Dnešní datum si můžeme připomínat z různých důvodů.
V předpůlnočních hodinách toho dne roku 1968 vtrhly do Československa předvoje bratrské pomoci (“Kain byl taky bratr“, psalo se pak na zdech), jejíž hordy se pak přihnaly o den později. A když už jsme u toho Sovětského svazu, tak stojí za připomínku, že stejného dne před právě 35 lety fakticky začal jeho rozpad poté, co se po masových demonstracích Moskvanů (kteří asi byli nějací jiní než ti dnešní…) začal hroutit puč starých komunistických kádrů namířený proti Gorbačovovi a jeho reformám – a kdy jednotlivé sovětské republiky vycítily slabost centrální moci: právě 20. 8. 1991 vyhlásilo jako první svou samostatnost Estonsko.
A také můžeme dnes popřát k svátku všem Bernardům, osobnostem jistě silným a odvážným jako medvěd, neboť jejich jméno pochází z germánských slov bero (dnešní Bär – „medvěd“) a harti (hart – dnes „tvrdý“, historicky ale i „silný, odvážný, statečný“). V českých dějinách mnoho slavných nositelů tohoto křestního jména nemáme: pokud nezapočítáme i majitele pivovaru s takovým příjmením, zbude nám Bernard Bolzano, průkopník teorie množin a duchovní otec „epsilon-delta akrobatiky“ (s omluvou všem, které derivace a integrály k jejich životní škodě minuly) a tak trochu polovičatě barokní sochař Braun, v jehož plném jméně se Bernard musí o místo dělit s Matyášem. (Za připomínku nicméně stojí, že mateřským jazykem ani jednoho z nich nebyla čeština.)
Socialistický tábor – největší tábor světa!
Ovšem ani ve světě se Bernardové – na rozdíl od bernardýnů, ale o nich níže – neproslavili nějak hromadně: mezi význačné osobnosti s takovým jménem patří nepochybně britský polní maršál Montgomery a v dvojjmenné paralele k pražskému sochaři i George Bernard Shaw, zatímco odvozené příjmení nosili např. Christiaan Barnard, jihoafrický chirurg, jenž se proslavil první úspěšnou transplantací srdce, a slavná francouzská herečka konce 19. století Sarah Bernhardtová, která na nás dodnes shlíží z plakátů Alfonse Muchy.
Všechno uvedené souvisí se dvěma svatými Bernardy. Dnešní jmeniny však připomínají Bernarda z Clairvaux (1090 nebo 1091 – 20. 8. 1153), takže se budu přednostně věnovat jemu. Jeho matce, blahoslavené Alétě z Montbardu, dceři Bernarda z Montbardu, se v době těhotenství zdál sen, že porodí bílého psa, což jí její zpovědník vysvětlil tak, že očekávaný potomek bude věrným strážcem církve – proto na obrazech sv. Bernarda z Clairvaux často doprovází bílé psisko (nikoliv však bernardýn). Jeho otec byl rytířského stavu, takže se chlapci kromě jména po dědovi dostalo také dobrého vzdělání v klášterní škole.
Díky němu přilnul ke křesťanství natolik, že se po jejím absolvování rozhodl pro řeholní život a po období hledání toho pro něj správného řádu v r. 1112 vstoupil do cisterciáckého kláštera v Citeaux, latinsky Cistertium, což je místní jméno odvozené z latinského cis tertium lapidem miliarium – „před třetím kamenem milníkovým“, tedy před třetím milníkem na staré římské silnici. (Slovíčko cis je zde použito ve stejném významu, v jakém se říčkou Litavkou dělilo Rakousko-Uhersko na rakouské Předlitavsko – lidově Cislajtánii, z latinskoněmeckého Cisleithanien, a uherské Zalitavsko – Translajtánii.)
O souvislosti kroužkovaného „ů“ se Svatou říší římskou
V klášterním životě vynikl Bernard jak vzděláním, tak ctnostmi, takže když bylo o tři roky později rozhodnuto o založení filiálního kláštera na pozemku darovaném místní šlechtou ve Vallée d’Absinthe (“Údolí pelyňku“ či volněji „Údolí hořkosti“), byl vybrán za jeho nového představeného. Nový klášter byl budován v hlubokém, nehostinném údolí, kde se soustřeďovala voda z okolních hor, takže mniši museli místo nejprve odvodnit – tím se stalo obyvatelným a Bernard jej proto začal nazývat Clairvaux (z lat. Clara Vallis – „Jasné/Světlé údolí“); zakládání klášterů na vlhkých místech krajiny se posléze pro cisterciáky stalo tradicí, což je zřetelně patrné např. při návštěvě kláštera v Plasech.
Kromě práce na stavbě a zvelebení kláštera začal Bernard také sepisovat první náboženská díla a proslul myšlenkovým i jazykovým mistrovstvím natolik, že byl r. 1128 vyzván k tomu, aby sepsal řeholní pravidla rytířsko-vojenského řádu ochránců Božího hrobu – templářů, který vznikl r. 1118 po úspěšné první křížové výpravě (1096–1099), jež dobyla Jeruzalém (který se ovšem muslimové snažili získat zpět). A i jeho kázání byla rétoricky dokonalá, pročež si vysloužil přízvisko Doctor Mellifluus (volně „učenec, jehož řeč plyne jako med“).
Až do své smrti byl Bernard z Clairvaux propagátorem cisterciáckého hnutí, na svých četných cestách inicioval založení 68 dalších klášterů – a osazenstva další téměř stovky již existujících svou výmluvností přivedl k tomu, že se přidala k cisterciákům. Kromě toho přesvědčil svou sestru, blahoslavenou Humbelínu (starofrancouzský ženský protějšek jména Humbert zněl skutečně takto), aby se stala zakladatelkou ženské větve řádu.
O strojovém i lidském překladu v okurkové sezóně
Svou činností si získal sice neformální, ale ve své době pravděpodobně vůbec největší autoritu v církvi – mj. urovnával spory pramenící z dobového sporu o papežství (schismatu), vedl úspěšné disputace s „heretiky“, prosadil svého jmenovce, cisterciáckého spolubratra a žáka Bernarda Pisánského na Petrův stolec jako Evžena III. a měl rozhodující slovo při tom, když tento papež vyhlásil druhou křížovou výpravu (1147–1149). Již 21 let po své smrti byl Bernard z Clairvaux prohlášen za svatého, a roku 1830 dokonce za učitele církve, čímž byl zařazen mezi takové osobnosti jako např sv. Augustin, sv. Řehoř Veliký, sv. Jeroným nebo sv. Tomáš Akvinský.
A teď už jen stručně k bernardýnům – kteří s Bernardem z Clairvaux nemají, tedy kromě jména, nic společného. Jejich patronem je sv. Bernard z Menthonu (také z Aosty či z Mont-Joux, 983 nebo 1007–1081), jenž se zasloužil o zakládání horských útulků a vůbec o péči o poutníky v Alpách (proto je také od r. 1923 patronem horolezců). A právě mniši z kláštera ve Velkém průsmyku sv. Bernarda na hranicích mezi Švýcarskem a Itálií vyšlechtili někdy snad v polovině 17. století plemeno, jehož psi jim pak pomáhali při záchraně pocestných ztracených ve sněhových závějích, a nazvali je po svém sídle.
