Voice of Freedom Повна версія

Plínečka, zadeček, šikulka. Jak se dospělí a svéprávní lidé mění ve špitále v batolata

· Main news

Když jsem napsal půl dnešního textu, došlo mi, že téměř stejný jsem tu nedávno už měl. Takže znovu, jiné téma. Bující zapomnětlivost mě děsí čím dál víc. Denně postrádám brýle, s výpadky textů se ztrapňuji při koncertech naší kapely, onehdy jsem hledal peněženku a zjistil, že ji držím v zubech, jako bych byl svůj pes. Uzávěrka se blíží, problém řeším ctností z nouze, náhradní námět bude aktuální, ale ponurý jako Dušičky a existenciální jako zrezlé listí za mým oknem.

S leknutím jsem si uvědomil, s čím to možná souvisí: ocitl jsem se nedávno v nemocnici na iktové jednotce, což je pracoviště intenzivní péče po cévních mozkových příhodách. Několik dní připojen k měřákům a nečinný jsem při své profesní deformaci pozoroval lingvistické souvislosti toho místa a dospěl od drobností na úrovni slovníku a gramatiky až k filozofujícím úvahám.

Jako příklad prvně jmenovaného řekněme, že jsou tu slyšet častěji než jinde zdrobněliny, hlavně typu plínečka, zadeček a podobně, ale také pochvaly jako šikulka. Také mi to připomnělo, že špitál obecně je místem, kde nejdéle přežívají nářečí. Je to jejich muzeum, nikde není vyšší koncentrace lidí, kteří je díky věku ještě používají. Zejména ve spádové nemocnici širšího regionu s relativně zachovanými tradicemi.

Lidé po mrtvici, i ti dezorientovaní, mluví gramaticky správně, jen si nemohou vybavit správná slova. Gramatika přetrvá, i když slovník mizí?

Připomene vám to, co jste už dávno neslyšeli, a jak tak ti lidé z Tróbska a Hójezda mluví s personálem, přidáte se i vy. Jiné pozoruhodnosti skýtá hovor personálu: když například řeknou, že pacientka byla přijata orientovaná, znamená to, že věděla, kde je východ, kdežto dezorientovaná ne. Neboť orientovat se od původu znamená mířit k orientu čili východu. Řekne-li se, že něčí politika se orientuje na východ, je to dvakrát totéž. Jako dárek zdarma.

U lidí na iktové jednotce se střídají stavy lucidní se zmateností, vznikající surrealismus je někdy pozoruhodný. Paní naproti se pořád směje, sama sobě, mluví a směje se. Casnuje za svody monitoru, trhá si kanylu z ruky a personál kmitá kolem, zatímco paní se pecní, až dechu popadá. A zdravotní bratr ji citlivě nabádá ke klidu a ona se směje a směje. Péči tu poskytují obdivuhodní mladí lidé, kteří musí být lucidní pořád. Nebo na ně také časem dojde?

Děsivé selhání a fatální katastrofa, to můžeme číst všude. A přitom jde o banality

Na iktové jednotce si člověk uvědomí věci, které ho jinde nenapadnou. Při mém pobytu byli přijímáni na okolní lůžka noví pacienti, hlavně v noci. A každý takový po mrtvici, i ten dezorientovaný, mluvil gramaticky správně, náležitou formou, jen si nemohl vybavit slova. Napadlo mě, že gramatika jazyka je to poslední, co si člověk pamatuje a dobře ovládá, ač jinak už netrefí na východ.

A to mluvíme o gramatice češtiny, tak složité, že lidi zrození do jiných jazyků ji nepochopí ani za nejlepší duševní kondice. Když si člověk v prvních letech života osvojí jazyk, jako by dostal do čela šém. Moderně řekněme hardware dostane operační systém a ten je na doživotí, i když se ztratí data. A dokud šém nemá, je tabula rasa. Není nakonec tímto řečeno, co mezi křesťany znamená, že na počátku bylo slovo? A že slovo bylo u Boha – čili toho, kdo vkládá šém?