Od citronového Srby k mazanému Filipovi. Pokusy, jak změnit špinavé prachy v křišťálově čisté
Zmrtvýchvstání pražského komunálního politického zombie Filipa Dvořáka jakožto kandidáta na starostu Prahy 1 připoutalo opět pozornost k tématu peněz kontaminovaných korupcí, jež se v našem veřejném i politickém prostoru čas od času vynoří. Jednou jsou v krabici od bot, jindy v úředním sejfu nebo v podobě jachty, přičemž majitelé tvrdí, že to zbylo po rodičích.
Je to stejně přímočaré, jako bývala „česká ulička“ ve fotbalu. Žádné složité „praní“ přes soustavu fiktivních firem a finanční kouzelnictví. Stačí pouze hroší kůže dvakrát plechem podbitá.
Začněme třeba na přelomu milénia u Karla Srby, generálního sekretáře ministerstva zahraničí, a jeho krabice od bot, v níž bylo asi 25 milionů. On sám si tolik vydělat nemohl, ale prý mu je tam zanechal zesnulý otec. Srba sice skončil ve vězení, ale nedostaly ho tam špinavé peníze, nýbrž to, že svou legendu chtěl pojistit vraždou a pokusil se najmout vraha (řečeného Citrona) na novinářku Slonkovou. Kdyby žurnalistku nechal být, policie by to časem odložila a možná si těch peněz dodnes užívá. Krabice od bot a spolehlivě mrtvý otec-dárce je totiž pro stát prakticky neprůstřelná legenda.
Martin Kupka bojuje s veksláckým kapitalismem. Zlobí ODS jen v části Prahy?
Horší je ovšem dárce živý. To nedomyslel premiér Gross, když tvrdil, že peníze na barrandovský byt s bazénkem má od strýčka Vika. Gross sice při té příležitosti obdařil češtinu úžasným přirovnáním „křišťálovější než křišťál“, avšak politicky v roce 2005 skončil.
Stejné slabé místo měla i historka někdejšího šéfa úřadu vlády Lubomíra Poula z časů dovádění dua Nagyová–Nečas. V jeho sejfu se během vyšetřování v roce 2013 našly skoro čtyři miliony, které si tam údajně uskladnili jeho rodiče. Ti se dokonce o ně poté, co je policie vrátila s tím, že s premiérským dováděním nesouvisí, přihlásili a – neuspěli.
Kombinovaný je čerstvý případ Jiřího Svobody, šéfa Správy železnic na překážkách. Osmdesát milionů v jeho sejfu si prý naspořili mrtvý děda a živý otec. První tam nechal předválečný zlatý poklad, druhý zas vydělával miliony vyděláváním kožek z nutrií. Jak si s tímhle poradí policie... projde poklad – nebo nutrie?
Otcovy úspory nebo něco jiného? Proč se příběh o pokladu exšéfa Správy železnic rozpadá
A teď se znovu vynořil ještě mazaný Filip, jak prý se Filipovi Dvořákovi říkalo. V éře velkorysé privatizace bytů v Praze 1 se otáčel tak mrštně, že v roce 2002 raději rezignoval s pomocí „útěku do vážné nemoci“. Na čas se vynořil po pár letech jako tamní místostarosta a starosta, znovu se ponořil, aby se teď opět objevil nad hladinou a chtěl být opět starostou za ODS. Po otci, porodníkovi z Podolí, v mezidobí zdědil čtvrt miliardy: byty, drahokamy, jachtu na Jadranu.
Jenže tentokrát narazil. Politika je totiž zásadní slabinou téhle české uličky: ODS se mazaného Filipa zbavila. Zda tak učinila v obavách, že chlapík s jeho politickou anamnézou bude špatně dokazovat, kde se jeho peníze vzaly, nebo proto, že spolustraníci dobře věděli, kde se vzaly doopravdy, nejspíš vědí jen Bůh a svatý Václav, a ti to neprozradí.
A poučení z téhle historie? Skrývá se v té české uličce past: zatímco neprokazatelnost původu peněz může zachránit před státem, ve volbách se naopak stává přiznáním. Stát potřebuje důkaz. Voličům stačí pochybnosti.