O římských neptunáliích a v sekci „pro pamětníky“ i o ruských prázdninách

Antický Řím byl, jak známo, založen roku 753 před naším letopočtem (tedy „známo“ podle zdrojů v tomto bodě ne zcela důvěryhodných… pravděpodobněji došlo zhruba ve stejné době k integraci několika již dříve existujících samostatných osad na římských pahorcích). A již tehdy si jeho obyvatelé, ač zdaleka nebyli experty na klimatickou změnu, všimli, že největší letní vedra začínají – tak přibližně, rok od roku to i tehdy jistě bývalo mírně odlišné – v polovině července a končí s polovinou srpna.

V odbočce pro pamětníky školní ruštiny si při této příležitosti nejprve připomeňme, že již starověcí astronomové zaznamenali dva vzájemně propojené nebeské jevy. Zaprvé, že jedna hvězda na obloze svítí jasněji než jakákoliv jiná (samozřejmě míněno kromě Slunce), a pojmenovali ji proto Sirius: tento latinský název totiž pochází z řeckého slova seirios – „zářící, žhnoucí, jiskřící“, které jako přídomek pro tuto – nejjasnější – hvězdu užívali již Homér a Hésiodos. Zadruhé, že Sirius právě v době mezi polovinou července a polovinou srpna vychází nad obzor a také zapadá v čase (víceméně) shodném s východem a západem slunce. Z toho vyvodili závěr, že výše zmíněná vlna veder je způsobena tím, že sluneční žár je v uvedeném období ještě zesilován intenzivním svitem této hvězdy.

K tomu se přidružilo, že kromě užívání původně řeckého pojmenování užívali Římané pro Siria i název Canicula, česky „Psík“ (odvozeno od canis – „pes“, gramaticky ovšem ženského rodu, takže vlastně „Fenečka“), a to proto, že Sirius je nejviditelnější hvězdou souhvězdí Velkého psa (Canis maior). Od toho pak odvodili neformální termín pro zmíněné letní období, v němž tato hvězda vychází a zapadá současně se sluncem: Dies Caniculae – „Dny Psíka“.

Dva ostudné válečné „vynálezy“ Britského impéria

Tento název pak přešel do francouzštiny v jednoslovné podobě canicule (například ve druhém obraze své komedie Sganarel čili Domnělý paroháč vkládá Molière do úst služky srovnávající své současné vdovství s časy, kdy ji manžel v noci hřál, slova „Pendant cet heureux temps, passé comme un éclair / Je me couchais sans feu dans le fort de l’hiver / Sécher même les draps me semblait ridicule/ Et je tremble à présent dedans la canicule“, česky přibližně „V tom šťastném čase, jenž pominul jako blesk / jsem uléhala bez tepla ohně i v nejtužší zimě / dokonce i sušit ložní prádlo mi připadalo směšně zbytečné / zato teď se třesu chladem i za letního vedra“). Francouzské canicule následně – možná přes polské kanikuła – převzala na přelomu 17. a 18. století ruština ve formě каникулы („kanikuly“), ovšem posunula jeho význam na „letní prázdniny“ – a toto slovíčko jsme se pak ve škole učili.

Leč vraťme se do Říma na samém počátku jeho existence, kdy byl malým, převážně zemědělským městským státem ve vnitrozemí italského poloostrova. Jeho obyvatelé se živili hlavně pěstováním obilí a dalších plodin, a tak byli – kromě jiného – závislí na množství vláhy, které mohli použít pro svá políčka.

Proto byl jedním z jejich důležitých bohů Neptun(us), v té době pán tekoucí (sladké) vody a jejích pramenů (za srovnání jak kvůli oblasti nadpřirozených kompetencí, tak i kvůli jménu stojí irské božstvo jménem Nechtan, v předkřesťanské mytologii ochránce pramenů řeky Boyne; podobnost obou jmen by mohla naznačovat společný původ ze starého indoevropského nebh – „mokrý, vlhký“, ale etymologie obou jmen je nejasná a může jít i o jen náhodnou shodu).

