Být dobrým člověkem je nepochybně ctnost. V lidské společnosti však existuje občas zvláštní paradox: vadí nám nejen člověk, který dělá špatné věci, ale často i ten, který nám svým ctnostným chováním připomíná, že bychom ani my špatné věci dělat nemuseli. A totéž se týká druhých.
Říká se, že Boha rozhněváme svými hříchy a lidi svými ctnostmi. Vůči Bohu je to možná trochu nespravedlivé: o jeho názoru na naše hříchy totiž nemáme – alespoň za svého života – úplně přesné informace. U lidí je to však jednodušší. Ti nám své názory na naši ctnost dávají mnohdy poměrně jasně najevo, někdy i hlasitě.
Chybná očekávání
Člověk by očekával, že společnost bude mít lidi poctivé, zásadové, spolehlivé a ohleduplné, stejně jako lidi, kteří nelžou, nepodvádějí, dodržují pravidla a nesnaží se najít skulinu, kterou je obejít, ráda. Slušnost totiž společenský život zpříjemňuje, a často i zjednodušuje.
Lidská psychika má však v tomto ohledu jeden háček. Cizí ctnost nám může být občas nepříjemná, a někdy dokonce nepříjemnější než cizí hříchy.
Představme si člověka, který podvádí, lže, chodí pozdě, nedodržuje dohody, a ještě je na to pyšný. Vadí nám, ale možná ne tolik, jak bychom čekali. Můžeme si totiž říct: „No jo, ale lidé jsou prostě takoví.“ A vzpomenout přitom na situace, kdy jsme se možná sami chovali podobně. A věc je tím vyřízena.
Jan Urban
- Je autorem řady publikací, letos publikoval na téma Ekonomické instinkty, jež hrají roli v našem rozhodování.
- Z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla také jeho kniha Psychologie pro každý den
- Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
- Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.
„Horší“ je tak občas člověk, který všechno dělá správně. Přijde včas. Přizná chybu. Vrátí peníze, které mu nepatří. Dodrží slovo, i když se mu to nehodí. Když něco neví, řekne jednoduše: „Nevím.“ Takový člověk nám totiž může způsobit drobný psychologický problém – nutí nás se s ním srovnávat. A toto srovnání nemusí být vždy příjemné.
Může se tak stát, že stojí-li před námi někdo, kdo podvádí stejně jako my, můžeme se cítit docela normálně. Pokud však před námi stojí člověk, který podvádět odmítá, může se nám najednou naše vlastní chování jevit trochu jinak.
Ctnostný člověk nám totiž často říká něco o nás samých. A cizí ctnost nám může položit trochu nepříjemnou otázku: Proč se tak nedokážeme chovat také?
Dvě možnosti
Lidská psychika má v takové situaci dvě možnosti. Můžeme se změnit: přiznat si, že chování druhého je lepší. A řídit se jeho příkladem. Anebo můžeme udělat něco většinou podstatně jednoduššího. Snažit se jeho chování, motivy či dokonce charakter zpochybnit.
Jeho slušnost nás totiž provokuje. A člověk má přirozenou tendenci chránit svůj obraz sebe sama. Chceme věřit, že jsme slušní a spravedliví. A když se objeví někdo, jehož chování nám tento obraz narušuje, může být jednodušší – než změnit vlastní chování – zpochybnit to jeho.
Začneme tedy hledat vysvětlení, které nám umožní si dobrý obraz sebe sama zachovat. Říkáme si: „On si na něco hraje.“ „Chce být lepší než ostatní.“ „Určitě za tím něco je.“ „Tohle se nedá dělat upřímně.“ „Je naivní a brzy se mu to vrátí.“ A máme klid.
Vztah jako lék na nervy: Funguje skvěle, pokud mu tedy zrovna nevypršela záruka
Z ctnosti jsme tak právě vyrobili podezření, z poctivosti naivitu, z odvahy fanatismus a z člověka, který odmítá lhát, někoho, kdo „nechápe realitu“. Nedokážeme-li zpochybnit jeho motiv, můžeme dokonce zpochybnit jeho charakter.
Ctnost jako nepříjemné zrcadlo
Na cizí ctnosti je nepříjemné právě to, že nám většinou nic neříká přímo. Nemusí nás kritizovat, poučovat ani napomínat. Stačí, že ji vidíme.
Představme si například kolegu, který úspěch, k němuž přispěl celý tým, nikdy nepřisuzuje sám sobě. Když udělá chybu, přizná ji. Když dostane pochvalu za něco, co ve skutečnosti udělal někdo jiný, upozorní na to.
Takový člověk může být pro okolí příjemný. Ale může být také trochu otravný. Ne proto, že by dělal něco špatně. Svým chováním totiž zvyšuje laťku. Podobně může působit přítel, který dodržuje slovo, nebo partnerka, která se umí omluvit.
Glosa: Věk moudrosti, aneb když tělo už tolik neposlouchá, ale má zato vlastní názor
Čím blíž takového člověka máme, tím silnější může jeho „efekt“ být. U cizího člověka si řekneme, že je prostě jiný. U člověka, kterého dobře známe, se může objevit nepříjemná otázka: „Jestli to jde jemu, proč to nedělám já?“ A právě to je ta situace, kdy si buď řekneme, že se od druhého můžeme něco naučit, nebo si „vysvětlíme“, proč jeho přednost vlastně žádnou předností není.
