Na trati 3 000 metrů překážek před dvěma lety běžel finále mistrovství Evropy v Římě a drží český rekord. Další cesty Damiána Vícha ale směřují jinam. Na silnici. Na maraton. Rád by si v něm splnil sen – pokusí se kvalifikovat na olympijské hry v Los Angeles 2028. „Ale nejde jen o to. Já i moje okolí jsme asi vždy cítili, že maraton bude přirozená cesta, kterou se jednou vydám,“ říká.
Poslední steeple běžel v srpnu, závěr sezony už věnuje delším tratím. Minulou sobotu skončil druhý na půlmaratonu v Ústí nad Labem, v neděli ho čeká tradiční desetikilometrové klání Běchovice–Praha, z něhož chce zlato.
Na závod, který píše už svůj 130. díl, se osmadvacetiletý Vích vrací po deseti letech. „Běchovice chce jednou za život vyhrát každý běžec,“ kývne časem 28:21 někdejší český rekordman na silniční desítce. „Letos se start nabízel. Ačkoliv máme závěr sezony, síly ještě mám. Navíc nevím, jak to bude kvůli maratonu v dalších sezonách.“
Co na to po nedávném půlmaratonu vaše nohy?
Zatím neprotestují. Devadesát procent závodu se běželo spíš v takovém pomalejším udržovacím tempu, takže nohy jsou určitě lepší, než bych po půlmaratonu čekal. Ale uvidíme v neděli, někdy tělo projeví únavové příznaky později.
Mně na delších tratích bolest přijde přívětivější. Skoro bych řekl, že ji až vyhledávám a motivuje mě. Cítím totiž, že se na maratonském tempu moje tělo cítí nejlíp.
Na zátěž jsou celkem zvyklé, ne? Na začátku září jste si střihl náročný dvojboj: v sobotu večer desítka na Grand Prix v Praze, v neděli pětka na mistrovství republiky družstev ve Varech.
Je to tak. Asi to souvisí i s mým přechodem na maraton. Musíme testovat, co nohy vydrží, a přidávat kilometráž v závodním tempu. O mně je ale docela známé, že toho za rok naběhám celkem hodně a podobné kombinace mě neovlivní tolik jako některé jiné běžce.
Jak mezi závody vypadá váš program?
Tenhle týden žádná věda není. V sobotu jsem běžel v Ústí, takže v neděli, v pondělí a v úterý jsme zařadili lehké klusy. Ve středu jsem dal poslední ladicí těžší trénink a pak už zase lehké dny. Sezona se blíží ke konci, tělo už toho má za sebou dost, a ač tak možná nepůsobí, je lepší ho nechat regenerovat a nedávat mu velké dávky.
Příspěvek sdílený RunCzech (@runczech)
Běchovice jste běžel jen v roce 2016 coby teprve osmnáctiletý mladík. Jak na ně vzpomínáte?
Když to slyším, tak se už cítím celkem staře. (smích) Tolik si toho nepamatuju. V té době jsem ještě ani pořádně neběhal a byla to spíš taková zkouška. Vím, že jsem končil za nejlepší ženou Simonou Vrzalovou a taky že to přes kopec Hrdlořezák hodně bolelo. I tohle je motivace. Chci mít ve svých výsledcích lepší čas i umístění.
Myslíte i na magický čas pod třicet minut, na který čeští běžci v Běchovicích marně útočí už skoro třicet let?
Takhle neuvažuju. Jdu hlavně bojovat o vítězství, chci zaběhnout stoprocentní výkon a čas je druhotný. Ano, běžet pod třicet minut je samozřejmě lákavé, vím, že se na tenhle čas čeká už spoustu let, ale roli hraje spousta faktorů. Regenerace, počasí, vítr. Taky nevím, jak se moje nohy budou i vzhledem k půlmaratonu na tak těžké trati chovat. A podle startovky jsem si vědom, že tempo budu muset od začátku asi určovat i já. Kdyby se mi to povedlo, budu spokojený, ovšem primární cíl zní vítězství.
Hrochová, Vích. A jak si ve štafetě povedou úspěšní junioři? Běchovice už v neděli
Až vás bude moderátor uvádět, měl by vás označit stále jako steeplaře, nebo už maratonce?
Sám sebe bych ještě nazval steeplařem. Skoro celá letošní sezona byla směřovaná na dráhu a poslední steeple jsem běžel v srpnu, takže to není tak dávno. Psychicky už pomalu přecházím na delší tratě, ale co se týče tréninku, tak maratonec ještě nejsem.
Příští sezona už bude jiná?
