Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Vojtěch Štěpánek
Režisér a šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek není na Letních shakespearovských slavnostech žádným nováčkem. S ostravskými herci sdruženými ve společnosti PaS de Theatre pro tento festival nastudoval již Zkrocení zlé ženy (2019) a Večer tříkrálový (2024). V komediích vidí velký potenciál kontaktu mezi jevištěm a hledištěm a pro letošní ročník LSS připravil Komedii omylů.
Reklama
Byla Komedie omylů vaší volbou?
Byla to nabídka, ale pro mě příjemná, protože si myslím, že pro letní produkci se tahle komedie hodí. Pro Letní shakespearovské slavnosti jsem dělal už dvě shakespearovské inscenace s ostravskými herci, a pokaždé to byly komedie.
Shakespearovy historické hry nebo tragédie o šílenství a mechanismu moci jsou fantastické texty, ale nesedí mi ke svátečnímu pocitu, který prožíváte, když si jdete o letní noci sednout na Hrad pod hvězdné nebe, dáte si k tomu skleničku prosecca a chcete si užít krásný večer.
Samozřejmě, že každé dobré drama je zároveň i dobrá zábava, a u Shakespeara to platí mnohonásobně, ale pro představení tohoto typu se lépe hodí komedie. A zvláště tahle situační komedie, která dokáže zaujmout i diváka, který by běžně na Shakespeara do kamenného divadla nepřišel.
RECENZE: Komedie, v níž nikdo není tím, kým se zdá být
Pro LSS jste režíroval Zkrocení zlé ženy a Večer tříkrálový. A právě Zkrocení má s Komedií omylů mnoho společného, ostatně obě hry vznikly krátce po sobě. Jak vnímáte tuto souvislost?
Velmi silně, těch společných rysů je tu opravdu hodně. V naší tehdejší inscenaci Zkrocení zlé ženy jsme pracovali se zarámováním vlastní komedie příběhem o opilém dráteníkovi, převlečeném pro zábavu za šlechtice.
Ta linka se obvykle škrtá, protože v dochovaném rukopise se tato dějová linka v průběhu hry vytrácí. S dramaturgem Tomášem Vůjtkem jsme v naší inscenaci tento příběh dotáhli do konce. A pokusili jsme se toho převlečeného chudáka, který v Shakespearově verzi jen přihlíží představení, co nejvíc zapojit i do příběhu Petruchia a Kateřiny.
Reklama
V obou titulech se objevuje dobové nazírání na vztah muže a ženy, které ženy důsledně podřizuje vůli muže, což dnes už zní téměř rouhavě. Co s tím?
Komedii omylů můžeme nazírat na téma mužů a žen v několika rovinách. Máme tu nešťastnou nevdanou dívku a její nešťastně vdanou sestru. Obě chtějí spojit své životní štěstí s muži, ale v praxi se jim to nedaří. Pak tu máme kurtizánu, která má vztahy s muži naprosto pod kontrolou a ve hře se domáhá své cti proti ctihodnému pánovi, a je tu také postava abatyše, která svou autoritou staví celé obsazení do latě.
Komedie omylů, premiéra LSS 2026, Marek Taclík
I v Komedii omylů nechává Shakespeare své hrdinky mluvit o společenských pravidlech takovým až starozákonním tónem, nicméně tyto promluvy z úst současných hereček získávají velmi sympatický dráp. Zvláště jsou-li tyto promluvy namířeny na přítomné muže v hledišti, může to vyvolat humor z jistého potrefení. A to mě na tom tak baví: že naše i Shakespearova epocha je propojena přes humor, ironii, inteligenci.
Nemusíme Shakespeara přibližovat dnešnímu publiku současnými kostýmy nebo modernistickým pojetím scény. Jestliže Shakespeare vsadil svou Komedii omylů do Efesu, bylo to už pro tehdejší publikum exotické místo a je tomu tak dosud. V takovém až pohádkovém místě můžou platit i trochu jiná pravidla chování, než jaká máme nastavená dnes my.
