Politická malověrnost. Reforma zdravotnictví by neměla začínat od konce
Mimo pozornost médií zveřejnilo ministerstvo zdravotnictví investiční plán na léta 2027 až 2034 a je to opravdu zajímavé počtení. Hlavním sdělením je, že do státních nemocnic a dalších zdravotnických zařízení chce investovat téměř 69 miliard korun, což nelze hodnotit jinak než jako rozumný krok. Nicméně jaké zdravotnictví si za tyto investice nebo každoroční obří výdaje kolem 700 miliard korun chceme pořídit, stále nevíme.
Současné vedení ministerstva se hlásí k reformám a objektivně lze konstatovat, že skutečně připravuje nejrozsáhlejší soubor změn zdravotnictví za desítky let. Mění fungování zdravotních pojišťoven, úhradový systém, kompetence zdravotníků, snaží se o centralizaci i decentralizaci některých chirurgických výkonů.
Jak má vypadat síť nemocnic v roce 2034?
To vše sice probíhá a z jednotlivých kroků lze část budoucího uspořádání odhadovat, ale odborná veřejnost dosud nezná ucelenou představu, jak má česká nemocniční síť vypadat na konci celého procesu, tedy někdy v roce 2034. Zásadní reforma by totiž měla mít nějaký cílový stav, k němuž by se upínaly síly nejen samotných architektů změn, ale podle něhož by se mohli zařídit i samotní zdravotníci.
Nejlépe je tento problém vidět v Praze. Základní nemocniční areály hlavního města vznikaly postupně během minulého století a síť velkých historických nemocničních areálů se především rozšiřovala, nikoliv redukovala. Důležité ponaučení, které si tak z posledních desetiletí můžeme odnést, zní, že aspoň pomalu, poněkud chaoticky a takříkajíc „ad hoc“ stavět umíme, cokoliv rušit nám však nejde.
To je lekce nesmírně důležitá pro úplně všechny, protože i samotným reformátorům může nyní ukázat, kam by měli napřít většinu svých sil.
Nestačí nové postavit, ale i staré zbourat. Reforma zdravotnictví, jaká tu ještě nebyla – jen ji prosadit
Výsledkem tohoto procesu je přebujelá nemocniční síť, ve které se po desetiletí udržují pracoviště a někdy i celé programy, jejichž význam z hlediska potřeb našeho zdravotnictví může být přinejmenším diskutabilní. Praha tak vedle sebe dodnes udržuje několik velkých fakultních nemocnic s řadou překrývajících se oborů a programů. Samozřejmě, každé oddělení má svou historii, personál, bývalé či současné osobnosti, důležité pacienty a často také politické zastánce. A to jsou hlavní důvody, proč jsme síť zdravotnických zařízení nebyli schopni a ochotni zkultivovat. Politické ztráty byly vždy větší než potenciální zisky.
Dobrou zprávou však je, že postupně aspoň vznikla v českém zdravotnictví poptávka po změnách. Kdo se prošel po velmi zanedbaně vypadajících areálech pražských nemocnic, pochopí to velmi rychle. Pro porovnání by stačilo zajet do některé nemocnice za naší západní hranicí, aby člověk okamžitě pochopil, že nemocnice může vypadat spíš jako banka než jako desetiletí zanedbávaný soubor opravdu nepěkných státních budov.
Proč je nový investiční plán tak důležitý
Z investičního plánu ministerstva poměrně jasně vychází podpora IKEM a Fakultní nemocnice Motol a Homolka. IKEM má dostat nový pavilon pro rozvoj transplantačních programů za 2,5 miliardy. Do Motola a Homolky míří miliardy na nové chirurgické a interní pavilony, laboratorní komplement, rotační pavilon pro chirurgické obory a také nový neurochirurgický a kardiovaskulární operační trakt. Naproti tomu investice do VFN a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady jsou podstatně omezenější.
Reformátor Vojtěch? Ministerstvo není nečinné, tvrdým a nutným střetům se ale vyhýbá
To pravděpodobně není náhoda. VFN, Vinohrady a Bulovka jsou už dnes součástí úvah o zásadní transformaci pražské nemocniční sítě. Investiční plán tak možná nepřímo naznačuje víc, než ministerstvo dosud prozradilo. Otázkou ovšem zůstává, z jaké kapacitní analýzy jednotlivé investice vycházejí a jak přesně zapadají do budoucí podoby sítě.
I tady ale vznikají otázky. Ministr Adam Vojtěch při představení investic uvedl, že stát chce „rozvíjet špičkovou medicínu a posílit péči tam, kde dnes kapacity nestačí“. Jako princip to zní správně. Jenže právě investice do kardiovaskulárního programu Motola a Homolky ukazuje, že skutečnost může být složitější.
V jednom společném nemocničním celku dnes funguje dospělá kardiochirurgie v Motole, další samostatný dospělý kardiochirurgický program na Homolce a unikátní Dětské kardiocentrum. Nyní má do společného neurochirurgického a kardiovaskulárního operačního traktu směřovat dalších 1,8 miliardy korun. Dětská kardiochirurgie má vzhledem ke své celostátní unikátní roli zvláštní postavení. Pokud však mají Motol a Homolka současně dlouhodobě rozvíjet dva dospělé kardiochirurgické programy, měla by existovat jasná odpověď, jakou roli pak budou mít ostatní pražská kardiochirurgická pracoviště.
VOJTĚCH: Souboj nemocnic nemá vítěze. Naším úkolem je zajistit, aby fungovaly společně
A prostřednictvím tohoto příkladu se dostáváme k podstatě problému. V reformě zdravotnictví by se prostě nemělo postupovat od konce, i když to z politického hlediska může být výhodné. Z hlediska způsobu řešení velkých problémů to však zavání nedůvěrou ve vlastní síly, obecněji politickou malověrností.
Ministerstvo by mělo nejprve veřejně definovat, jakou síť nemocnic chce mít stát v roce 2034, a současně prezentovat, co z dnešní struktury chce zachovat, posílit nebo spojit a čeho se postupně vzdát. Následně by tento směr mělo důsledně držet a obhájit, i když při centralizaci jednotlivých oborů narazí na tuhý odpor a bude nuceno dělat nepopulární opatření.
A teprve potom má smysl hledat desítky miliard na stavby, které budou plánovanou síť obsluhovat.