Podání vypálil tak razantně a přesně, že úder z rakety Novaka Djokoviče letěl pouze do vyvýšeného umpiru, na němž seděl hlavní rozhodčí. Tomáš Berdych se zeširoka usmál a pumpoval zaťatými pěstmi, jeho tým skákal radostí. Takhle to vypadalo, když český tenista naposledy postoupil do grandslamového finále – ve Wimbledonu 2010. K této honosné metě se v pátek přiblížil Jakub Menšík, avšak do boje o titul z Roland Garros neproklouzl.
Se světovou trojkou Alexanderem Zverevem prohrál 5:7, 2:6, 6:3 a 3:6. Až z něj vyprchá zklamání, že proti favoritovi nepředvedl podobnou úroveň, díky níž v předcházejících kolech exceloval, bude se za antukovým svátkem jistě ohlížet pozitivně.
V pouhých dvaceti letech ukázal, že je připravený vyhrát grandslam. „To byl vždycky můj sen,“ přitakává vytáhlý rodák z Prostějova.
Nyní je jasné, že menší cíle než napodobit Petra Kordu, zatím jediného šampiona v historii samostatného Česka (Australian Open 1998), ani mít nemůže.
Zlepšení přišlo pozdě. Menšík se do finále Roland Garros neprobojoval
Disponuje všemi potřebnými dovednostmi – tenisovým uměním, správným mentálním nastavením i fyzickou odolností.
Jistě, pořád mu něco chybí. Jinak by Zvereva v pátek zdolal. Možná zkušenosti, vždyť dosud byl na grandslamu nejdál letos v Melbourne v osmifinále, do kterého vinou zranění ani nenastoupil.
Teď už si zažil, co všechno dlouhá dřina na jedné z nejsledovanějších akcí planety obnáší.
„Celkově jsme s týmem odvedli skvělou práci. Shodli jsme se, že to byly dva fantastické a pozitivní týdny. Ukázalo nám to, že jdeme správnou cestou. Udělám maximum, abych v tom pokračoval a jednou na grandslamu došel ještě dál a třeba ho i vyhrál,“ citovala ho agentura ČTK.
Český mužský tenis v Paříži dovedl do prvního grandslamového semifinále od roku 2017.
V tak mladém věku je pochopitelné, že se ještě má kam posouvat. S trenérem Tomášem Josefusem a dalšími členy týmu si jistě Roland Garros vyhodnotí a poučí se. Nedostatky dokážou odstraňovat velmi rychle.
Především je pozoruhodné, jak si Menšík umí z turnajů odnést hlavně ty pozitivní věci. I když se mu úplně nedaří, nemá tendenci si nadávat. Radši se s otevřenou a pozitivní myslí soustředí na další výzvy.
Což jistě přijde i nyní. Na trávě bude se svým dělovým servisem také nebezpečný. Navíc si s sebou ponese renomé grandslamového semifinalisty, který s kamennou tváří čelí i těm největším překážkám.
Nekolabuji, strašně si to užívám a medituji. Menšíkovi rodiče o emocích i výchově
A že jich v Paříži překonal dost.
Tak třeba hned ve druhém kole, kde proti Argentinci Navonemu strávil na kurtu víc než čtyři a půl hodiny. Pálilo na něj slunce, trápily ho křeče, ale on dokázal zvítězit. Vyšťavil se tak moc, že po mečbolu se několik minut nedokázal postavit na nohy.
Ve třetí rundě narazil na australského favorita De Minaura, kterého nikdy předtím neporazil. První sadu ztratil nelichotivým poměrem 0:6. Ale kde by se jiní složili, on vytrval. A vyhrál ve čtyřech sadách.
Poté se nenechal rozhodit ztraceným vedením 2:0 na sety proti Rubljovovi ani bouřlivým publikem, které při jeho premiéře na největším pařížském dvorci hnalo jeho čtvrtfinálového soupeře Fonseku.
Až Zverev, kterého experti už od vypadnutí Sinnera a Djokoviče pasují do role největšího favorita, byl nad jeho síly. Což rozhodně není něco, za co by se měl stydět.
„Velmi pozitivně hodnotím nejen výsledky, ale především způsob, jakým dokázal čelit všem nástrahám v průběhu turnaje,“ ocenil ho trenér Josefus.
Šanci jsem měl, mrzelo Menšíka. Udělám maximum, abych jednou grandslam vyhrál
Až se Menšík příště dostane do grandslamového semifinále – a je velmi pravděpodobné, že to bude brzy –, třeba už promění šance, které mu proti Zverevovi unikly.
Kdyby v první sadě využil jeden ze tří brejkbolů na vedení 5:3, hrál by se dost možná úplně jiný zápas.
Každopádně nemusí smutnit dlouho. Vždyť kariéru teprve začíná. Ve dvaceti letech už patří k nejlepším.
Teď je hlavní, aby si odpočinul a nachystal na nadcházející travnatou část sezony.
Wimbledon začíná už za 23 dní a je dost možné, že Menšík na něm bude mezi nejlepší šestnáctkou nasazených. Což je solidní základ pro další daleké tažení.
Jistě by bylo příhodné, kdyby čekání na Berdychova nástupce ve finále grandslamu skončilo právě na posvátné londýnské trávě.
Třeba už letos, po dlouhých 16 letech?
