Půl roku krkolomné jízdy s Motoristy. Problémem Babišovy vlády je koalice s potížisty

Bilancovat činnost jakékoliv vlády po půl roce u státního kormidla je vždy dost ošemetná záležitost. Stále se ještě může vymlouvat, reálně i pouze marketingově, na „spoušť“, kterou převzala od vlády předchozí. A skoro všechna závažnější vládní opatření představují běh na dlouhou trať: než se přijatá legislativa reálně projeví v praxi, ve všech řekách v dané zemi zpravidla uplyne hodně vody.

Nicméně vláda Andreje Babiše si o půlroční hodnocení (důvěru získala 15. ledna letošního roku) sama řekla, když uspořádala malou letní prezentaci v areálu Kramářovy vily. Upoutal na ní zejména moment, kdy se ministr obrany Jaromír Zůna příliš mnoho rozpovídal, a premiér ho tudíž musel rázně utnout.

To odpovídá Babišovu manažerskému stylu, který by tak rád uplatňoval v daleko větší míře. Musí se ale smířit s koaličními partnery. Přitom zejména Motoristů by se asi nejraději zbavil, kdyby mohl. Leč nemůže, poněvadž bez nich ztratí nadpoloviční většinu ve Sněmovně.

Dle průzkumu agentury STEM/MARK poklesla oproti lednu 2026 na konci pololetí důvěra ve vládu o čtyři procentní body, z 50 % na 46 %. U příznivců vládních stran však paradoxně klesla dokonce o devět procentních bodů, ze 73 % na 64 %, kdežto u přívrženců opozice o tři procentní body stoupla, z 23 % na 26 %. Těžko říci, proč. Pokles důvěry u vládních voličů ale logiku má, poněvadž celkový dojem z vládnutí Babišova kabinetu je dost rozpačitý, zejména kvůli menším koaličním partnerům.

Jste v současnosti, po půl roce vlády, spokojeni s činností Babišova kabinetu?

Především kvůli Motoristům se vláda v prvním půl roce své činnosti příliš zabývala sama sebou. Problémy odstartovalo nejmenování Filipa Turka ministrem a následné hledání, kam s ním. Pokračovalo to urputnou snahou stranického šéfa Petra Macinky pomstít se hlavě státu, což v sms zprávě jeho poradci označil termínem extrémní kohabitace.

Nekonečné tahanice o cestu Petra Pavla na summit NATO v Ankaře, kterou si nakonec vymohl u Ústavního soudu, vyústily v zjištění, že by se vůbec nic nestalo, ba že by bylo úplně nejlepší, kdyby se hned na začátku prezident s vládou dohodl na nějaké kompromisní podobě společné účasti, jak Pavel sám navrhoval.

Takto si vláda vyrobila v osobě prezidenta nepřítele a je sporné, zda to přináší nějakou výraznou výhodu. Ano, v politice má vhodný nepřítel cenu zlata a rozdrobená opozice nepůsobí nijak hrozivě, žádného jednoznačného lídra nenabízí. Petr Pavel se tudíž hodí jako terč, coby „černý totem“, avšak on sám se nebude chtít nechat zatáhnout tam, kam ho vládní tábor tlačí. Ostatně, svému znovuzvolení by přijetím role opozičního předáka spíš uškodil.

Pavel versus Babiš, státník versus bavič. Máme věřit sebestylizacím z Ankary?

Zmíněný průzkum agentury STEM/MARK přinesl také údaje, jak občané hodnotí „bitvu o Ankaru“. Skoro polovina veřejnosti (46 % respondentů) stála za prezidentem, za Petrem Macinkou bylo jen 27 % respondentů. Voliči opozičních stran podporovali Petra Pavla v drtivé míře (88 %), voliči těch vládních daleko méně (11 %).

Nicméně, i když mezi příznivci vlády získal šéf Motoristů podporu 48 %, s masivní podporou prezidenta u přívrženců opozice se uvedený údaj nedá srovnat. A třetina vládních voličů si pak vybrala variantu „nestojím ani na jedné straně“.

Spor s prezidentem o účast na summitu NATO tedy významnou část vládních voličů znejistěl či možná rozladil. Přece jen, prezident republiky je v našem v politickém systému nositelem specifické aury a mnozí lidé prostě nechápali, proč by formálně vrchní velitel ozbrojených sil a někdejší vysoce postavený funkcionář Severoatlantické aliance měl na jejím vrcholném zasedání chybět.

