Slovo „hřídel“ nemá jasně definovaný mluvnický rod. Na jednu stranu se tak můžeme v nejmenovaném týdeníku věnujícím se modernímu zemědělskému hospodaření dočíst, že „Převodovka … prostřednictvím kardanového hřídele pohání přední nápravu“, kde se zřetelně jedná o rod mužský neživotný, na straně druhé se v jiném vydání téhož periodika dozvíme, že „jednotlivé rotory jsou mezi sebou propojeny kardanovými hřídelemi“, kde koncovka „-emi“ svědčí jednoznačně o rodu ženském.
Pro pořádek dodejme, že množství takových případů je – vzhledem k celkovému počtu českých podstatných jmen – skoro zanedbatelné: nejprominentnějšími z dalších jsou asi kyčel (můžeme tak narazit jak na spojení „po úrazu její levý kyčel nevypadal zrovna zdravě“, tak i na „malý plát brnění mu kryl místo nad levou kyčlí „) a rez (7. pád rezem i rzí), a ze slov přejatých můžeme k těmto příkladům přidat ještě esej, smeč a prestiž.
Toto tzv. „mezirodové kolísání“ (které není radno vykládat jako nějaké „společné lísání“) má – kromě případu rez – těsnou souvislost s podobností mezi skloňovacími typy „stroj“ a „píseň“, jejichž koncovky se v jednotném čísle liší pouze v 7. pádě (stroj‑em/písn‑í) a ve čtyřech pádech se shodují i v čísle množném (stroj‑e/písn‑ě v 1., 4. a 5. pádě, o stroj‑ích/písn‑ích v 6. pádě).
Za drobnou poznámku stojí ovšem fakt, že zdrobněliny slov hřídel a kyčel se vyskytují prakticky pouze v rodě ženském: hřídelka (termín běžně používaný v technické literatuře pro malou či drobnou hřídel), kyčlička. Forma (ten) hřídelek je v živém jazyce velmi vzácná, a (ten) kyčélek či kyčlík jsou asi možné pouze teoreticky.
Na památku velkého matematika, s odbočkou o vyjmenovaných slovech ve slovenštině
K čemuž ještě dodejme, že podobně v některých případech kolísalo mezi rody i slovo rýmující se s výrazem hřídel díky společnému zakončení na „‑del“. Najdeme je v české literatuře u Haška, kde – abych věc trochu přiblížil – patří zejména do stylu hospodského Palivce a jeho jazykových souputníků, a u Hrabala, ale trochu kupodivu se objevuje i u jinak noblesního Vančury či éterického Šrámka … a dnes již polozapomenutý Karel Ptáčník jím doslova hýří ve svých románech Noc odchází ráno a Město na hranici, přičemž v tom druhém jedna z postav – pokud bychom ovšem v zájmu mravopočestnosti daný výraz nahradili slovem hřídel – užívá zřetelný mužský rod, řkouc „Jděte všichni do hřídele tmavého!“.
Což je dobrý podnět k tomu, abychom se navrátili k podstatnému jménu hřídel a jeho na začátku zmíněnému přívlastku kardanový. To je ovšem přívlastek problematický, protože historicky adekvátně by to měl(a) být hřídel Cardanův/Cardanova, neboť je pojmenován(a) po italském renesančním humanistovi, matematikovi, fyzikovi, technikovi a inženýrovi, hudebním teoretikovi a příležitostném skladateli, astronomovi a astrologovi, průkopníkovi teorie pravděpodobnosti a hazardním hráči, kryptografovi, lékaři a filozofovi Gerolamu Cardanovi, jednom z nejvýznamnějších představitelů přírodních věd své doby, jehož čtvrtkulaté pětisté dvacáté páté narozeniny (* 24. 9. 1501) si připomínáme dnes a půlkulaté čtyřsté padesáté umřeniny († 20. 9. 1576) jsme si mohli připomenout minulou neděli.
Padesát let od konce Kulturní revoluce
Ve svých spisech se Cardano věnoval všem výše zmíněným oborům – samozřejmě některým více a některým méně, některé mu vynesly dodnes trvající slávu, jiné naopak problémy a dokonce vězení. K těm druhým patří zejména jeho spisy astronomické a astrologické, v nichž mj. publikoval svůj horoskop Ježíše Krista (za což jej nechala inkvizice zatknout), k těm prvním a dodnes důležitým patří jeho popis mechanismů, jež dodnes spojujeme s jeho jménem: technického prvku, který umožňuje spojit dvě zařízení, jejichž pohyblivé hřídele nejsou v jedné ose (Cardanova hřídel), a závěsu, jenž umožňuje zavěšenému přístroji uchovat si stabilní polohu bez ohledu na pohyb jeho okolí (Cardanův závěs, v češtině doby youtube, instagramu a vlogů zvaný cizím slovem gimbal, česky poněkud neohrabaně ruční motorizovaný stabilizační stojan; stojí ovšem za podotknutí, že Cardanovy zásluhy se zde opravdu týkají jen rozšíření popisu takového zařízení, neboť jeho princip byl znám již ve starověku). A samozřejmě nesmíme opomenout Cardanovy vzorce, tedy ekvivalenty známého „mínus b plusmínus odmocnina z b na druhou mínus 4ac, to celé lomeno dvěma a“ pro rovnice, v nichž se neznámá vyskytuje ve třetí nebo čtvrté mocnině.
