Počínající léto láká do zahrad. Při současných teplotách je to jediné místo, s výjimkou překlimatizovaných kanceláří, kde se dá se ctí vydržet. Zahrady klimatizují přirozeně, samy od sebe, zeleň čiperně fotosyntetizuje, poupata pučí a pukají, květy kvetou a hmyz bzučí... Přiznejte se, už se vám chce spát?!
Do zahrady vpouští ve své nejnovější knížce také Pavla Horáková. Autorka, která před pár lety zazářila kromě své dechberoucí krásy i svým spisovatelským umem. Za román Teorie podivnosti jí porota udělila ocenění Magnesia Litera, ale talent a dokonalé zvládnutí češtiny ve všech jejích polohách a odstínech jsou na první pohled patrné, i když Pavla sepíše třeba i jen seznam do drogerie.
Anebo kupříkladu recept. Těch v Zahradě prostřené, jak se její novinka jmenuje, najdeme docela dost. Vlastně by ji mohli v knihkupectví nabízet v oddělení Domácnost, ale i kdyby ji dali do regálu Česká próza, Hobby nebo Cestopis, pokaždé se trefí.
Co to tedy vlastně napsala? Intimní šepotání o tom, jak do jejího života vstoupil milovaný muž a věnem přinesl svou tajuplnou zahradu ve starém Mikulově. O tom, jak zahrada voní, plodí a pulsuje životem a jak její rašení, rozvíjení a dozrávání provází a opakuje rašení a dozrávání lásky mezi dvěma lidmi.
Co se vejde do žaludku
A také o tom, že taková láska prochází žaludkem. Protože je Pavla umělkyně a její miláček člověk přírodní – zahradní pán, rozcuchaný bosý Bakchus, jak ho sama tituluje –, nemůžeme čekat referát o krotké grilovačce na zápraží. Pustíme se raději, zalistujme knihou… mezi omamně vonící damašské růže se „sytě zbarvenými květy, velkými a pevnými jako sevřená pěst“.
Schodiště
Po schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás.
„Vy byste se měla zabývat jen krásou,“ řekla prý autorce kdysi stará dáma, snad čarodějka nebo věštkyně. Krása a vůně damašské růže přenese vypravěčku do Orientu a na horký Balkán, Pavla je vystudovaná balkanistka, mnoho let tam i žila. Vypráví o balkánském „slatku“, slaďounké pochoutce z přezrálého ovoce. Co kdyby si s Filipem zkusili osladit život pro změnu dobrotou z růží?
„Pronikání do nitra hmoty je metaforou obrábění vlastní duše, tak aby ji jedinec příštímu světu odevzdal lepší, než jakou ji obdržel při narození. Přeměnou nižších elementů ve vyšší člověk zušlechťuje sám sebe,“ rozjímá autorka, zatímco maceruje, proslazuje, převáří a zapéká opojně vonící růžové plátky. Zahrada jimi přímo exploduje, není proč šetřit, tak jako osud, když se daří, exploduje svými dobrými dary. Rozjímání střídá recept i vyhodnocení chuťového zážitku, vše doloženo lákavou barevnou fotografií.
Adam a Eva v něčem jako ráj
Kromě růží stopujeme, sbíráme a upravujeme do pokrmů objevovaných v tlumené zelení jako tajuplné kontinenty popenec, bršlici, levanduli i révu, Mikulov je koneckonců na jižní Moravě. Přitom krok za krokem vrůstáme do zahrady a jejího autonomního, kypícího života, opadavého, bezobratlého, opeřeného i tlejícího u kořenů stromů, aby se síla bezpočtu skončených živůtků vrátila do koloběhu.
Vrůstáme do ní tak jako Pavla s Filipem – svérázní Adam a Eva v mikulovském ráji – a tak, jako lidé vteřinu za vteřinou vrůstají jeden do druhého, když se podaří ta divná a životodárná věc, které se říká láska. Nebude se nám chtít odtud odejít.
Jsme to, co jíme? Nad Zahradou prostřenou o tom budeme přesvědčeni. A té dvojici z loubí budeme asi trochu závidět, nejen ten rosol z damašské růže.