Když slušný kolega začíná vadit
Představme si tak zaměstnance, který chodí připravený, dodržuje termíny, nešíří pomluvy, nebere si zásluhy druhých a upozorní na chybu, i když ji udělal jeho nadřízený. Zpočátku může být oblíbený. Po nějaké době už méně.
Ne proto, že by se zhoršil. Ale protože jeho chování může změnit očekávání celého týmu. Najednou se očekává, že termíny budou dodržovat i ostatní, že se budou přiznávat chyby a že nebude možné tak snadno říct: „Dělají to tak všichni.“
Člověk, který dodržuje pravidla, tak někdy nechtěně zvyšuje nároky na ty, kteří je dodržovat nechtějí.
Podobný mechanismus funguje mnohdy i v rodině. Jeden člen rodiny začne například důsledně uklízet společné prostory. Ostatní ho zprvu pochválí. Jenže když v tom pokračuje, může začít působit jako člověk, který „pořád něco řeší“. Ve skutečnosti se změnilo jen jedno – jeho vlastní chování začalo nepříjemně ukazovat na chování ostatních.
Morální licence aneb jednou jsem byl hodný
Psychologie zná v tomto směru ještě jeden zajímavý mechanismus. Říká mu morální licencování. Spočívá v tom, že když uděláme něco dobrého, získáme někdy i pocit, že si později můžeme dovolit něco méně dobrého.
Pomůžeme kolegovi a pak si dovolíme být na někoho jiného nepříjemní. Přispějeme na charitu a večer máme o něco menší problém s tím, že jsme utratili peníze za něco zbytečného. Uděláme něco velkorysého a naše svědomí nám možná dovolí být příště trochu méně velkorysí.
Nejde pochopitelně o žádný automatický princip, lidé se liší. Princip však přesto ukazuje jednu důležitou věc: svou vlastní „morálnost“ si někdy vedeme skoro jako účetnictví. „Tady mám plus. Takže si můžu dovolit malé minus.“
Problém může nastat ve chvíli, kdy vedle nás žije někdo, kdo takové účetnictví nevede. Je prostě slušný i tehdy, kdy se mu to nehodí. A tím nám může naše vlastní „morální účetnictví“ poněkud pokazit.
Morálka nemusí být zadarmo
Existuje navíc ještě jeden důvod, proč lidé někdy nemají příliš ctnostné chování rádi. Ctnost totiž často něco stojí.
Je snadné hájit pravdu, když nás nic nestojí, bít se za spravedlnost, pokud nás to nijak neohrožuje, dodržovat a vyžadovat přísná pravidla, pokud jejich důsledky nepadnou na nás, naši rodinu nebo naše podnikání. Skutečná ctnost však začíná teprve ve chvíli, kdy se určité pravidlo obrátí proti nám.
Nejlepším testem ctnostného jednání je proto většinou jednoduchá otázka: „Hájili bychom to samé pravidlo, kdyby ho porušoval člověk, kterého máme rádi?“ A ještě nepříjemnější otázka: „Dodržovali bychom stejné pravidlo, kdybychom na jeho dodržování tratili?“
„Stálo to jen tisícovku“ aneb jak poznat finanční nevěru
Můžeme tvrdit, že každý má mít druhou šanci. Dokud o ni nepožádá někdo, kdo nám opravdu ublížil. A můžeme být přesvědčeni, že pravidla mají platit pro všechny, dokud je neporuší naše dítě.
Existuje ovšem i opačný problém
Ctnost pochopitelně není totéž, co moralizování. Člověk, který každého poučuje o správném životě, nemusí být nutně morálnější než ten, který mlčí. A někdy je neustálé upozorňování na vlastní bezúhonnost jen jinou formou sebepropagace.
Se svou ctností bychom proto měli být někdy opatrní. Ne každý náš kritik nám závidí naši morální převahu. A ne každý člověk, který s námi nesouhlasí, je morálně horší. Někdy nám totiž druhý člověk nevytváří nepříjemné zrcadlo. Někdy nám jen oprávněně říká, že se chováme nesnesitelně. A to bychom si také měli umět přiznat.
Ctnost není licence k povyšování se nad ostatní. Vedou-li naše „morální zásady“ k tomu, že se považujeme za lepšího, než všichni kolem, nastává možná čas své zásady zkontrolovat. Ctnostní totiž můžeme být i tak, aniž bychom druhé zbytečně provokovali. Svou slušnost nemusíme vystavovat jako vývěsní štít, a pokud něco uděláme správně, není vždy nutné o tom všechny kolem informovat.
Je navíc rozdíl mezi větou „snažím se dodržovat dohody“ a větou „měl byste konečně začít dohody dodržovat“. První může být inspirací, druhá však snadno vyvolá odpor. Ani ctnost navíc neznamená naprostou dokonalost: i slušný člověk může být někdy sobecký a závistivý.
Právě proto je užitečné být ke své vlastní ctnosti i trochu podezřívavý. A máme-li pocit, že jsme jediní spravedliví a poctiví, může být dobré se zeptat: „Nedívám se náhodou na svět tak, aby mi vyšlo, že pravdu mám jedině já?“
