patronky Lucie Neumannové k autogramiádě.
Příští rok už maratonec. Vích o nové výzvě, olympijském snu i Běchovicích
„Volali mi, jestli bych byl ochoten to podstoupit. Po určitym váhání jsem řekl, že ano. Mám z toho ostych i obavu, nikdy jsem takovou věc nedělal,“ zamýšlí se. „Budu tam sedět s legendou Štefkem. Beru to jako takovou poctu za ty roky, i když nevím, jestli zaslouženou. Ale tak to je,“ říká.
A cíle? „Říká se, že v tomhle věku nezáleží na čase, že jde o účast. Ale to není pravda, protože vždycky sleduješ, aby to nebylo o moc horší než loni. Když to bude lepší nebo o trošku horší, budu spokojený.“
Letos navíc poprvé poběží v kategorii 80+, do které přinese mladou krev. A ví: „Kdyby nebylo těch zdravotních potíží, třeba by byla šance i na medaili.“ Takhle na ni nemyslí, i když se mu ji povedlo získat už dvakrát, v letech 2017 a 2022 bral bronz.
„Každej nadává, jak ho všechno bolí, pak ale dostane číslo, vyběhne, omládne a už to je to dobrý,“ směje se.
Tak hodně zdraví a dalších účastí na běchovické omlazovací kúře!