Přesně tak. Neříkám, že steeple už nikdy v životě nepoběžím, ale hlavním cílem pro příští dvě sezony bude maraton. Pokud vše půjde podle plánu, první start na něm mě bude čekat někdy na jaře.
Tomáš Habarta (vlevo) a Damián Vích překonávají vodní příkop.
Už víte kde?
Pár závodů vyhlédnutých mám, ale veřejně bych zatím nic nechtěl slibovat. Je asi jasné, že jedním ze zvažovaných je Praha. Bylo by pěkné běžet první maraton doma. Ale ještě uvidíme, jak půjde příprava. Každý start na maratonu musíte pečlivě zvažovat a plánovat. A obzvlášť, kdybych se chtěl kvalifikovat na olympiádu.
Je právě možná vidina Los Angeles důvod, proč jste se na něj vrhl?
Určitě. Roli taky hrála letošní protrápená sezona na steeplu. Poprvé jsem si nevylepšil osobní rekord, což jsem vzal jako znamení, abych šel o krok dál a našel nějakou další motivaci. K maratonu jsem směřoval vždy. Byla to jen otázka času.
Co vás na silničních bězích baví?
Jejich atmosféra. Líbí se mi, že na startu za vámi stojí stovky nebo tisíce dalších hobby běžců a fandí vám. Dráhové závody jsou o elitních atletech a panuje na nich velký stres a očekávání. Silnice mi přijde mnohem uvolněnější a klidnější. Byť samozřejmě vím, že až bude mým primárním cílem, tak se i tady stres přidá.
Bolí maraton víc?
Jak se to vezme. Mně třeba na delších tratích bolest přijde přívětivější. Skoro bych řekl, že ji až vyhledávám a motivuje mě. Cítím totiž, že se na maratonském tempu moje tělo cítí nejlíp.
Máte spočítané, jaký čas bude potřeba na olympiádu?
S Patrikem Vebrem, který má podobný cíl, se bavíme o tom, že bychom potřebovali běžet kolem 2:10 hodiny, ideálně tedy spíš pod. V tuhle chvíli to možná pro čtenáře bude znít troufale (český rekord Karla Davida z roku 1993 činí 2:11:57). Momentálně na takový čas nemám. Ale je to cíl, sen, chci to zkusit – a buď to vyjde, nebo ne.
Juniorské hvězdy v Běchovicích. Do závodu štafet vyběhne i světový šampion Rada
Jak se změní váš trénink?
Mám štěstí, že jsem už čtyři roky v kuse zvyklý běhat okolo 180 až 200 kilometrů týdně. Takže se kilometráž zvedne jen o kousek. V rámci změny trenéra (Vích od Hakima Saleha přechází pod Jana Kubeše) se spíš soustředíme na prvky kolem. Než abychom hnali naběhané kilometry do extrému, zařadíme například jízdu na kole, která pomůže navýšit čas v lehčí intenzitě.
V maratonu se v poslední době hodně řeší i strava. Máte ji vychytanou?
Vychytanou bych asi neříkal, ale už teď ji řeším hodně. Příjem 120 gramů sacharidů za hodinu závodu, který je teď trendem, mám zvládnutý. Což je dobrý základ a už nemusím zkoušet, jestli moje tělo dokáže takové množství přijmout. Ale i mimo závody a tréninky jídlo řeším. Už dlouho si například zapisuju vše, co sním, a počítám kalorie.
Kolik toho musíte při náročných dnech přijmout?
Například ve vysoké nadmořské výšce, kde příjem musí být ještě o deset až dvacet procent větší, protože tělo pracuje na vyšší obrátky, spálím za den přes pět tisíc kilokalorií. Všechno musím doplnit, protože když se tak nestane, dochází k únavovým syndromům, zlomeninám a nemocem. Jsou to celkem extrémní čísla. Spousta lidí si říká, že vypadáme jako kost a kůže a že asi nic nejíme. My toho ale přitom spořádáme celkem dost. (smích)
Chystáte se za nadmořskou výškou do Keni?
Ne, ne. Upřímně soustředění v Keni kvůli tamním složitějším podmínkám jako je třeba stravování asi není něco, co bych vyhledával. Nadmořské výšky bude určitě hodně, ale budeme spíš jezdit do španělské Sierry Nevady. Trénují tam nejlepší cyklisté i běžci a i my jsme si ji oblíbili. Pokud by vyšlo Los Angeles, tak budeme hledat i místa pro aklimatizaci na teplo a vlhkost. Ale to je hudba daleké budoucnosti. Teda doufejme. Snad se to podaří.
