O počítání sankčních balíčků složenými číslovkami

Tak jsme se ve zprávách doslechli a dočetli, že Evropská unie právě schválila další balík protiruských sankcí. Údajně tentokrát jde o mimořádně rozsáhlé rozšíření stávajících sankčních seznamů, které by mělo postihnout ruský vojensko-průmyslový komplex i jednotlivce s ním spojené, celkem přibližně tisíc šest set osob a hospodářských subjektů.

To by byla relevantní zpráva, pokud by to byly sankce vyhlášené koncem února 2022, nebo nejpozději někdy v časném jaru toho roku – jako řekněme druhá či třetí sada takových opatření. Jenže jak z týchže zpráv zřejmo, EU vyhlašuje sankce proti vojenské výrobě agresora více než čtyři a půl roku po počátku jeho vpádu na Ukrajinu, a číslo sankčního balíčku zní dvaadvacet.

To vzbuzuje otázky, co obsahovalo těch předchozích dvacet jedna sad, jak účinné asi byly (či spíše nebyly) … a také, na základě předchozích jednadvaceti zkušeností, mírnou skepsi ohledně toho, jak že se ujme ten dvaadvacátý balíček.

O volbách a jiných podstatných jménech pomnožných

Protože jako příznivec myšlenky Evropské unie (ne už tak velmi příznivec jejího současného provedení) nechci rozbírat význam, původ a vývoj slova blamáž, budu se věnovat výše decentně naznačenému zajímavému jevu týkajícímu se číslovek, konkrétně faktu, že v češtině koexistují tvary (např.) dvacet jedna a jedenadvacet, z nichž ten druhý, poněkud překvapivý typ, se dostal dokonce i do lidového jazyka (např. dostat pětadvacet na zadek – což byla zřejmě standardní míra trestu, mít řečí čtyřiapadesát - tj. „mluvit velmi mnoho“, odvozeno snad ze starých snářů, které radily „mnoho řečí ve snu slyšeti či viděti – vsaď 54“) a v některých odvozených formách se dokonce prosadil jako jediný (pětatřicátníci, osmašedesátníci, jistě ne šedesátosmíci), což je zřejmě dáno tím, že tyto tvary se spojovacím „-a-“ uprostřed jsou na rozdíl od svých konkurentů jednoslovné.

První zajímavostí je, že – pokud se nemýlím – čeština je jediným jazykem, nebo přinejmenším jediným evropským jazykem, který oba tyto typy pokládá za stylově rovnocenné. Angličtina, románské jazyky – italština, španělština, portugalština, dokonce i francouzština (se svým podivným dvacítkovým počítáním) – a většina jazyků slovanských – např. polština, chorvatština, ruština – užívají, přinejmenším ve svých spisovných varietách, výhradně způsob odpovídající našemu dvacet pět. Ve slovenštině je způsob tvoření číslovek s jednotkami na začátku a desítkami za nimi sice stále teoreticky možný, leč dnes naprosto zastaralý a nepoužívaný. Naopak němčina, nizozemština a některé další germánské jazyky, a také překvapivě slovinština povolují pouze tvary odpovídající našemu pětadvacet.

Zajímavá je pozice bulharštiny, která sice patří jednoznačně ke zmíněné většině „slovanštin“, ale vykazuje malou výjimku: používá výraz petidvadeset (a pouze ten) jako mírně substandardní ustálené rčení synonymní s významem „to samé“ (bulharské říkal mi stále pětadvacet znamená asi tak „mlel pořád to samé“). Za poznámku stojí i angličtina, která dříve používala – stejně jako čeština – obě formy paralelně, což činil ještě i Shakespeare, jenž si na to ve Večeru tříkrálovém dokonce vymyslel pěknou slovní hříčku: „In delay there lies no plenty, then come, kiss me, sweet-and-twenty“. (“V odkládání neleží žádná hojnost, tak přijď, polib mne, sladkáadvacetiletá“).

K výročí začátku prodeje prvního vydání Marxova Kapitálu

Zatímco struktura reflektující počítání nejprve desítek a po nich jednotek je celkem logická, počítání typu devětadevadesát se zdá porušovat přirozený systém – také proto, že takové převrácení již pak nepokračuje ohledně řádů stovek, tisíců a vyšších (říkáme a píšeme sto dvaadvacet, nikoliv dvaadvacet sto). O tom, jak takové počítání vzniklo, kolují různá vysvětlení.

Jedno pěkné, ale velmi pravděpodobně nepravdivé, tvrdí, že takové počítání vzniklo v době přechodu z psaní římskými číslicemi na dnešní dekadický zápis. Vzhledem k tomu, že tento způsob písemného vyjadřování k nám přišel z Indie přes Arábii, nazýváme příslušné symboly-číslice „arabské“, podstatné ale je, že arabské texty jsou psány zprava doleva, tedy – z našeho levo-pravého pohledu – v nich jdou v zápise čísel 11 až 99 jednotky před desítkami. A protože – údajně – se tehdy přejal arabský zápis v nezměněné podobě, vzniklo prý čtení uvádějící nejprve jednotky a pak desítky.

Problém tohoto vysvětlení tkví ovšem v tom, že již z doby těsně po r. 1000, tedy dlouho předtím, než italský matematik Fibonacci v první polovině 13. století zaváděl ve svých pracích (a tím i v evropské matematice své doby) arabské číslice a jejich prostřednictvím dekadický zápis namísto tehdy převažujícího zápisu číslicemi římskými, lze ve staré němčině doložit tvary typu (v dnešním pravopisu) einundzwanzig. A dokonce i ve staré češtině – byť o něco později – nacházíme tvary jako čtyřmecítma (zkrácené ze čtyři mezi desítma, tj. „čtyři mezi dvěma násobky desítek, z nichž první je vyjádřen duálem“ neboli „čtyřiadvacet“ – skutečně to není „čtyřicet“, jak by se mohlo zdát na první pohled vržený do knihy Z tajností žižkovského podsvětí).

O hřídelích, kyčlích, esejích a rovnicích

Nejpodstatnější ovšem je, že jak čeština, tak němčina zřejmě převzaly tento model ze společného indoevropského základu – v sanskrtu se typ tvoření pětadvacet vyskytoval již o tisíciletí dříve, pouze v něm nebyl přítomen spojovací element (v češtině by to bylo „-a-“), tj. takové číslovky by v češtině měly formu pětdvacet. Není ovšem známo, proč se takový úzus v sanskrtu vyvinul a tato hypotéza to nijak neobjasňuje, což – přinejmenším na estetické rovině – činí atraktivnější předchozí vysvětlení s evropským čtením arabsky psaných čísel.

Takže už zbývá jen dodat, že sankce je úzce příbuzná s latinským sanctus (“svatý“), a je to tedy nařízení, jež by mělo být svatosvatě dodržováno. O tom, že to ale většinou není tak horké, nás přesvědčuje historie, magistra vitae neboli učitelka života: např. ze školy známou Pragmatickou sankci sice císaři Karlovi VI. slíbili všichni okolní panovníci uznávat, ale sotva zemřel a na trůn dle tohoto zákona nastoupila jeho dcera Marie Terezie, z takových slibů sešlo – což České království mimo jiné stálo Slezsko, které si při té příležitosti přivlastnil Bedřich Veliký.

No, tak uvidíme, jak to bude tentokrát.