Poprava jako jarmareční atrakce. USA přímým přenosem riskují, že se z brutality stane norma
Pentagon chce na konci roku na internetu živě přenášet popravu bývalého armádního psychiatra Nidala Malika Hasana. Dívat se bude moci široká veřejnost. Prezident Donald Trump schválil vykonání trestu smrti a ministr obrany Pete Hegseth chce, aby se poprava stala veřejnou podívanou. Spojené státy se tak vracejí k praxi, od níž civilizované společnosti postupně upouštěly.
A jdou ještě dál: místo aby se lidé museli shromáždit na jednom místě, budou moci sledovat zabití odsouzeného odkudkoliv, třeba z pohodlí vlastního obýváku.
Proč to Hegseth dělá? Veřejná poprava má mít odstrašující účinek, být jakousi formou satisfakce a možná také vychovávat občany k tvrdosti a mužnosti, které ministr tak rád vychvaluje. Smrt má být nejen trestem, ale i poselstvím. Podívejte se, jak stát trestá své nepřátele. Podívejte se, kdo je silnější. A naučte se, že tvrdost je ctnost. Jenže tak jednoduché to není.
Poprava s popcornem v ruce
Nejde přitom o to, zpochybňovat závažnost Hasanových činů. Zabil třináct lidí, další desítky zranil a jeho útok byl spojen s islamistickou ideologií a sympatiemi k Al-Káidě. Jeho zločin byl strašlivý. Ale právě proto bychom měli rozlišovat mezi spravedlností a pomstou. To, že si někdo zaslouží trest, ještě neznamená, že se jeho smrt má stát zábavou pro miliony lidí.
Měla by být poprava zločince živě přenášena na internetu?
Za prvé není jasné, zda veřejnost skutečně pocítí větší satisfakci, když bude sledovat Hasanovo zastřelení. A zda to někoho odstraší od spáchání zločinu v budoucnu. Může jít spíše o ukojení morbidní zvědavosti. Ostatně, tak tomu při veřejných popravách v minulosti často bývalo. Kolem popravišť se prodávalo občerstvení, lidé se bavili a událost měla někdy blíž k jarmareční atrakci než k důstojnému výkonu spravedlnosti. V davu se kradlo a občas propukaly rvačky. I proto se od veřejných poprav postupně upustilo.
Některé studie upozorňují na takzvaný brutalizační efekt poprav. Podle této hypotézy může státem vykonávané zabíjení přispívat k představě, že násilí je legitimním způsobem řešení problémů. Výsledky výzkumů nejsou jednoznačné, ale stále je tu otázka, jaký signál vysílá stát, když na jedné straně násilí odsuzuje, ale udělá z něj zároveň veřejné divadlo. Pokud se na obrazovce objeví skutečný člověk, který umírá, nejde o nějakou abstraktní debatu o spravedlnosti, ale o skutečnou smrt, kterou bude moci navíc každý sledovat z obýváku a jíst přitom popcorn.
Jak vykonat spravedlnost
Ještě větší otazník visí nad tím, co to udělá s diváky, zejména s dětmi. Obraz skutečného člověka, který je zastřelen, není totéž co hraná scéna. U některých lidí může vyvolat silný stres, úzkost nebo dlouhodobé psychické potíže. Ne u každého automaticky vznikne posttraumatická stresová porucha, ale není znepokojivé, že stát hodlá takovou zkušenost nabídnout veřejnosti jako podívanou?
Poprava vraha není zlo. Ale pokud ji stát nezvládá vykonat, nemá ji dělat vůbec
Sledování násilí zkrátka samo o sobě neposiluje lidskou dobrotu ani mužské ctnosti. Může se naopak stát, že se zabití bezbranného člověka promění v něco, na co se lidé dívají z pouhé zvědavosti, a že se sledování krutého činu začne považovat za běžnou, společensky přijatelnou činnost. A to nikoliv ve válce, ale v době míru.
Veřejná poprava se může vydávat za projev síly a odhodlání. Jenže síla státu se nepozná pouze podle toho, jak tvrdě dokáže potrestat člověka, který spáchal strašlivý zločin. Pozná se také podle toho, zda dokáže vykonat spravedlnost. Pokud stát potřebuje, aby se na zabití odsouzeného dívaly davy, pak už nejde jen o trest, ale i o demonstraci moci.
V Americe Donalda Trumpa a ministra Hegsetha se však právě taková podívaná může stát politickým symbolem. Stát chce veřejnost přesvědčit, že bojuje proti barbarství, ale přitom z lidské smrti dělá představení. Smrt odsouzeného má být varováním, ale ve skutečnosti se může stát hlavně výpovědí o společnosti, která se rozhodla přijmout brutalitu a voyeurství za své.