Proč rádi věříme, že každý dostává, co si zaslouží a proč to bývá nebezpečný omyl

Řada lidí věří, že svět je v zásadě spravedlivé místo. Poctiví jsou dříve či později odměněni, podvodníci potrestáni a úsilí se vyplatí. Je to příjemná představa, která pomáhá klidněji spát a usnadňuje plánovat budoucnost. „Má však jednu drobnou vadu: je to jedna z našich nejodolnějších psychologických iluzí,“ říká v komentáři psycholog Jan Urban

Představme si svět, ve kterém existuje neviditelný soudce, který pečlivě zapisuje všechny dobré i špatné skutky a následně rozděluje odměny a tresty. Kdo pracuje tvrdě a je slušný, uspěje a bude mít šťastný život, kdo podvádí, dopadne dříve či později špatně.

Přiznejme, že takovému světu bychom asi všichni dali přednost. Skutečný svět však funguje jinak. Někteří poctivci zkrachují, někteří podvodníci létají soukromými tryskáči. Schopní lidé bývají přehlíženi, méně schopní povyšováni. Nemoci si nevybírají podle charakteru a přírodní katastrofy nezkoumají morální kvality svých obětí.

Většina z nás se přesto představy spravedlivého světa v otevřené či skryté podobě drží, často podvědomě. Psychologové tento jev označují jako víru ve spravedlivý svět (Just World Belief) a řadí jej k tzv. myšlenkovým klamům. Jde o silnou lidskou tendenci předpokládat, že lidé dostávají to, co si zaslouží, a zaslouží si to, co dostávají.

Je to zajímavý klam, bohužel však i klam, který nás vede k chybným úsudkům a někdy i k překvapivě necitlivým závěrům.

Historický experiment, který odhalil nepříjemnou pravdu

Za objevem tohoto klamu stojí americký psycholog Melvin Lerner. V 60. letech prováděl experimenty, které měly původně jiný cíl. Účastníci měli za úkol sledovat ženu, která byla za chybné odpovědi údajně trestána elektrickými šoky. Ve skutečnosti šlo o herečku a žádné šoky nedostávala, účastníci o tom však nevěděli.

Jan Urban

• Je autorem řady publikací, letos publikoval na téma Ekonomické instinkty, jež hrají roli v našem rozhodování.

• Z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla také jeho kniha Psychologie pro každý den

• Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
• Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Lerner očekával, že budou s „obětí“ soucítit. A skutečně soucítili. Jenže pouze do chvíle, kdy nemohli situaci nijak změnit. Když neměli možnost nespravedlnosti zabránit, začali si ji vysvětlovat jinak. Hodnotili ženu jako méně sympatickou, méně inteligentní nebo dokonce morálně problematickou. Jinými slovy: pokud nedokázali odstranit nespravedlnost, začali si namlouvat, že si ji oběť nějak zasloužila.

Byl to šokující objev. Ukázal, že lidé mají silnou potřebu věřit, že svět funguje podle pravidel spravedlnosti. A pokud fakta této představě odporují, často raději upraví svůj pohled na fakta než samotnou představu. Dojdou k závěru, že „oběť si svůj trest nějak zasloužila“.

Proč tuto iluzi potřebujeme

Mohlo by se zdát, že jde pouze o myšlenkovou chybu. Ve skutečnosti má však tato víra důležitou psychologickou funkci.

Představte si, že byste byli pevně přesvědčeni, že život je zcela náhodný. Že vaše úsilí nemusí vést k výsledkům. Že poctivost nemusí být odměněna a opatrnost nemusí zabránit katastrofě. Taková představa by byla psychicky velmi nepříjemná.

Víra ve spravedlivý svět nám naopak poskytuje pocit kontroly. Věříme-li, že dobré jednání vede i k dobrým výsledkům, máme důvod plánovat budoucnost, investovat energii a často i odkládat okamžité uspokojení ve prospěch budoucnosti.

Psychologicky řečeno nám tato iluze pomáhá fungovat. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme věřit, že je doslovným popisem reality.

Proč v debatách často obhajujeme své ego místo samotné myšlenky? Má to vysvětlení

Chudí jsou chudí, protože…

Nejviditelněji se iluze spravedlivého světa projevuje při hodnocení sociálních rozdílů. Vidíme-li úspěšného člověka, máme tendenci předpokládat, že je pracovitý, talentovaný a disciplinovaný. Vidíme-li člověka neúspěšného, často automaticky hledáme jeho chyby.

Je samozřejmé, že někdy jsou tyto úvahy správné. Problém nastává, když ignorujeme další faktory: rodinné zázemí, štěstí, zdraví, vzdělání, kontakty nebo historické okolnosti. Lidský mozek totiž nemá rád složitá vysvětlení. Mnohem pohodlnější je věta: „Kdyby se víc snažil, byl by na tom lépe.“ Navíc má tato představa jednu velkou výhodu. Zachovává naši víru ve spravedlnost světa.

Má však i jednu velkou nevýhodu. Často není pravdivá. Stačí si představit dva stejně schopné absolventy vysoké školy. Jeden se narodí do rodiny s kontakty, finanční rezervou a možností studovat v zahraničí. Druhý vyrůstá v prostředí, kde úspěchem je už samotné dokončení školy. Pokud první získá prestižní místo a druhý skončí v podprůměrně placené práci, rádi si vyprávíme příběh o zásluhách. O rozdílných startovních čarách už tolik nemluvíme.

