Proč je někdy dražší být chudý než bohatý

Kdo má peníze, může nakupovat výhodněji, vytvářet rezervu a investovat do kvalitnějších věcí, jejichž spotřeba vyjde levněji. Kdo je nemá, platí často více, protože si nemůže dovolit počkat, koupit větší balení nebo zaplatit za kvalitu. Život s napjatým rozpočtem tak může být překvapivě nákladný.

Mluví-li se o finanční gramotnosti, bývá člověk s nižším příjmem často považován za toho, kdo by měl lépe hospodařit: nakupovat ve velkém, a tím i laciněji, porovnávat ceny, nezadlužovat se, kupovat kvalitní věci, vytvářet si rezervu či investovat pro stáří. A samozřejmě neutrácet za zbytečnosti.

Nákupní paradox

Rady jsou to vesměs rozumné, mají však jeden problém. Osobní finance mají nepříjemnou vlastnost: ekonomická racionalita často začíná až tam, kde napjatý rozpočet či nedostatek peněz končí.

Je to paradox, který je v běžných radách o osobních financích často přehlížen, ale paradox velmi reálný: kdo má dostatečný příjem a finanční rezervu, může si dovolit přemýšlet dlouhodobě. A může si tak pořídit kvalitnější pračku, protože ví, že vydrží déle, koupit si větší balení potravin, protože má peníze na jejich zaplacení, nebo využít výhodnou nabídku, i když musí zaplatit předem. Navíc se nemusí zadlužovat a platit tak více.

Jan Urban

• Je autorem řady publikací. Letos vydal knihu Ekonomické instinkty, která se věnuje roli ekonomických instinktů v našem rozhodování.

• Z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla také jeho kniha Psychologie pro každý den

• Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
• Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Člověk, který má na účtu před výplatou několik stovek, žije dráže. Když obchod nabízí tři balení za cenu dvou, může to být skvělá nabídka. Máme-li však na účtu právě tolik, abychom zaplatili nájem a jídlo, pak příliš množstevních slev nevyužijeme. Chudší lidé tak často nemají problém jen s tím, že mají méně peněz: mají i méně možností činit finančně výhodná rozhodnutí.

Nejlevnější varianty bývají často nejdražší

Představme si dvě domácnosti. První má dostatečný příjem a na účtu rezervu. Rozbije se jí pračka, její majitel zajde do obchodu a koupí kvalitní model za patnáct tisíc. Možná trochu váhá, ale zaplatí. Druhá domácnost má příjem nižší, žije téměř bez rezervy, pračka se jí rozbije také, ale patnáct tisíc nemá. Koupí proto nejlevnější model za sedm tisíc, který se za dva roky pokazí. Oprava stojí dva tisíce a za další rok pračka definitivně skončí.

Chudoba je tak někdy paradoxně daní za nedostatek peněz. Kdo má peníze, může investovat do věcí, které mu později peníze ušetří, kdo je nemá, často musí volit krátkodobě levnější variantu, která je z dlouhodobého hlediska dražší.

Finanční rezervu nejvíce potřebuje ten, kdo má peněz málo. Právě ten si ji však vytváří nejobtížněji. Kdo má peněz dost, může si říct: „Tento měsíc si odložím deset tisíc.“ U člověka, který má na konci měsíce tisícovku, to však bude poněkud obtížnější. Přesto se finanční rady někdy tváří, jako by šlo pouze o otázku disciplíny. „Stačí si každý měsíc odkládat deset procent příjmu.“ Výborně. A když po zaplacení nájmu, energií, jídla a dopravy nezbude nic? Stačí si odkládat deset procent. Z čeho? Z optimismu?

Psychologie nedostatku

Finanční problémy navíc neovlivňují jen peněženku. Ovlivňují i způsob, jakým člověk přemýšlí. Dlouhodobý finanční tlak přirozeně zužuje pozornost a posouvá ji k bezprostředním potřebám. Pokud člověk neví, zda mu peníze vydrží do konce měsíce, soustředí se především na dnešek a nejbližší dny a na výdaje, které už jsou na spadnutí.

Budoucnost je sice důležitá, ale poněkud abstraktní. Večeře, nájem či nedoplatek za elektřinu jsou konkrétní. Není proto příliš překvapivé, že člověk pod finančním tlakem někdy činí rozhodnutí, která mohou z pohledu člověka s dostatečnou rezervou vypadat iracionálně.

Není to nutně proto, že by byl méně zodpovědný. Jeho problém je jiný. Má-li člověk dostatek zdrojů, může plánovat a přemýšlet v horizontu měsíců a let. Má-li jich nedostatek, horizont jeho rozhodování se zkracuje.

Je to podobné jako při nedostatku času. Máme-li na jednoduchý úkol celý den, můžeme si práci rozvrhnout a rozhodovat se, čemu dát přednost. Zbývá-li nám deset minut, soustředíme se především na to, co musí být hotové jako první. A to nemusí být nutně to nejdůležitější – jen to nejurgentnější. Finanční nedostatek tak může člověku paradoxně ztěžovat právě to, co po něm společnost očekává: dlouhodobé plánování, odkládání okamžité spotřeby a rozhodování s ohledem na budoucnost.

„Stálo to jen tisícovku“ aneb jak poznat finanční nevěru

Kdo nemá peníze, nemůže nakupovat „výhodně“

Jedna z nejčastějších rad osobních financí zní: nakupujte ve větším balení. Ekonomicky skvělé, ale velké balení stojí více peněz. Rodina s dostatečným příjmem koupí deset kilogramů pracího prášku za výhodnou cenu, rodina s napjatým rozpočtem koupí kilogram. Ne proto, že by neuměla počítat cenu za kilogram, ale proto, že má v peněžence peníze na kilogram.