Batrachomýomachia po česku a její souvislosti nejen s angorskými králíky

Právě pro důležitost Neptuna – respektive závlahy – pro úrodu v době horkého léta si jej již nejméně od 5. století př. n. l. obyvatelé Říma připomínali speciálními oslavami – neptunáliemi, které pořádali záměrně na počátku zmíněných Dies Caniculae, 23. července, aby si tak Neptuna v pravý čas naklonili a ten jim i ve dnech toho největšího horka zajistil, že pole neutrpí suchem. To jim více či méně vycházelo až do přelomu let 400 a 399 př. n. l., kdy Řím postihla klimatická katastrofa.

Dějepisec Titus Livius nás ve svém díle Ab urbe condita libri CXLII (Od založení města knih 142, tedy historie Říma od jeho založení po první roky vlády Liviova současníka císaře Augusta) zpravuje, že nejprve přišla krutá zima, v níž vše zapadlo sněhovými závějemi a zamrzla Tibera, s jarem pak naopak nastala spalující vedra spolu s naprostým nedostatkem srážek a jimi způsobeným vražedným suchem, to vše navíc zhoršené morovou ranou.

Vzhledem k tomu, že sníh, Tibera, déšť a zdroje vody ležely v oblasti Neptunovy působnosti, dospěli Římané k závěru, že se na ně Neptun z nějaké příčiny rozhněval, z čehož jim pak snadno vyplynulo, že je potřeba si jej usmířit. Do pořádání neptunálií, do té doby pojímaných víceméně individuálně jako piknik s rodinou a přáteli u nějakého pramene či na břehu potoka nebo řeky, se tak roku 399 př. n. l. vložila římská státní moc, a to ve velkém stylu – vždyť usmíření Neptuna se stalo existenční otázkou republiky.

Čtvrtý červenec dnes a před 250, jakož i 200 lety

Protože Řím měl tehdy již podstatně širší rozhled po světě než v době svého založení, byl zaprvé Neptun oficiálně ztotožněn s řeckým mocným bohem moří a vůbec všeho vodstva Poseidonem – do té doby lokální bůh sladkých vod tak dostal do ruky strašlivý trojzubec a k jízdě po mořích, nad nimiž nově získal moc, vůz tažený hippocampy (bájnými stvořeními s koňskou hlavou a přední polovinou těla, ale rybím ocasem; pro čtenáře-anatomy připomínám, že stejnojmenná část mozku získala svůj název pro tvarovou podobnost s mořským koníkem), což mu výrazně přidalo na prestiži v pracovním kolektivu jeho nebešťanských kolegů.

A zadruhé, aby tento akt proběhl v důstojném rámci, vymysleli pracovníci tehdejší PR sekce římského senátu, že bude – poprvé v Římě – podle řeckého vzoru uspořádána slavnost hostiny bohů (tzv. lectisternium). Při něm byla v ulicích města rozprostřena (sternere) luxusní lehátka (lecti), na která kněží umístili podobizny (nejčastěji sochy) či jiné symboly římských bohů a před nimiž se pak po dobu osmi dnů konaly opulentní hostiny – rozumí se přitom samo sebou, že zpodobnění Neptuna byla přitom poctěna nejčestnějšími místy mezi podobiznami ostatních bohů. K tomu se ještě přidaly dostihy, divadelní představení a další slavnosti a zábavy.

Tam, kde leží Little Big Horn, je indiánská zem…

Zbývá už jen dodat, že taková oslava na Neptuna zřejmě silně zapůsobila, neboť hned následující rok Římanům vydatně pomohl při obléhání bohatého etruského města Veii (česky „Veje“) – ale to už je zase jiná historie…

V každém případě platí, že od té doby patřil 23. červenec a v něm slavené neptunálie k nejdůležitějším svátkům roku, a jejich význam dokonce postupně vzrůstal – výrazně například po vítězství nad Kartágem, do té doby námořní velmocí. Finální rozměr získaly neptunálie za vlády císaře Augusta poté, co jeho vojevůdce Marcus Vipsanius Agrippa nechal na Martově poli postavit honosnou Neptunovu baziliku jako poděkování za vítězství nad Marcem Antoniem a Kleopatrou v námořní bitvě u Actia. Tato Basilica Neptuni se od té doby stala novým centrem neptunálií, ještě velkolepějších než kdy dříve.