Vymezování se vůči prezidentovi by dávalo větší smysl, pokud by vládní koalice dokázala přijít s vlastním prezidentským kandidátem nebo kandidátkou. Andrej Babiš zmíněný tah avizoval v lednu na sjezdu ANO, avšak dle rozhovoru, který vyšel 10. července na serveru iDNES.cz, na něj už patrně rezignoval. Vláda ANO, Motoristů a SPD prý společného kandidáta do prezidentských voleb „zatím neřeší“ a on sám „o tom ani nepřemýšlí“.

Andrej Babiš hledá prezidenta. Můžete mu poradit, třeba na to čeká

Možná ho k zařazení zpátečky přiměl Václav Klaus, jenž nedávno ocenil šance Petra Pavla, kterého jinak nemůže vystát, na znovuzvolení velmi vysoko. „Nikdo se do toho určitě nepustí, budou to okrajové bytůstky, které s dnešním prezidentem beznadějně prohrají,“ konstatoval o jeho potenciálních soupeřích.

Vládní koalice by asi dokázala vyslat do boje přece jen někoho s výtlakem přesahujícím meze „okrajové bytůstky“, leč i tak bez nadějných vyhlídek na úspěch. Mezi třemi vládními stranami se totiž bude těžko hledat nějaký přitažlivý „společný jmenovatel“: kandidát/kandidátka blízký/blízká příznivcům SPD odradí většinu elektorátu ANO a tak podobně v různých variacích.

Vládní koalice také v podstatě rezignovala na stavění společných kandidátů v senátních volbách. Patrně ale vydrží po celé volební období. Jak totiž praví stará politická moudrost, nejlepším tmelem každé koalice je absence alternativ. Stávající koaliční uspořádání žádnou alternativu nemá, jeho rozpad by patrně nakonec vedl k předčasným volbám. A to by prezidentu Pavlovi umožnil výrazně promluvit do výběru nového premiéra, což je zejména pro Petra Macinku asi nejhrůznější noční můra.

Macinka však nedávno schytal veřejnou kritiku i od miliardáře Richarda Chlada, stranického sponzora a významné postavy v pozadí Motoristů – zejména kvůli Macinkovu extempore na festivalu ve Strážnici. Ministra kultury Oto Klempíře se pak Chlad zastal způsobem, který dotyčného sotva potěšil: „On je z toho všeho, chudák, už tak zmatenej. Ať se objeví, kde se objeví, ať řekne, co řekne, tak to jenom schytává. On už je v takovém postoji, že se asi nechce s nikým bavit. … Někdy asi působí hodně arogantně, ale naprosto ho dovedu lidsky pochopit, že už je takovej zataženej v ulitě.“

Extrémní kohabitace? Macinku dohání džin, kterého vypustil z lahve

Jinak řečeno, Otovi Klempířovi připadl v Babišově kabinetu part „nejslabšího kusu“, který by premiér dávno „odstřelil“, pokud by ministr kultury patřil k hnutí ANO. Z nominantů za ANO se židle asi nejvíce kývá pod ministryní pro místní rozvoj Zuzanou Mrázovou, kritizovanou za využívání levných městských bytů v Bílině a černé stavby na jejím pozemku. Nicméně případná výměna ministrů za ANO nepředstavuje fatální problém, za Motoristy ale ano.

Okamurova SPD vlastní straníky do vlády nevyslala, znamená však riziko v jiném smyslu. Pokud musí spustit kravál i kvůli zanedbatelným 140 milionům do fondu na nákup amerických zbraní pro Ukrajinu, zužuje tím manévrovací prostor vlády pro hledání postojů ke klíčovému konfliktu dnešní doby. A předem torpéduje pro Českou republiku potenciálně výhodnou spolupráci s ukrajinským zbrojním průmyslem zaštítěnou vládními garancemi.

Babišovu kabinetu tudíž hrozí, že se bude ještě tři a půl roky tak nějak plácat v domácím rybníčku, kde sice hmotně zčásti uspokojí vlastní voličské skupiny, ale v zásadě rezignuje na koncepční strategickou politiku zejména ve vztahu k externím hrozbám.