Podobně fungují slevové akce. Supermarket nabízí výhodnou nabídku: dvě balení za cenu jednoho. Problém? Na účtu máte peníze právě na jedno, takže neušetříte. Ale ne proto, že jste finančně negramotní, ale protože nemáte dostatečnou likviditu.

To vše je jeden z důvodů, proč se nízkopříjmové domácnosti mohou dostávat do situací, kdy za některé základní potřeby platí relativně více. Nemohou si dovolit nakupovat dopředu, využívat množstevní slevy, čekat na výhodnější nabídku a často ani nakupovat tam, kde je zboží nejlevnější. Pracuje-li člověk na směny a nemá auto, může být supermarket vzdálený deset kilometrů ekonomicky poněkud vzdálenější než obchod za rohem. A máte-li doma malé děti, není úplně snadné vydat se přes celé město za jogurtem levnějším o tři koruny.

Co způsobuje, že někteří lidé utrácejí zbytečně moc či investují s chybami

Co opravdu pomáhá: tři doporučení

Prvním doporučením je rozlišovat mezi výdaji, které jsou levné dnes, a těmi, které jsou levné za celý svůj životní cyklus. Tedy nenakupovat jen podle cenovky. U spotřebičů, oblečení nebo některých služeb se vyplatí přemýšlet nejen o pořizovací ceně, ale i o životnosti, spotřebě a nákladech na opravy. Levnější spotřebič může mít vyšší spotřebu, levnější obuv vyžadovat častější nákup a levný výrobek může mít dražší náhradní díly.

Neplatí pochopitelně ani jednoduchá rovnice „dražší = kvalitnější“. Člověk s napjatým rozpočtem však nepotřebuje nejlepší výrobek na trhu. Potřebuje dobrý výrobek za cenu, kterou si může dovolit bez zadlužení. Mnohem praktičtější tak může být hledat druhou nejlepší možnost: bazarové zboží, repasované výrobky nebo věci z druhé ruky. Když se dá kvalitní věc získat levněji jen proto, že už ji někdo jiný nechce, může to být velmi racionální způsob hospodaření.

Druhé doporučení se týká rezervy. U domácnosti s napjatým rozpočtem může být představa rezervy ve výši tří nebo šesti měsíčních příjmů stejně realistická jako vlastní jachta. Přesto má smysl začít: ne s cílem vytvořit dokonalou rezervu, ale vytvořit alespoň první malý polštář. Tisíc korun je málo, ale když se rozbije rychlovarná konvice, je to rozdíl mezi koupí nové za hotové a přemýšlením, kde si půjčit. Pět tisíc je stále málo, ale může pokrýt několik nepříjemných situací, které by jinak znamenaly dluh.

Pro domácnost s nižším příjmem může tak být lepší říci si: „Budu si každý měsíc odkládat 300 korun“ než: „Rezervu si začnu vytvářet, až budu vydělávat více.“ Ten druhý okamžik totiž nemusí přijít nikdy. Navíc platí jedna psychologická drobnost: rezerva by měla být méně dostupná. Když jsou peníze na mimořádné výdaje na stejném účtu jako peníze na běžné nakupování, máme často sklon je zařadit mezi ty, které lze utratit.

I malá pravidelná částka ukládaná na spořicí účet může přitom za deset let vytvořit poměrně slušný finanční polštář. Při stálém 4% úroku a pravidelné úložce 2 tisíce korun měsíčně by konečná částka činila přibližně 294 tisíc korun. Z toho téměř 54 tisíc by představovaly úroky.

Třetí doporučení říká: „Plánujte nejdřív to, co se může pokazit.“ Lidé mají tendenci plánovat příjemné věci: dovolenou, Vánoce, novou televizi. Jenže domácí rozpočet se často rozpadá kvůli věcem, které příjemné nejsou, jako je rozbitá pračka, doplatek za energie či oprava auta.

Proto má smysl vytvořit si jednoduchý seznam finančně nebezpečných situací. Tedy položit si otázku: Co by naši domácnost finančně rozhodilo nejvíce? A potom se postupně snažit tyto situace řešit. U auta může být důležitější mít stranou peníze na opravu než šetřit na každém tankování, u rodiny s malými dětmi může být důležitější malá rezerva na nečekané výdaje než dlouhodobé investování částky, kterou bude rodina možná potřebovat za několik měsíců.

Zásadní kroky, abyste byli finančně za vodou. Musíte je stihnout od 20 do 50 let

Co dělat, když rozpočet ani tak nevychází

Někdy žádný trik nepomůže: když domácnost utrácí více, než kolik vydělá, je třeba najít příčinu. Pomoci může rozdělit výdaje do tří skupin:

• Co musíme zaplatit, tedy bydlení, energie, potraviny, doprava, splátky a další skutečně nezbytné výdaje.
• Co potřebujeme, ale můžeme omezit, jako telefon, internet, pojištění, některé druhy dopravy, oblečení nebo část nákladů na potraviny.
• Co bychom chtěli, ale bez čeho se obejdeme: předplatné, část zábavy, impulzivní nákupy a další výdaje, které nám sice dělají radost, ale nejsou nezbytné.

Nejde přitom o to zrušit vše, co patří do poslední skupiny. Důležité je spíše vědět, za co utrácíme pouze ze zvyku.

To nejpraktičtější pravidlo osobních financí však zní: „Nešetřete každou korunu, ale chraňte každou korunu, kterou si nemůžete dovolit ztratit.“ Není to nutně rada pro bohaté, ale pro domácnost s napjatým rozpočtem může být jednou z nejdůležitějších.