Dobro zvítězí, až se podaří všechno zlé zakázat. To je generální linie, která se ujala na nevelkém západním výběžku Asie, zvaném Evropa.
Do centra pozornosti se tam v poslední době ocitla mládež, přesněji řečeno její mladší část, tedy děti. Ukázalo se, že se nepřiměřeně zajímají o dění na sociálních sítích a o mobily. Odvádí je to od trvale udržitelného, inkluzivního a zároveň rozmanitého a sociálně spravedlivého života v komunitě zaměřené na zelenou transformaci a klimatickou spravedlnost. Regulace a zákazy jsou tedy na pořadu dne.
Je mi trochu líto, že se mě to věkově přímo netýká. Narodil jsem se do doby, kdy bylo zakázané prakticky všechno, co bylo aspoň náznakově zábavné, vzrušující a inspirativní. Bylo tedy nutno se o zábavu, vzrušení a inspiraci postarat. Věřte, že se to dařilo velmi dobře a že si děti dovedly vybudovat vlastní svět, mimo skořápku tuhé ideologie.
Dnešní děti určitě půjdou stejnou cestou. Naučí se hledat cesty a cestičky a naučí se rozlišovat mezi „my“ a „oni“. My děti jsme prostě lidi a oni… to je ten nepřátelský svět zákazů a regulací. Mimochodem, taky jste si všimli, že děti od určitého věku (velmi nízkého) neříkají „děti“, ale „lidi“?
MMA turnaj robotů. Při jeho sledování si vzpomenete na kanonýra Jabůrka
Nedá se ale popřít, že malí lidi čumí na displeje mobilů snad už od miminkovského věku. Nedávno jsem si všiml rodinky. Dítko věku asi tak tří let. Neposedné. Posedlo, až když mu vrazili mobil. Trochu mě zamrazilo. Starý scifista ve mně si ale vzpomněl na legendární povídku Chrudošiví jsou borolové od Henry Kuttnera.
Skupince dětí se v povídce dostanou do rukou dětské hračky, které do našeho světa omylem připutovaly strojem času. Dospělí si s hračkami nevědí rady, zato děti jim přijdou na kloub. Hračky je ovlivňují, nejen vychovávají, ale mění. Dokonce je to tak, že čím mladší dítě, tím se to víc daří a nejlíp to zvládne to nejmladší… Nebudu kazit pointu, zkuste si povídku najít, patří k vrcholům americké sci-fi.
Tušíte, kam tím mířím? Sociální sítě jako informační prostředí, mobily jako hardware. Kdyby se tak výrobci hraček z daleké budoucnosti podařilo proniknout do našeho internetového ekosystému, mohl by další vývoj homo sapiens sapiens skokově navýšit, asi tak, jak to ukazuje Stanley Kubrick ve filmu 2001: Vesmírná odysea. Nemusíme ale tolik napínat fantazii. Třeba by se mohlo podařit i bez pomoci stroje času a budoucňanů (jak jinak nazvat lidi z daleké budoucnosti) naplnit ekosystém pozitivně působícím obsahem. Kdo by se o to měl postarat? Státy? Mezinárodní instituce? Jen to ne.
Zákaz by mohl být první dobrý krok, protože prudce zvýší zájem. Pak by mohli nastoupit osvícení kreativní soukromí géniové. Házím tu inspirační udičku našemu králi počítačových her Danielu Vávrovi. Musel by si ale pospíšit. Když ne on, najde se někdo jiný, zákazy už jsou na cestě.
