Příběh jedné Jenny. A o tom, proč zvítězilo těch špatných 50 procent
Když se Jenny koncem minulého podzimu poprvé objevila v našem kostele, představila se: „Já jsem jedna Jenny.“
Ukázalo se, že očekává, že se tu setká hned s několika ženami se stejným jménem. Kolem ní se vyskytovaly mnohé. Překvapilo ji a snad i potěšilo, že v našem kostele je první.
I tak jsme jí říkali „jedna Jenny“. Jedna Jenny dnes nepřišla. Co se děje s jednou Jenny? Nemá jedna Jenny další operaci?
Jedna Jenny totiž trpěla rakovinou. Doktoři jí sice tvrdili, že má 50procentní naději na uzdravení, ale ona se i tak rozhodla pro „generální úklid v životě“, pro případ, že zvítězí těch druhých 50 procent.
Tvůj dům je můj dům. Je poučné dívat se na nějakou zemi optikou „domorodců“
Náš kostel jí vyhovoval. V dětství ji sice vodili do katolického kostela, dokonce byla biřmována, ale celý život pak byla spíš ateistka než agnostička. Unitáři nevěří na doktríny a v našem kostele si o Bohu, bozích či jakýchkoli jiných nadpřirozených bytostech každý může myslet, co uzná za vhodné. Jednu Jenny nikdo o ničem nepřesvědčoval a neujišťoval ji, že na ni, pokud přece jen převládne těch špatných padesát procent, čeká život věčný.
Jen jsme se pro ni snažili vytvořit zázemí, místo, kam si může chodit odpočinout a popovídat s novými známými. Z pár jejích poznámek jsme usoudili, že nemá mnoho přátel.
Jenny se zdála být… poněkud konzervativní. Bavila se jen s bělochy. Černošských členů kongregace se očividně bála. Dokonce pár týdnů trvalo, než si zvykla na mě – jsem sice bílá, ale cizinka. Jakmile pochopila, že nejsem nebezpečná, oblíbila si mě. Doufala jsem, že časem pozná, že ani od našich tmavších návštěvníků nebezpečí nehrozí.
Pak jedna Jenny bez vysvětlení přestala kostel navštěvovat. A po čase mi volala Abby, Jennyina sestra. Ptala se, jestli by se její pohřeb směl konat v našem kostele. Mluvila o nás moc hezky, prý jsme ji několik měsíců drželi nad vodou. Ano, Jenny umřela. Dřív než lékaři očekávali.
Jak Efeota prodával vodu. A napít dostali i ne příliš oblíbení agberu
Nejspíš za to mohl šok. Abby nám řekla, že nějaký zloděj Jenny ukradl z auta kabelku, kterou si položila na sedadlo pro spolujezdce. Tenhle týpek jednoduše prostrčil ruku otevřeným okýnkem, popadl kabelku a utekl. Byly v ní všechny Jennyiny doklady, platební karty, klíče od bytu… Jenny stála na červené a nemohla ho honit. Stačila si ale všimnout, že zloděj byl… urostlý běloch, dokonce blonďák, tak kolem třiceti.
Všechny jistoty, které Jenny ještě zbyly, v tom okamžiku vzaly za své. Do té doby věřila, že kradou jen černoši a tmavší týpci vůbec. Nemyslím, že byla rasistka, jen měla strach ze spousty věcí, včetně lidí, co vypadali jinak. Teď, když ji poprvé v životě někdo okradl, a ještě ke všemu byl bílý, už vážně netušila, komu a čemu ještě může věřit.
Podle Abby právě tenhle incident mohl za vítězství těch špatných padesáti procent.
Abby věří, že její sestru okradl rodilý Angličan. Nikdy nenaznačila, že by to taky mohl být jeden z „nás Poláků“.