Hlavní zprávy

O Kaiserovi a jeho názorech to není. Velké části společnosti tady regulérně „hráblo“

O Kaiserovi a jeho názorech to není. Velké části společnosti tady regulérně „hráblo“

Svým způsobem je vlastně jedno, co herec Oldřich Kaiser přesně zamýšlel recitací básně Náš zpěv od Stanislava Kostky Neumanna na demonstraci spolku Svatopluk proti veřejnoprávním poplatkům. A i to, co si o nich a o České televizi právě on myslí.

Mnohem pozoruhodnější bylo hemžení, v jehož rámci oba znesvářené společenské tábory Kaiserovy aktivity interpretovaly po svém. Začalo to hercovým krátkým sdělením, že je proti poplatkům, a „dokonce i Ukrajina je neplatí“. Najednou byl Kaiser pro odmítače poplatků hrdinou a vynikajícím umělcem. Pro druhý tábor pak pochopitelně dezolátem a věčným alkoholikem, který se „na stará kolena“ úplně zbláznil.

Stačilo ale jen pár dní, během nichž se nezměnil ani Kaiser, ani jeho názor na věc, a vše bylo úplně jinak. Když totiž herec zarecitoval zmíněnou báseň oslavující Vladimíra Iljiče Lenina a na závěr vypálil verš Ivana Martina Jirouse „člověku nad tím rozum i č*k zůstává stát!“, role se úplně převrátily.

Protest před budovou ČT podpořil rušení poplatků. Zúčastnili se i Kaiser a Konečná

Zastánci ČT a spřátelená média začala popisovat „nejčistší dadaistický trolling v dějinách české politické satiry přímo v týlu nepřítele“. Moudří lidé na toto téma diskutovali přímo v České televizi. Do toho hercova partnerka (a dříve Jirousova) Dáša Vokatá sdílela video s recitujícím Kaiserem a příspěvkem o trollingu.

Rozechvělí odpůrci poplatků nevěděli, co si o věci myslet, někteří z nich se vypisovali z čirého zklamání z hercova „obratu“. Byť tedy většinou zastávají tezi, že herci mají hlavně hrát a do politiky se neplést. Část novinářů pak hledala odpovědi u Kaiserova dlouholetého hereckého partnera, což následně vedlo k titulkům s dovětky typu: „… jasno v tom nemá ani Lábus“ či „Lábus má odpověď“.

A pak se Kaiserovi dovolal Deník N a on kromě toho, že je pokládá za neobjektivní, vysvětlil, že ČT ani poplatky opravdu rád nemá. Nastalo třetí kolo estrády. „Omlouvám se před vámi Oldřichu Kaiserovi za můj kritický příspěvek. V pokřivené době klopýtne i jedinec s pyšnou představou o své neomylné dedukci,“ psali odpůrci poplatků.

„Možná by Olda mohl spíš vyprávět, kolik nocí strávil na protialkoholní záchytce, hodně ‚vašich‘ by se v něm totiž zhlédlo,“ vysvětlovali ti, pro které ještě nedávno udělal herec „dadaistický trolling v týlu nepřítele“. Další z této části spektra zase zveřejňovali ambivalentně znějící části z jinak jasného Kaiserova rozhovoru s tím, že „stále ve mně doutná jiskřička naděje, že jde o frašku“. Jiřímu Lábusovi už nejspíš nikdo nevolal.

Ne, tenhle příběh skutečně není ani tak o Oldřichu Kaiserovi, jeho názorech na veřejnoprávní média, rušení či zachování poplatků, ani o tom, zda se umělci mohou či nemohou (proč by nemohli?) vyjadřovat k veřejnému dění. Je o této společnosti. A o tom, že tady velké části lidí regulérně „hráblo“.

Možná přijde i poplatník? Kaiser a Lábus se neshodnou v otázce televize a rozhlasu

Zaplaťpánbůh, že jsme se od té chvíle posunuli dál. Tedy kdyby největším tématem dneška nebyl výrok ministra zahraničí Petra Macinky o hokejistkách coby mužatkách, za který ho hokejista Calgary Adam Klapka právem označil za „dementa“. Načež se „macho“ Macinka omluvil. Tedy ne sám za sebe, ale protože ho prý „strašně seřvala manželka“.

Nebo kdyby se neřešilo, jak chtěl Milion chvilek před demonstrací na podporu ČT vydělat na látkové „večerníčkově čepici“ za krásných 1 190 korun, načež se po vlně kritiky za cenu omluvil, výrobek stáhl a pak tu omluvu začal vydávat za ctnost. Anebo kdyby dnes ti samí lidé, kteří si s heslem „estébáky na Národní nechceme“ plánovali, kterak tam členy vlády s Andrejem Babišem nepustí, nespustili povyk, když oznámil, že v daném termínu bude část ministrů jednat v Izraeli, a tedy na Národní nebude. Jak vidíte, stále hrabe, stále hrabe…

Možná jste zmeškali