Dnes má v občanském kalendáři svátek každá Silva jakož i každá Sylva, a to všechny společně a bez rozdílu v i/y. Všechno nejlepší!
Církevní kalendář ovšem místo potenciálně frivolních lesanek čili lesních panen, případně – přinejmenším po setkání s Tomanem – lesních žínek (silva je latinský výraz pro „les“), připomíná sv. Narcise Jeruzalémského. Občanskou podobu tohoto jména si navíc jeho 37 nositelů v ČR jistě připomnělo 24. dne současného měsíce, tedy před pouhými pár dny. Je ovšem – zejména v politice, a to zdaleka nejen u nás, ba hlavně nejen u nás – i mnoho narcisů dalších, míněno ovšem s malým počátečním „n“.
Jenže zatímco se rozdíl mezi Silvami a Sylvami úzce omezuje na pouhý pravopis, zeje mezi Narcisy a narcisy propast, již zdaleka nelze překlenout pomyslným můstkem zbudovaným z pravidel o psaní malých a velkých počátečních písmen.
Nevíme, co vedlo rodiče pozdějšího jeruzalémského patriarchy z přelomu 2. a 3. století (a ještě dalších dvou stejně pojmenovaných katolických svatých) k rozhodnutí pokřtít synka takovým jménem. Zato u těch s malým „n“ najdeme motivaci v klasických řeckých bájích.
O školské inkluzi z úplně opačné perspektivy
Začít musíme u lesní nymfy, jež ovšem nemohla nést jméno Silva (ani Sylva), protože žila (tedy – jako mýtická postava – teoreticky žila) v (před)antickém Řecku, tj. v době, kdy o nějaké latině nebylo ještě ani ponětí. Jmenovala se Échó a v počátku své kariéry se vyznačovala roztomilou žvatlavostí, jíž zdržovala Héru, a to zejména v době, kdy ta byla na stopě záletů svého božského manžela. Když se to stalo několikrát, mocná bohyně se dopálila a proklela Échó slovy „Podváděl mne tvůj jazyk, i bude ti dána nad ním malá jen moc“. Od té doby Échó již nikdy nebyla schopna mluvit samostatně, mohla jen opakovat poslední slova, která jí někdo řekl. To byl trest mimořádně krutý zejména proto, že nymfa se hluboce zamilovala do sličného mladíka, jenž chodil lovit zvěř do lesa, ve kterém přebývala. Chodila v jeho stopách a toužila po tom, aby jej mohla oslovit a povídat si s ním, ale po Héřině kletbě byla schopná pouze opakovat jinochova poslední slova – a ta navíc nebývala nijak laskavá, neboť její vyvolený ji těmi slovy odháněl, jsa zamilován sám do sebe, vizte níže.
Abychom ve stručnosti dokončili její příběh, dodejme ještě, že Échó její neopětovaná láska a s ní spojené strázně velmi trápily, chřadla a její tělo se postupně vytrácelo. Z Échó tak nakonec zbyl pouhý hlas – který se dodnes v marném doufání v přízeň milého potlouká po skalách, lesích, údolích a horách. Do češtiny bychom proto její jméno mohli přeložit jako „Ozvěna“.
O počítání sankčních balíčků složenými číslovkami
Hlavním antihrdinou dnešního dne je ovšem výše několikráte zmíněný mladík, jemuž rodiče dali jméno Narkissos a jemuž bylo při narození prorokováno, že bude žít šťastně pouze tehdy, pokud „nepozná sám sebe“ – což se dá vykládat různě, ale v tomto případě to bylo míněno tak, že by neměl spatřit svou tvář.
Jenže Narkissos jednou na lovu dostal žízeň a sklonil se nad studánku, aby si nabral vodu do dlaní a napil se. Přitom uviděl svůj obraz ve vodě – a netuše, kdo je ta půvabná bytost, jež na něj láskyplně upírala oči a stejně jako on rozpínala náruč k objetí, se do ní na místě zamiloval. Problém byl ovšem v tom, že kdykoliv se ji snažil skutečně obejmout, rozplynula se ve zčeřené hladině. A tak nešťastný Narkissos bloudil po lesích a nakonec zemřel utrápen nenaplněním stejně marné lásky, jakou k němu předtím cítila Échó. Přitom se jeho tělo okamžikem smrti proměnilo v květinu, kterou dnes nazýváme narcis.
O volbách a jiných podstatných jménech pomnožných
Tolik tedy mýtus (přinejmenším tak, jak jej v díle Metamorphoses – „Proměny“ zpracoval Publius Ovidius Naso, jenž přitom jméno hlavní postavy polatinštil na Narcissus). V realitě to bylo pravděpodobně právě obráceně, totiž že nejprve se Řekové seznámili s rostlinou a jejími mírně omamnými účinky (a také s ozvěnou), a teprve poté si k nim vytvořili pověst, jež má navíc etymologickou linku, neboť narcisy (celá rostlina, ale zejména cibulka) obsahují alkaloidy, což je v dobré shodě s tím, že řecké slovo narké znamená „znecitlivění, umrtvení, omámení“ (a Narkissovo jméno tak má zřejmou souvislost s narkózou a narkotiky).
A samozřejmě je Narkissův příběh těsně spjat s narcismem (resp. narcisismem, což je navíc jazykovědně správnější termín), tj. poruchou osobnosti, jíž se vyznačují jedinci s přehnaným obdivem k sobě samým. Možná by někteří politici – současní i bývalí, světoví i čeští – měli více číst klasickou literaturu. Třeba by je Narkissův příběh mohl varovat...