Do jaké míry je pro vás kontakt s diváky důležitý?
Pro mě je dialog s publikem zásadní věcí. V Shakespearových hrách není monolog nikdy pouhou samomluvou, ale vždycky dialogem s hledištěm. Odvíjí se to už od prostoru, ve kterém se jeho hry uváděly. Pro mě je to až jakési jarmareční divadlo, kde vyvolávání a upoutání pozornosti hraje důležitou roli. O to víc to pak souvisí s prostorem, v němž Komedii omylů inscenujeme. Kdybych ji dělal v uzavřeném divadle se spoustou tahů, světel a další techniky, tak o ní budu přemýšlet jinak než na Hradě, kde oproštěnost prostoru vede k tomu, že daleko víc spoléhám na herce a jejich komunikaci s publikem.
Komedie omylů nabízí kolotoč situací, při nichž se potkávají ti praví s nepravými. Je to náročné už při čtení, jak se s tím vyrovnáváte při zkoušení, aby se v příběhu neztratili herci ani diváci?
Především musíme mít v hlavě všichni pořád stejnou mapu hry. Kdo a s kým se právě setkává, kam šel, odkud se vrací. Důležité je přitom důsledně dodržovat příchody a odchody postav a vždy si uvědomovat, kam dotyčný toho druhého poslal a pro co, tedy co od něho při návratu očekává. Pán pošle sluhu pro zlato a on mu přinese provaz. A z rozdílu mezi očekáváním a tím, co se skutečně stane, plyne humor každé dobré situační komedie.
Herci musí mít zcela jasno, jejich postavy vůbec. V každé scéně najdete několik motivů, které se opakují ve scénách později. Shakespeare toto důsledně dodržuje ve všech svých hrách, a proto se v jeho textech velmi obtížně škrtá. Když škrtnete něco třeba na straně pět, dění na straně třicet osm přestane dávat smysl. V každé scéně se stane cosi, co posouvá děj a co je třeba zavěsit do vzduchu na určitou dobu, aby si to lidé pamatovali až do konce hry. A v každém zdvojení najdeme i nějaký ostrý kontrast.
Komedie omylů, premiéra LSS 2026, Marek Adamczyk
Reklama
Hlavní hrdina Antifolus Syrakuský přijíždí do Efesu a okamžitě naráží na řadu lidí, kteří se k němu chovají, jako by ho znali, dvoří se mu dámy, zlatník mu dává zlatý řetěz, který si neobjednal, všichni s ním jednají jako s váženým občanem, a to jen proto, že aniž to tuší, v Efesu žije jeho dvojče. A ten druhý naopak zažívá nepochopitelný společenský sešup, který končí dokonce jeho uvězněním. A to nabízí nejednu příležitost ke - skoro bych řekl - klauniádě.
Co vás na Komedii omylů nejvíc baví?
Zajímavé je, že kromě vévody tu není žádná urozená figura, je to snad největší shluk lidových figur ze všech shakespearovských her. A lidové figury mají u Shakespeara zdravou životní energii, která diváky občerstvuje. Ona tahle hra připomíná až takovou anticko-shakespearovskou variaci Goldoniho Poprasku na laguně, který je sice o dvě století mladší, ale pracuje s podobnými motivy; i tady je sluha, který, zde ovšem nevědomky, slouží dvěma pánům.
Na té hře je velmi půvabné i to, že žádná z postav nelže, takže celý ten obrovský zmatek plyne z toho, že všichni mluví čistou pravdu. A s tím souvisí to, že ačkoli se nikdo za nikoho nepřevléká ani nevydává, je neustále považován za někoho jiného, tedy že záměna postav nevychází z nich samotných, ale z reakcí jejich okolí.
Když si vezmete, že v řadě Shakespearových tragédií a historií se postavy chovají velmi proradně, vzájemně intrikují a vymýšlejí, jak toho druhého zlikvidovat, tak tady se všichni chovají až nepochopitelně čestně. A to včetně závěru, kdy každá z postav převypráví naprosto upřímně, co se jí stalo, a pak totéž učiní další postava, chová se úplně stejně, ale vzniká z toho absurdní směs příběhů, která je napínavá tím, jak nikdo nemůže ustoupit ze své verze.
