Jaké může být poučení pro EU ze šokující skutečnosti, že bohaté arabské státy v oblasti Perského zálivu se ze dne na den octly uprostřed války? Tyto země se staly nejen symbolem klidu a bezpečí, ale i luxusu a pohodlí, proto sem jezdily desítky milionů turistů ročně. Zdejší život připomínal způsob existence, kterou před několika desítkami let vysnil liberální historik Francis Fukuyama ve svém díle o společnosti na konci dějin, kdy se lev bude líbat s gazelou.
Lidé se diví a ptají se, jak to, že Írán zaútočil i na Katar či Omán, které s režimem v Teheránu udržovaly nadstandardní, přátelské a strategické vztahy. Většina analytiků tvrdí, že Írán, když je napadl, udělal obrovskou chybu, protože íránské peníze se přece jen točily v jejich bankách. To je pravda. Přesto je Írán začal bombardovat. Proč je hodil přes palubu?
Důvod je logický. Írán spalovaly americké bomby a musel válku u svých hranic za každou cenu zastavit, aby nebyl zcela zničen. Nezapomeňme, že Američané podle názorů expertů za 40 dnů způsobili Íránu řádově větší škody než Rusko za čtyři roky Ukrajině. Proto musel Teherán zaútočit na státy kolem Perského zálivu, aby zastavil americké útoky.
Donald Trump nezahájil druhou vlnu masivního bombardování zřejmě jen proto, aby jeho spojenci v této oblasti po íránské odvětě neutrpěli velké škody a aby neztratil jejich politickou a finanční podporu. Írán je totiž pro USA spíše politický než vojenský problém.
Ve slepé uličce. Čeká nás kolem Íránu „nekonečné jednání“ místo „nekonečné války“?
Kdyby šlo pouze o vojenskou otázku, jen sám Izrael by dokázal Írán porazit i bez pomoci Ameriky. Skutečnou výzvou pro Trumpa je udržet tolik politické legitimity, aby byl schopen válku s Íránem bez ztráty tváře dokončit. Jestli se mu to povede, ukáže čas.
Poletí raketa na Prahu?
Ale zpět k útokům na spojence USA. Na čem záleží, že Írán (ale třeba i Rusko) nevystřelí rakety na Atény, Bukurešť, Sofii, Budapešť či Prahu? Jedině na vůli politiků v Teheránu (či v Moskvě). Schopnosti k tomu mají, protože íránské rakety letos v březnu doletěly na 4 000 kilometrů vzdálenou americkou vojenskou základnu, která se nachází na ostrově Diego Garcia v Indickém oceánu. Zhruba tak daleko je Praha od Teheránu.
Írán nedávno vzkázal do Evropy, že za mlčení ohledně útoků „dříve či později zaplatí“. Proto řada vyspělých zemí EU, kde žijí miliony muslimů a vládnou liberálně-levicoví politici, poslechla. Už nemlčí. Hlásá, že tato válka není věc Evropy, kreslí rovnítko mezi ruskou a americkou agresí. Vinu dávají USA a Izraeli, i proto, že oba státy brání hodnoty, které progresivisté z duše nenávidí. Myslí si, že tento postoj zajistí pro EU jakési bezpečné místo, kam Írán nezaútočí.
Mění se svět, nejvíc od studené války. Válka USA s Íránem bude mít dlouhodobé dopady
Jenže co se stane, když se Teherán jen proto, aby přežil, rozhodne hodit další vidle do Trumpova plánu, jako to udělal v případě útoků na státy kolem Perského zálivu, a pošle balistické rakety i na území EU? Nebude jich potřebovat desítky. Jelikož protivzdušná obrana EU má obrovské mezery, stačí pár raket, které trefí cíl, a životní styl unijních občanů se hned změní.
Dějiny, na které Fukuyama jaksi zapomněl, nečekaně zabušily na dveře. Při sledování záběrů, jak drony narážejí do mrakodrapů v Dubaji či do honosné budovy mezinárodního letiště v Kuvajtu, si můžete být jistí, že místní lidé večer před útoky šli spát se stejným pocitem bezpečí jako Evropané v Paříži, Berlíně, Římě či v Praze.
Pohádkově vypadající města se najedou stala bojištěm. Kdo by si před několika měsíci pomyslel, že k tomu dojde? Může někdo s jistotou tvrdit, že podobná situace nemůže nastat za pár měsíců i na území EU?