Nemoc jako morální selhání

Podobný mechanismus funguje i u nemocí. Slyšíme-li o člověku, kterého postihla vážná choroba, hledáme často důvod. Kouřil? Jedl zdravě? Sportoval? Nestresoval se příliš? Jako by nás podvědomě uklidňovalo přesvědčení, že neštěstí má příčinu. Pokud ji najdeme, můžeme si říci: „Mně se to nestane, protože já se chovám správně.“

Realita však tak jednoduchá nebývá. Svou roli hraje genetika, náhoda nebo kombinace obojího. Připustit si to však znamená připustit si nejen nespravedlnost světa, ale i vlastní zranitelnost. A to není myšlenka, kterou by náš mozek vítal s nadšením.

Válka „lepšolidí“ s „dezoláty“: Hádáme se o identitu, abychom nemuseli počítat

Slavný mýtus o úspěchu

Víra ve spravedlivý svět je mimořádně populární i v byznysu. V knihkupectvích najdeme nekonečné řady publikací tvrdících, že úspěch je výsledkem pozitivního myšlení, disciplíny, správných návyků nebo vstávání v pět ráno. Příběhy úspěšných podnikatelů bývají prezentovány jako důkaz. Málokdy se však mluví o tisících lidí, kteří dělali totéž a neuspěli.

Psychologové tomu říkají zkreslení přeživších. Vidíme vítěze a automaticky předpokládáme, že jejich úspěch byl nevyhnutelným důsledkem jejich vlastností. Poražené, kteří měli podobné vlastnosti, ale méně štěstí, už tolik nevidíme.

Není tak náhodou, že životopisy miliardářů bývají plné kapitol o odvaze, vytrvalosti a vizi. Kapitola nazvaná „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě“ se v nich objevuje podstatně méně často.

Sociální sítě jako továrna na spravedlivý svět

Moderní technologie tuto iluzi dále posilují. Na sociálních sítích sledujeme nekonečný proud lidí, kteří jsou krásní, úspěšní, zdraví a šťastní. Jejich život připomíná kombinaci reklamního katalogu, motivačního semináře a dovolené v Karibiku.

Podvědomě si pak vytváříme jednoduchý závěr: úspěšní lidé jsou úspěšní, protože dělají správné věci. Nevidíme však jejich problémy, náhody, privilegia ani stovky neúspěšných pokusů. Sociální sítě navíc vytvářejí dojem, že úspěch je běžný a neúspěch vzácný. Ve skutečnosti jen miliony lidí každý den nezveřejňují fotografie svých odmítnutých životopisů, nevydařených podnikatelských projektů ani návštěv finančního úřadu.

Pokud někdo zveřejní fotografii luxusního auta, nevidíme za ní dědictví, kontakty, náhodu ani šťastnou investici. Vysvětlení, které si náš mozek vytvoří, zní často jednoduše: „Asi si to zasloužil.“

Když se z iluze stane necitlivost

Nejnebezpečnější stránka víry ve spravedlivý svět spočívá v tom, že může vést k obviňování obětí. Věříme-li, že každý dostává, co si zaslouží, pak logickým důsledkem je předpoklad, že lidé, kteří trpí, si za své utrpení mohou alespoň částečně sami.

Objevují se tak otázky typu: „Proč tam chodila sama?“, „Proč důvěřoval podvodníkovi?“, „Proč si nenašel lepší práci?“, „Proč se víc nesnažil?“ Takové otázky často nevycházejí ze zlého úmyslu. Jsou spíše snahou zachovat si víru, že svět je předvídatelný a bezpečný.

Psychologický paradox spočívá v tom, že čím více nás cizí neštěstí zneklidňuje, tím silnější bývá naše potřeba vysvětlit si, proč se vlastně stalo. A někdy je pro naši psychiku snazší obvinit oběť než připustit, že podobná věc by se mohla stát i nám. Cena za tento psychologický komfort však bývá vysoká.

Průvodce novodobým otroctvím: Proč pracujeme víc, než je zdrávo

Trocha spravedlnosti, trocha pokory

Znamená to snad, že svět je nespravedlivý? To by byl opačný a stejně chybný extrém. Naše činy mají své důsledky. Práce, vzdělání, disciplína nebo vytrvalost zvyšují šanci na úspěch. Opatrnost snižuje rizika a dobré rozhodování bývá užitečné. To, že zvyšují šanci, však neznamená, že zaručují výsledek.

A právě zde se rodí rozdíl mezi realistickým pohledem a psychologickou iluzí. Moudrost nespočívá v přesvědčení, že každý dostane to, co si zaslouží. Tkví spíše v pochopení, že život je směsí úsilí, schopností, okolností a náhody. Někdy se spravedlnost dostaví, někdy dorazí pozdě a někdy cestou zabloudí.

Dospělejší alternativa k pohádce o dokonale spravedlivém světě spočívá v tom nečekat, že spravedlnost existuje vždy, ale snažit se ji tam, kde můžeme, sami vytvářet. Protože pokud nějaký kosmický účetní skutečně existuje, zdá se, že pracuje na zkrácený úvazek, občas ztratí dokumentaci a někdy si bere překvapivě dlouhou dovolenou. A právě proto je někdy užitečnější méně soudit a více chápat. Tedy soudit druhé o něco méně rychle, než nám víra ve spravedlivý svět našeptává.