Příliš mnoho ctnosti může skončit v nenávisti. A média tomu pomáhají

Máme nové radní. Ve skutečnosti ty staré. Ne, nevyhráli volby, ty vyhrál ten, kdo nemá radní žádné. Trochu mne to překvapilo, ale prý nic neobvyklého. Zajímala jsem se, jak jsou radní placeni. Vypadá to na sto tisíc měsíčně plus náhrady, což vysvětluje, proč ta strkanice a proč mi tolikrát zvýšili daň z nemovitosti. No nic, jsou vážnější otázky.

Třeba ta s tou menopauzou. Chápu, že narážka paní poslankyni naštvala. Taky bych se naštvala, být mi kolem padesátky. Naštěstí jsem už stařenka, i když se tak odmítám cítit. V tramvaji na moje cítění kašlou a pouštějí mě sednout. Fakt je, že hodně pamatuju a občas v té paměti lovím, abych sem něco napsala.

Teď jsem lovila, jestli mě někdy někdo taky urazil. A nevěřili byste, vzpomněla jsem si na Milana Kunderu. Ještě na fakultě jsem chodila na jeho semináře o moderní francouzské literatuře. Odehrávala se u jednoho stolu, pravda, dlouhého. Spisovatel Kundera moc neseděl, spíš chodil sem tam, maloučko se u toho hrbil a jen občas se zastavil, aby přejel místnost očima. Mluvil skvěle, vypadal skvěle, vypadal i sexy. Byl sexy. Proto mi naskočil růženec, když se na mne zadíval o něco déle než na jiné. Na vysvětlenou řekl: „Připomínáte mi jeden slavný obraz.“ „Že by?“ zareagovala jsem polohlasem, protože nic vtipnějšího mne nenapadlo.

Ševčík se ve Sněmovně utrhl na Šebelovou. Vezměte si menopauzu, vzkázal jí

Pauza byla docela dlouhá. Dost dlouhá, abych si stačila vybavit Monu Lisu… Nepochybuju, že s tím mistr literárních smečů počítal. Teprve poté, co jsem mu nejen já, ale všichni viditelně viseli na rtech, řekl: „Guerniku.“ Samozřejmě, že sklidil výbuch pobaveného smíchu. U nás na FAMU by nikdo nepřipustil, že slavnou Picassovu Guerniku, tu expresivní kompozici hrůz bortícího se města a světa, neznal.

Byla jsem uražená? Ponížená? Ne, mě to tenkrát rozesmálo stejně jako ostatní. V těch dobách se totiž vtipná pointa cenila nade vše. Nevadil ani černý, čili drsný humor. Ostatně mi nevadí dodnes a občas ho i používám, což ovšem naráží na jemnocit mladé generace. Černým humorem mladé lidi často pohoršuju. Přitom pohoršovat se mají staří nad mladými, ne naopak. Jenomže teď je toho obráceně víc. Pro poučení už si nechodí vnuci k nám, nýbrž my k vnukům. Jak jinak bychom se srovnali s moderními technologiemi?

Za Ševčíkovo hulvátství se omluvila Malá. Táhlo z něj, byl podnapilý, říká Šebelová

A s morálkou to není o moc jiné. Když sleduju všechny ty bohulibé ekologické aktivity, snižující se spotřebu alkoholu a genderovou toleranci, musím uznat, že mladí lidé jsou ve své většině (samozřejmě s výjimkou deprivantů) velice slušní a vlastně hodní. Hodní a vážní. Někdy bych ale víc humoru uvítala. Když je totiž ctnost přílišná, může být i nebezpečná. Stejně jako přílišná hygiena. Ta má (jak už se ví) tendenci překlopit se v alergii. Ctnost pak ve zlobu. Někdy mám dokonce pocit, že už se překlopila. A říkám si: Chtěli jsme nezávislá média, nebo nenávistná média?