Revoluce v jazyce. Měla chránit dámy před slovy, které by je mohly přivést do rozpaků

Vývoj anglického jazyka v osmnáctém století může sloužit jako varovný příklad, že co začíná jako citlivost a ohleduplnost, se nakonec může ukázat jako velmi neblahé, minimálně pro některé skupiny obyvatel.

Dokončuji právě překlad Vzestupu románu Iana Watta, nádherné knihy z padesátých let, v níž se anglický kritik zamýšlí nad počátky románu, jak ho známe dnes, anebo jak jsme jej znali alespoň do poslední doby.

Popisuje úplné počátky žánru u Daniela Defoea a dalších, přičemž vznik nové literární módy, odrážející novou senzibilitu doby, dává do souvislosti s několika širšími a vzájemně provázanými fenomény, jako je nová filozofie Johna Locka, vzestup střední třídy, individualismu nebo objevení subjektivity a vnitřního života.

Právě to poslední nejlépe ve svých epistolárních románech zpracoval Samuel Richardson, kterého Watt vnímá jako skutečného otce románu. Bohužel Richardson u nás není skoro znám, jeho nejlepší román, zvíci tisíce stránek, je dnes téměř nečitelný, ty další dva tak dobré nejsou.

Revoluce začala u snahy očistit jazyk a uchránit zejména dámy před výrazy, které by je mohly nějak urážet nebo třeba uvádět do rozpaků.

Nicméně vedle toho, že ve formě dopisů zprostředkoval niterný svět svých hrdinek čtenářům, byl Richardson výjimečný ještě něčím jiným – stanul v čele puritánství v jazyce i v umění, které na téměř dvě stě let dominovalo anglické kultuře. Kritici mu právem vyčítali, že veškerou ctnost redukoval na sex, a tak výrazně zúžil etické spektrum.

Z dnešního pohledu je zajímavé, že tato revoluce započala v jazyce, a to s dobrými úmysly. Začala u snahy očistit jazyk a uchránit zejména dámy před výrazy, které by je mohly nějak urážet nebo třeba uvádět do rozpaků. Koncem sedmnáctého století se objevují první snahy o sanitizaci jazyka, George Granville v komedii Kavalírky dokonce ironicky mluví o „připravovaném slovníku, který má náš jazyk přizpůsobit něžnému pohlaví a vykleštit neslušné slabiky v takových slovech, která začínají a končí oplzle“.

Netrvalo to ani jednu generaci a tento trend natolik zesílil, že i běžné časopisy byly často shledávány jako nevhodná četba pro ženy. Watt cituje romantika Coleridge, který píše, že tyto časopisy obsahují slova, „která by v dnešní době mohla urazit jemnost ženských uší a šokovat ženskou citlivost“.

Proč nemůže AI překládat beletrii? Protože neví, kdy má mlčet. A to není málo

Samozřejmě není třeba dodávat, že právě tyto časopisy byly tiskovinami, v nichž probíhala politická debata. To, co začalo snahou o očištění jazyka, aby neurážel ženskou citlivost, tak nakonec vedlo k tomu, že ženy byly úplně vyloučeny z politického života, a to až do dvacátého století.

Samuel Richardson úspěchem svých románů tento trend dokonal a upevnil. Dal zcela zapomenout na předchozí, poměrně bohatou literaturu, která o generaci později už byla nepřijatelná, protože zobrazovala ženy, které cítily sexuální vášeň a měly politické ambice. Je to varovný příklad, že snaha o usměrnění jazyka tak, aby neurážel, může někdy skončit úplně jinak.

Autor je překladatel