RECENZE: Wilková svou rodinnou ságu Takové velké štěstí uspíšila
Volby 2026
Komunální volby
Volby do Senátu
Spisovatelka Scarlett Wilková je také novinářkou a dokumentaristkou. Pracuje například pro multimediální dokumentární projekt Paměť národa, kde zpracovává příběhy konkrétních pamětníků událostí české historie.
S rokem 1945 přišla do poválečného Československa naděje a hned potom další rána. Nástupu komunistů k moci, vynucené kolektivizaci zemědělství a létům útlaku až po vytouženou svobodu zasvětila Scarlett Wilková nový román Takové velké štěstí. Na komplikované vyprávění s mnoha postavami a zvraty si ale vyhradila menší prostor, než by bylo záhodno.
Reklama
Štěstí je slovo, které autorka bestsellerů z posledních let - Až uvidíš moře (2022), Když přišli psi (2024) nebo Vekslačka (2025) - použila nejenom v názvu letošní knihy. Jejím obsahem se táhne jako zaklínací formulka, jež těm, kterým je adresována, přináší naopak značnou smůlu.
Že je údajně požehnána, si vyslechne i protagonistka Lipka, která se navzdory svému ne zrovna nejlepšímu původu jako zázrakem provdá do movitého sedláckého rodu Najzarů. Václav si tuto dívku zvolí za nevěstu poté, co mu rodiče nedovolí oženit se s jeho dávnou láskou Milenou, protože ji rudoarmějci během osvobození od německých okupantů znásilnili, a nadobro tak „znesvětili“.
Zmíněná tragédie z jara 1945 je první z dlouhého sledu, která hlavní postavy v milostném trojúhelníku během příštích desetiletí potká. Hrdinové, takzvaní vesničtí boháči, čelí násilnému vyvlastňování majetku, politické perzekuci, pomluvám a intrikám, které je málem stojí život.
RECENZE: Šachta, alkohol a fotbal. Chlast nabízí poutavý portrét havířského regionu
Wilková se však nesoustředí pouze na jejich trio. Rozplétá navíc osudy jejich pokrevních i přivdaných a přiženěných příbuzných, potomků a sousedů. Do rozsáhlé fresky vkládá další a další motivy: sabotáže, věznění v nápravných táborech, emigraci, alkoholismus a na druhé straně podobu zla pramenícího od těch, kteří z totalitního režimu těžili.
Obal knihy
Listopadovou revolucí ovšem příběh, přestože se to nabízí, nezavršuje. Děj pokračuje až do příštího milénia, a jelikož ho zasadila do Slezska, nevynechá přitom ani tamní katastrofální povodně v roce 1997.
Reklama
Zatímco Lipku s Milenou a jejich určitou blízkost i bezbřehou rivalitu, jež vedou k zajímavému vyústění, vykreslila velmi přesvědčivě, v případě ostatních postav do takové hloubky nezachází. Většině z nich přisoudila těžký úděl, který by stál za rozepsání. V próze se nicméně střídají jeden po druhém, aniž by po sobě zanechaly výraznější stopu.
Podobně Wilková pracuje i s historickou érou. Poměrně důkladně se zaobírá počátkem padesátých let a mechanismy rozvracení tuzemského venkova. V popisu následujících dekád ale náhle notně zrychluje tempo. Víceméně pak jen vyjmenovává jednotlivé dobové události à la středoškolská učitelka dějepisu, aniž by víc vysvětlila jejich dopad na charaktery.
Na ploše tří set stránek se zachycení tolika životů během šesti desítek let jeví coby ambiciózní záměr, se kterým se spisovatelka tak docela nevypořádala. Vzhledem k tomu, jak krásně tříbí jazyk a autorsky zraje, je to škoda.
RECENZE: Idealista, příběh muže, kterého Fučík označil za zrádce
Výběr článků
Reklama