Zároveň z toho celého plyne téma znejistění, krize identity, které je vlastně velmi aktuální.
Samozřejmě, vždyť dnes žijeme v době, kdy téměř každý žije kromě svého reálného života ještě ten druhý na sociálních sítích, kde si všichni budují svůj obraz tak, jak chtějí, aby se o nich mluvilo, jakýsi vzorový život k zapamatování. A tím ten reálný život vlastně pozbývá část své hodnoty.
V Komedii omylů žijí postavy také dva životy, akorát že nikoli z vlastní vůle. Antifolus Syrakuský a jeho sluha Dromio prožívají situace, které je vedou až k tomu, že uvěří, že jsou očarováni. Ztráta jistoty sama sebe je přece existenciální téma. Stejně tak je tam i motiv šílenství, které z té ztráty vlastní identity plyne.
Komedie omylů, premiéra LSS 2026, Aneta Krejčíková
Tohle vše přece dobře známe. Takže v téhle zdánlivě pouze zábavné frašce se potýkáme i s tématy ztráty cti, existence a lidskosti, a to už zas taková legrace není. V tom je ta hra ojedinělá. Dneska vznikají celé stohy situačních komedií, které napříč republikou spolehlivě baví herce i publikum, ale které se s vrstevnatostí téhle Shakespearovy komedie nemohou vůbec srovnávat. Doufám, že se nám podaří tu tematickou bohatost do inscenace dostat.
Použil jste už slovo klauniáda. Znamená to, že ponecháváte hercům jistou svobodu k improvizaci?
Na jedné straně je tu přesná partitura situací, kterou je třeba dodržet, abychom se v tom neztratili, na druhé straně tu prostor pro hereckou tvorbu určitě je. Jsem rád, že vzdor herecké sestavě z různých divadel jsme naladěni stejně, ale i tak to znamená sjednotit různé herecké nátury a zkušenosti do téhož modu operandi komediálního herectví, na kterém se shodneme.
Hodně nám v tom pomáhá živá hudba, kterou v roli jakéhosi starořeckého buskera obstarává můj dlouholetý spolupracovník, herec a muzikant Nikos Engonidis a která herecký projev i celou inscenaci rytmizuje. Pod pojmem klauniáda si ostatně každý představí něco jiného, v tomto případě vychází z přesně nastavených situací.
Dovolte mi osobní otázku: Komedie omylů je hra o dvou dvojicích bratrů. Máte s bratrstvím zkušenost?
Jsem nejmladší ze tří bratrů. Nejstarší je nevlastní bratr, máme společného otce, je o půl generace starší, nevyrůstali jsme spolu. Zato s prostředním bráchou jsme obývali panelákový pokojík ve Strašnicích patnáct šestnáct let. I když teď máme vlastní rodiny a nevídáme se tak často jako dříve, pořád platí, že váš brácha jste vy, jen zrovna v jiném příběhu.
Reklama
Existuje Shakespearova hra, kterou byste na Letních shakespearovských slavnostech rád uvedl?
Existuje a kupodivu to není komedie. Rád bych se vrátil k Juliu Caesarovi, kterého jsme před mnoha lety v radikální úpravě bez postavy Caesara hráli ve Strašnickém divadle. Ta hra je geniální a jsem si jistý, že je potřebná. Je to vlastně příběh o touze zachránit demokracii a občanskou společnost a o tom, do jakých katastrof se můžeme dostat, když se na straně vítězů nakumulují neschopná a zlá monstra. Silný a aktuální titul s velkými hereckými příležitostmi.
Marek Adamczyk: Antifolovi se otřese jeho známý svět. I já zažil vztah, kdy jsem ztrácel rozum
FOTO: Komedie omylů má za sebou první zkoušku
Výběr článků
Reklama
